Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

09. Rozhovor jako základní prostředek pastorační péče

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Mnoho lidí se domnívá, že slova jsou zbytečná, že platí jen činy. K tomuto tvrzení se najde mnoho praktických důvodů. Nicméně právě při setkání s nemocí a hlavně s nemocí vleklou nebo nevyléčitelnou si uvědomíme, jak ten čin, který by nemocný nejvíce uvítal, totiž úplné odstranění nemoci a jejich příznaků, není dosažitelný. A ten, kdo pohrdá slovy, se v takové situaci cítí být zcela bezmocným a je v pokušení nemocného opustit.

Podíváme-li se do dějin spásy, vidíme, že Bůh slovem nepohrdá, naopak, své velké činy slovy začíná. Než vysvobodí Izrael z Egypta, hovoří často s Mojžíšem, než se Izrael dostane do babylonského zajetí, Bůh se mu snaží pomoci slovy, podávanými skrze proroka Jeremiáše. A konečně příchod spasitele začíná známými dramatickými rozhovory, které čteme u evangelistů Lukáše a Matouše, totiž rozhovory mezi andělem a Pannou Marií a mezi andělem a Mariiným snoubencem Josefem. Rozhovor je tedy něčím, čím Bůh nepohrdá, a proto mu i my musíme věnovat značnou pozornost. Pojednáme tedy v dalším textu o rozhovoru jako základním pastoračním prostředku, a to nejen obecně, ale v některých jeho typických tématech.





a/ jak vést rozhovor s nemocným čili o umění naslouchat

Přichází-li málo zkušený člověk k nemocnému, zvláště k nemocnému ve výrazně obtížné situaci, říká si mnohdy po cestě s úzkostí: "Co mu jen řeknu?" - a dělá si tak zpravidla zbytečné starosti. Mívá dojem, že musí nemocnému jeho situaci vysvětlit, nebo obhájit Boha jako původce jeho neštěstí. Případně nemocného utěšit, rozptýlit, povyrazit... Nic z toho ale nemusí. S nemocným je třeba především být a mít účast na jeho situaci, brát ho vážně. Je to nezbytné a mnohdy to stačí. A jak se to dělá? Především tak, že člověk, který přichází za nemocným, si nedělá žádné pevné představy o tom, jak by se měl nemocný chovat, jak by měl svou nemoc brát, co by měl a co by neměl říkat. Ale je naopak pevně rozhodnut naslouchat nemocnému a být mu v jeho situaci blízko. Pozdrav a otázka : "Jak se cítíte (dnes, po operaci, v tom horku, od doby, co jsem tu nebyl?... atd.)" může otevřít rozhovor. Tedy dát nemocnému příležitost, aby ventiloval to, co má v sobě. V této situaci je opravdu třeba myslet na to, že nám Bůh dal jen jedna ústa, ale dvě uši - a poslouchat a poslouchat. Zpravidla nevyvracet tvrzení nemocného, i kdyby nebyla moc moudrá, nesnažit se hájit ani lékaře, ani sestry, ani Pána Boha - a v zásadě souhlasit s nemocným v tom, že to má těžké, protože to je nepochybně pravda. Je omylem se domnívat, že v této "stěžovací" fázi musím nemocného rozptýlit a povzbudit. Slova typu: "ale to nic není!", nebo " ty nás, dědečku, všechny přežiješ", nemocného nepotěší, spíš nás diskvalifikují jako osoby, které nemocného neberou vážně a jsou mu tudíž k ničemu. Mnohdy tato falešná bujarost návštěvníků nemocných má zakrýt jejich rozpaky, protože většina lidí se dnes prostě nedovede setkat se situací nemoci, bezmocnosti nebo umírání.

Teprve když nemocný řekne to, co má na srdci, otevírá se cesta k oboustrannému rozhovoru. Ale i v tom má mít nemocný vždy přednost a rozhodně by neměl být unavován našimi dlouhými filozofickými, teologickými, moralizujícími a podobnými traktáty. Kdo má potřebu je produkovat, ať si je píše jako domácí úkol až přijde domů. Jinou věcí ale je, když nemocnému vyprávíme to, co ho zajímá, co chce v tuto chvíli slyšet, něco, co ho našim prostřednictvím spojí se světem, v němž se nyní nemůže pohybovat. Pokud je toto vyprávění sledováno se zájmem, vyvádí nemocného z úzkého prostoru čtyř stěn jeho pokoje a je mu k užitku. Jen je třeba rozlišit, kdy ještě téma zajímá nemocného a kdy už zajímá jen nás, kdy v nemocném máme my hledaného posluchače, který má tu nevýhodu, že zpravidla nemůže utéct.

Ještě dvě praktické věci je dobré v tuto chvíli připomenout. Prvá - i když jsme zdůraznili význam rozhovoru, neznamená to, že si můžeme při návštěvě nemocného ušetřit velmi praktické otázky a starosti, totiž zda nemocný nepotřebuje napít, doprovodit na WC, zvednout na lůžku, přinést (odnést) mísu, otevřít okno atd. Nad tyto pro nás banální a pro nemocného mnohdy velmi obtížné věci by neměla být povznesena ani ta "nejduchovnější" návštěva. Druhá praktická poznámka se týká okolí nemocného- zvláště v nemocnici, ale mnohdy i v rodině, pokud tam panují složitější vztahy. Zatímco my po chvíli z prostředí, kde nemocný leží, odejdeme, on tam se spolupacienty nebo rodinnými příslušníky zůstane. A proto musíme brát ohled na to, o čem a jak s ním budeme (před ostatními) mluvit. Nezapomeňme, že téma, které takto "zveřejníme" se bude probírat s nemocným nejspíš po našem odchodu a je na něm, aby rozhodl, zda mu to nevadí nebo vadí. Proto je na místě maximální ohleduplnost, nestačí "holá "upřímnost.





b/ neverbální komunikace

Komunikace mezi lidmi se, jak známo, neděje jen slovy. Také gesta, posuňky, mimika mluví. Někdy je to výhodné, jindy nevýhodné. Ve chvíli, kdy se nemocný chce dopídit nějaké pravdy, která je mu skutečně nebo domněle zatajována, bude hlídat každé naše gesto a každou naši změnu výrazu obličeje - a může z toho dělat i dalekosáhlé závěry. Pozor například na třeba zcela bezděčné mávnutí rukou- my možná odháníme dotěrnou myšlenku, ale nemocný v tom může vidět takřka (nebo i úplně!) rozsudek smrti! Na druhé straně nám řada gest a komunikativních činů může pomoci. Jsou třeba situace, kdy na námitku nebo úzkost nemocného nemůžeme říci nic vhodného, ale pohlazení může být víc než odpověď - znamená "mám tě rád, cítím s tebou, jsme tu s tebou". Slovní vyjádření může působit banálně, čin je na místě. Ale i pohrožení prstem, rozpačité gesto rukou apod. mohou sdělit srozumitelně to, k čemu se právě slova nehodí. A ruka, kterou nemocnému položíme na čelo nebo naše ruka, kterou nemocný ( nebo umírající ) drží, jak dlouho chce, je v některých situacích ten jediný způsob komunikace, který je únosný a který je nemocným žádaný. Že ovšem námi použité gesto nesmí nemocného urážet, ponižovat nebo ho kompromitovat v očích druhých, to je jasná podmínka, a jen takt a tedy činná láska nás mohou v konkrétních situacích vést.





c/ na každou otázku není třeba odpovídat

Tvrzení, uvedené v nadpisu, není výzvou k aroganci, k přehlížení potřeb nemocného nebo k laciným únikům. Je to pravidlo, které musíme mít pevně zafixováno, jinak se dostaneme do dlouhých unavujících debat s nemocným, nebo nepochopíme, oč mu skutečně jde. Nemocný totiž, (a nejen nemocný) nečeká odpověď na každou otázku, kterou položí. Řada otázek nemocných má povahu řečnické otázky. Například otázky typu: "Jak se na mé utrpení může Pán Bůh dívat?", nebo: "Co jsem komu udělal, že tak trpím, že mne postihlo neštěstí?" nejsou vlastně otázkami! Jsou to v podstatě výčitky Bohu, "zabalené" do otázky - tázající je buď přesvědčen, že nikomu nic neudělal, že trpí nespravedlivě, nebo chce být ujištěn, že to tak je. To nemusí být zrovna bezbožnost, určená k pokárání. To je nemocný jen podoben biblickému Jobovi nebo velkému proroku Jeremiášovi, kteří se přeli s Hospodinem.

Jiný typ otázek vypadá racionálněji, ale rovněž na ně nelze odpovědět, například otázka ( u rakoviny v pokročilém stadiu): "Jak dlouho to bude trvat?" Ani přesná odpověď, kdyby byla možná, by nepomohla, a ani možná není.

Protože tato otázka je vlastně výkřikem: "Já už nemohu!", nebo: "Bojím se". A je tedy výzvou k spoluúčasti, k blízkosti.

Co máme ale dělat, jestliže vlastně nemáme odpovídat? Nejpřiměřenější reakce na tyto typy otázek jsou dvě. Ta prvá: otázku slyším (nemocný ji tedy neříká do prázdna) a dávám najevo, třeba jen pohybem hlavy, svou účast. A druhá: dám nějak najevo - slovně nebo posunkem - sdělení: chápu tvé trápení a jsem s tebou, neopouštím tě!

Jak je to s otázkami, na které odpovědět lze, ale my na ně z dobrých důvodů odpovědět nechceme, bude pojednáno níže.





d/ sdělit vážnou diagnózu?

To je vděčné a nekonečné téma mnoha rozhovorů. Zastánci přesného sdělení argumentují ohledem na důstojnost člověka (má právo vědět), zkušeností z USA (sdělit pravý stav je běžné, a to také proto, aby si mohl nemocný upravit své finanční záležitosti: tomu už dnes začínáme rozumět). Odpůrci argumentují dokonanými sebevraždami těch, kterým byl jejich skutečný stav sdělen. Dalo by se říci, že otázka by neměla stát jen takto: zda sdělit nebo nesdělit diagnózu smrtelné nemoci, bezvýchodného stavu, pravděpodobnost trvalé invalidity apod., ale otázka zní co, kdy a jak sdělit při respektování typu člověka, kterému to sdělujeme. Především si musí informující uvědomit, že i v případě, že je opravdu kvalifikovaný (zkušený lékař, sestra s dlouhou praxí), není vševědoucí, pokud tedy něco říká jako pravdu, má to být to, co opravdu jistě ví. Prakticky to znamená, že nemocnému nemůžeme říci vše, co by chtěl vědět prostě proto, že to sami nevíme. Co víme a co nevíme můžeme před ním často odhalit. Druhá otázka je - kdy sdělit.
Není pravdou, že čím později, tím lépe. Odpověď zní spíš: tehdy, když je největší naděje, že tazatel bude schopen odpověď přijmout a přiměřeně zpracovat. A kdy bude mít případně na unesení těžké zprávy nějakého pomocníka, kdy nebude na vše dlouhodobě sám. A konečně otázka jak, tedy jakým způsobem, za jakých okolností, v čí přítomnosti, jakým člověkem, zda naráz nebo v několika krocích.

Velmi důležitý je správný odhad typu člověka, kterému se má pravda sdělit: jsou lidé, kteří mnohem lépe čelí trápení, když jsou o něm dost přesně informováni, když prostě mají před sebou celou svou situaci. Jsou jiní, kteří o toto nijak nestojí a stačí jim informace takříkajíc jen pro dnešek, případně pro dnešek a zítřek- víc ne. Nechceme-li se pouštět do nekonečného vypočítávání mnoha variant a možností, uzavřeme úvahu takto: závažnou a nedobrou zprávu můžeme spíš sdělit, pokud ji můžeme umístit do déle pokračujícího rozhovoru, než když ji máme podat jen při jednom, (a navíc třeba krátkém), setkání. Kromě toho je velmi důležité, jak se s obsahem nepříznivé zprávy vyrovnal sám informující. Jestliže vůbec ne nebo špatně, není vhodným informátorem! A nakonec: není možno vycházet z předpokladu, že věřící člověk musí unést kdykoliv, jakoukoliv těžkou zprávu. To je požadavek nelidský.





e/ rozhovor o budoucnosti

Je-li člověk déle nemocen, úvahám o osobní budoucnosti se nevyhne. A nebylo by příliš správné je odbývat paušálním tvrzením: na to teď nemysli! Člověk totiž nemůže dost dobře žít ani bez vztahu ke své minulosti, ani bez vztahu ke své budoucnosti. A navíc mívá v nemoci dost času na to, aby se těmto úvahám věnoval.

Každý z nás by si mohl nebo měl uvědomit, že svět, ve kterém žijeme, má zřejmě před sebou delší budoucnost, než my sami. Mnohé potrvá dál, ačkoliv my tu už nebudeme. Na druhé straně pro každého z nás je důležité to, co dnes a zítra budeme v tomto světě dělat, jak se jeho běhu zúčastníme. Položíme-li věc takto, potom se situace nemocného s krátkou perspektivou života zas tak mnoho neliší od situace zdravých. U nemocného je jen zřetelnější rozdíl mezi perspektivou světa a perspektivou osobní, ale i nemocný potřebuje mít dnes a zítra důvody ke svému životu. Proto není dobré jeho úvahy o budoucnosti odmítat a zamlouvat, je dobré je přijmout, ale nenechat ho bloudit v budoucnosti vzdálenější - ta je ostatně nepřístupná každému z nás. Nemocnému můžeme říci to, co ostatně platí pro každého: že nemohu dnes zajistit a uspořádat většinu věcí ve své vlastní budoucnosti ani v budoucnosti svých blízkých, ale že mohu dnes žít tak, abych tuto budoucnost přinejmenším už dopředu nekazil. I nemocný má vlastně žít zodpovědně dnešek - nikoliv jako únik před budoucností, ale jako naplňování svého plného a zodpovědného lidství.

Také proto je dobré neizolovat nemocné, nejsou-li v stavu naprosté nemohoucnosti, od starostí ve světě, od starostí jejich bližních nebo od starostí, které nesou ti, kdo se o ně starají. Přiměřené podílení se na starostech druhých lidí není jen zátěž, ale je to i kus životní náplně. A starost o to, jak dopadne věc, na které je také nemocný svým zájmem (radou, modlitbou) interesován, (třeba zkouška jeho vnuka), mu vlastně určitým způsobem vytváří budoucnost. A také ho odvádí od jeho nemoci, na kterou sice nemůže zapomenout, ale která by neměla být jedinou náplní jeho života, která by neměla obsadit celý jeho pohled na svět.





f/ rozhovor o smrti

Tento rozhovor dříve nebo později u těžce nemocného přijde. A je testem životní zralosti a odpovědnosti doprovázejícího. Protože rozhovor o smrti "unese" zpravidla jen ten, kdo se sám se svou smrtí do značné míry vyrovnal, kdo ji alespoň v základu přijal. Kdo před svou smrtí utíká, ten sotva bude schopen o ní s druhým hovořit.

V prvé řadě je tedy třeba rozhovor o smrti bez paniky a nevole unést. Dále je třeba stát na tom, že smrt se týká nás všech, nejen nemocného - každého člověka. A nakonec je dobré znovu a znovu smrt spojovat s celkem života, nikoliv jako popření všeho dobrého, co v životě doposavad bylo, ale jako tečku za dobrým i zlým, tečku, po které už člověk nemůže nic zkazit a nic dobrého svým omylem nebo hříchem znicotnit.

Zpravidla není vhodné příliš brzy a příliš rychle uvádět v této souvislosti náboženská témata. A řekneme-li snadno a rychle jako reakci na tápání, trápení a úzkost nemocného, že smrt je vlastně pro křesťana štěstím, vysvobozením, a že by se jí tedy neměl bát, potom nebereme vážně velikost dramatu, kterým smrt pro člověka je a spíš dokazujeme, že jsme sami o ní mnoho nepřemýšleli a nevzali ji vážně. Těžce nemocný člověk je totiž postaven před otázku smrti nikoliv abstraktně nebo všeobecně, ale velmi konkrétně a osobně. A s touto novou situaci se musí, také s naší pomocí, vyrovnat. K tomu potřebuje čas a také někoho, komu s důvěrou vyjeví své úzkosti a obavy, kdo ho vyslechne, nepohorší se nad ním, neodsoudí ho a "nepřeválcuje ho" nepochybnými pravdami katechismu, které vysype z rukávu - jako svou obranu.





g/ řeč, která zabíjí

Může to působit až příliš silně, ale přece jen víme, že slova mohou lidem ublížit až k smrti. Samozřejmě, že nikdo, kdo chce pomáhat nemocnému, by nechtěl slov, "vedoucích k smrti", užívat. Právě takový strach ale může vést k deformaci: člověk se bojí říci nemocnému cokoliv nepříjemného, cokoliv, co by nelibě nesl. Vztahy s nemocným se potom stávají ponenáhlu neupřímnými a nemocný, kterému se pečlivě "filtrují" zprávy z vnějšího světa, aby ho žádná nezarmoutila nebo nepoděsila, se pomalu dostává do neskutečného, poloumělého světa.

Co tedy zabíjí? Především pravda bez lásky. Někdy také lež tam, kde člověk oprávněně důvěřuje a se lží naprosto nepočítá. Ale ke smrti může také vést ztráta životní motivace, ke které lze "pomoci" nevhodnými a nepravdivými slovy.

Cestou ke smrti je rovněž zoufalství; do něho se člověk dostává například tak, že je mu podána tvrdá pravda (nejen o jeho nemoci, ale třeba o hodnotě jeho předchozího života) bez útěchy a on je ponechán se svou nemilou pravdu sám, opuštěn.

Nemocného nelze ani oddělit od všech nepříjemných skutečností, ani se vystříhat všeho, co by mu mohlo být v hovoru nemilé. Nemocného ale nemáme nikdy ponechávat v bezvýchodné, beznadějné situaci, bez naděje na odpuštění, bez naděje na Boží lásku, která se nás dotýká vždy, i ve smrti. A situaci nemocného bychom opravdu nikdy neměli interpretovat slovy "vidíš, to máš všechno za to, že jsi..." (a sem dosadíme skutečná nebo domnělá provinění z jeho minulosti).





h/ řeč, která osvobozuje

Rozhodně to není nezodpovědné slibování světlé budoucnosti slovy "to bude dobré", "všechno nějak a (tedy dobře) dopadne" apod. A také to není vyprávění vtipů tam, kde nemocný potřebuje mluvit o své úzkosti nebo bolesti. Osvobozujícím slovem ve vrcholné míře je slovo odpuštění. A vše, co k tomuto odpuštění a smíření s lidmi i s Bohem vede. Dále je slovem osvobození naděje, ovšem naděje skutečná, ne ta, která je jen projevem zbožných přání, ale se kterou nemůže nikdo počítat. Nejzákladnějším a nejdostupnějším osvobozujícím slovem však je zřejmě pravdivé ujištění o naší účasti v situaci nemocného, tedy jeho neponechání v osamění. Zde samozřejmě důležitější, než volba vhodných slov, je upřímnost a pravdivost našeho postoje.

Osvobozující řečí je samozřejmě (a vrcholně) řeč o Boží lásce k nám, ze které plyne odpuštění a spása. Uvádím ji však záměrně až nakonec, téměř jako přídavek, protože tato slova jsou osvobozující jen pro toho, jehož víra je schopna je přijmout. Jinak jsou slovy nesrozumitelnými, nebo jsou považovány (někdy právem!) za únik a výmluvu toho, kdo si nedovede s nastalou situací poradit a není schopen či ochoten nést s nemocným jeho tíži.





ch/ smí se lhát?

Moralista řekne: "ne!" Dobrák řekne: "Když to nemocnému pomůže - proč ne?" Co my s tím? Především je jasné, že nemocnému, a ostatně žádnému člověku, nemáme bezohledně naservírovat jakoukoliv pravdu kdykoliv. Ježíš nás jistě ke lži nemotivuje, ale také nám neříká "řekněte každému hned všechno bez obalu, na rovinu", ale říká " buďte milosrdní" a "milujte své bližní jako sami sebe". Ovšem říká také "pravda vás osvobodí". Takže pravda má zásadně přednost, ale nesmí vylučovat lásku a milosrdenství. Jinak řečeno: může toho, kdo ji přijímá, zatížit, ale nesmí ho zničit. Křesťan tedy nemá být "fanatikem pravdy", ale má-li být něčeho fanatikem, tak tedy fanatikem zodpovědné lásky.

Citlivá povaha bude mít mnohdy tendenci ubírat z nemilé pravdy co nejvíce pod záštitou lásky a milosrdenství. Nezapomeňme ale, že ten, komu se ve větší míře tají pravda, se dostává do situace člověka takřka nesvéprávného, do situace někoho, kdo není vlastně plného účastenství v životě schopen - a to nakonec, zvlášť u mladších lidí, ponižuje. Kromě toho má lež opravdu krátké nohy a tak její původce ztrácí dříve či později v očích nemocného důvěryhodnost - a může ji ztratit plně.

Vneposlední řadě je třeba si položit zcela upřímně otázku, zda moje snaha "upravit" skutečnost kvůli nemocnému není nakonec snahou upravit skutečnost s ohledem na sebe sama, upravit ji tak (tedy lhát proto), abych se vyhnul nepříjemnostem. Zde ovšem sotva nějaké omluvy platí.





i/ rozhovor o tématech víry

Na tento rozhovor doprovázející, který je věřící, mnohdy dlouho čeká a je dobře, když umí čekat. Jsou ale lidé, kteří, ač pevně věřící, se takového rozhovoru bojí a straní a snaží se ho okamžitě přesunout na kněze. Mnohdy ke škodě věci. Protože rozhovor o tématech víry je pro pacienta většinou mnohem snadnější, jestliže organicky vyplyne z řady rozhovorů na jiná, zcela běžná témata (rodina, vzpomínky na mládí apod.). Bývá úspěšnější, jestliže je veden s někým, koho nemocný zná, k němuž má důvěru, než s člověkem, který je mu zcela cizí. Tím není ovšem řečeno, že by kněz nemohl nebo neměl vést rozhovor o víře s nemocným, kterého vidí poprvé. Je tím jen zdůrazněno, že ten, kdo při pečování o nemocného s ním navázal plnější kontakt, se ocitá většinou ve velmi výhodné pozici k otevření rozhovoru na témata víry, a tuto pozici by měl využít.

Ani u zdravých, natož u nemocných není dobré, když se rozhovor o víře zvrhne v agitaci a přesvědčování. Nemocný se mnohdy po takové zkušenosti podobným rozhovorům napříště vyhne. Je vždy výhodnější, když jsme o rozhovor o víře požádáni, než když jej sami více či méně vnucujeme (to ovšem neznamená, že máme být v tomto oboru zcela pasivní!). V každém případě má mít nemocný (pravdivý!) dojem, že může z tématu víry v rozhovoru kdykoliv a "beztrestně" vystoupit, že mu to bude trpěno a že za to nebude nějak "potrestán", třeba vynecháním obvyklého termínu návštěvy. Je třeba pečlivě dbát na to, aby naše hovoření o víře nebylo ani v náznaku něčím, co připomíná vydírání.

Vrozhovoru o víře je třeba se snad ještě více, než u jiných témat, přizpůsobit úrovni partnera rozhovoru. Začít můžeme totiž jen a jen na jeho úrovni, je marné mu předepisovat, "kde by měl správně být". Dále mu nemáme předkládat úkony víry a přijímání svátostí především jako povinnosti - od těch se může (částečně právem) cítit nemocný osvobozen. A nakonec jsou úkony víry především pomocí a ne především povinností. A už vůbec nemůžeme použít témata víry jako prostředek nátlaku na nemocného v jakémkoliv směru.

Náš základní postoj by mohl být asi tento: víra a to, co z ní plyne, je pro mne největším a nejcennějším bohatstvím. Protože mám nemocného rád, chtěl bych se s ním o toto bohatství rozdělit, chtěl bych s ním tyto poklady sdílet. To mu mohu nabídnout, ale ne vnucovat. Ani Bůh nejedná jinak.

Aještě důležitá poznámka: někteří lidé trpí opravdu značnými úzkostmi o spásu nemocného a mají dojem, že pokud se jim nepodaří nemocného včas tak "zpracovat", aby přijal svátosti, jsou oni sami vinni ohrožením ne-li zmařením jeho spásy. Zde je třeba důrazně říci, že spása druhého člověka nemůže nikdy ve všem záviset na nás. Spása je Boží dar a dospělý člověk je zodpovědným příjemcem nebo odmítajícím tohoto daru. My jsme jen někým z řady pomocníků, kteří mají splnit svou úlohu, kteří se ale nemohou za svého bližního rozhodovat a kteří nemohou za něho jednat. Pokud by člověk výše uvedenými úzkostmi trpěl a nesnažil se jich správným způsobem zbavit, může se stát člověkem, který ve své péči o duchovní prospěch nemocného se snaží především upokojit své svědomí, že totiž udělal všechno, co se udělat dalo, že tedy jemu nemůže nikdo, ani Pán Bůh nic vyčítat. To ovšem není projev lásky k bližnímu, ale projev nezvládnuté sebelásky nebo strachu z "krutého a nebezpečného" Boha. .

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 00-úvod ke knize Pastorační péče o nemocné
• 01. Co se rozumí pastorační péčí
• 02. Pohled na nemoc z hlediska víry
• 03. Pohled na smrt z hlediska víry
• 04. Pohled na nemoc z hlediska nemocného
• 05. Pohled na nevyléčitelnou nemoc, směřující ke smrti
• 06. Co potřebuje nemocný
• 07. Má naše péče nějaké meze?
• 08. Nemocný a jeho nejbližší příbuzní
• 10. Cíl pastorační péče
• 11. Duchovenská péče
• 12. Svátostná péče o nemocného
• 13. Svátostná služba laiků
• 14. I pohřeb patří k životu - mluvit o něm?