Sekce: Knihovna

Michael Slavík

5. Závěrečné úvahy

z knihy Manželství - od snů k realitě

Ačkoli nechybí právní normy a procesní nástroje, aby vadné představy způsobující neplatnost manželství mohly být na soudním fóru efektivně uplatněny, takže soud může popřípadě deklarovat nulitu sňatku, přesto zůstává část případů s chybnými představami, které jsou v praxi právně obtížně postihnutelné.

Je to způsobeno i tím, že existuje stále určitá nerovnováha mezi náročností a závazností povinností, které z manželství vyplývají, a mezi snadností manželství církevně platně uzavřít, resp. obtížností dokázat jeho případnou neplatnost soudní cestou.

V tom na prvním místě sehrávají roli kanonické presumpce, které chrání instituci manželství.

Kán. 1060 spolu s kán. 1086-§ 3 právně zvýhodňuje manželství, příp. jeho svátostnost, takže v pochybnostech o jeho platnosti, se považuje za platné. V kán. 1061-§ 2 se straní domněnce dokonání manželství. Právní přízeň manželství se promítá i do ustanovení 1084-§ 2, jímž se sice otvírá lidem širší prostor pro uzavření manželství i v případě pochybnosti u překážky impotence, ale zároveň se tím uzavírá možnost za trvající pochybnosti deklarovat nulitu manželství. Minimální znalost ve smyslu kán. 1096-§ 1 a § 2, počítá s tím, že každý dostatečně ví, oč v manželství jde. Rovněž kanonické formulace o vlastnostech v kán. 1097-§ 2 a omylu v kán. 1099 vyjadřují takto přesvědčení zákonodárce, že každý, kdo uzavírá manželství (nikoli pouze církevní), poznává povahu manželství tím způsobem a natolik, jak ji poznává církev. Očekává se, že kontrahent alespoň pasivně souhlasí se všemi podstatnými znaky manželství a chce vytvořit celoživotní svazek: věrný, nerozlučitelný a zaměřený na zplození a výchovu potomstva.

Dále zákonodárce předpokládá, že dotyčný jasně ví, co dělá po stránce obsahové, a že to skutečně koná, jak je zachyceno v kán. 1101. A to i v případě u nábožensky vlažných, nepraktikujících žadatelů nebo dokonce nevěřících.

Předchozí rozklady o představách by ovšem mohly vést k pohledu, že tato domněnka zákonodárce nemusí být přece jen v každém případě dostatečně logicky z reality odůvodněná a odpovídat dnešním okolnostem. Nezdá se, že by tomu bylo vždycky tak, že kontrahent poznává povahu manželství tak, jako církev a že se s ní ztotožňuje.

Právní domněnka podle kán. 1060 ovšem prakticky znamená, že v pochybnosti se straní platnému uzavření manželství a v procesu před církevním soudem musí být podán takový důkaz, aby měl soudce morální jistotu o neplatnosti. Právní přízeň, již manželství v církvi požívá, je jistě projevem vážnosti a ocenění hodnoty manželství. Tato vážnost manželského svazku se promítá i do procesního řízení tím, že v manželských záležitostech rozhoduje kolegium tří soudců,[165]v procesu je obligatorně interesován zájem církve prostřednictvím obhájce svazku[166] a proces je povinně dvojinstanční, pokud byl v první instanci výrok o neplatnosti manželství.[167]Ačkoli oproti předchozí kanonické praxi za účinnosti kodexu z roku 1917 došlo nyní k viditelnému zjednodušení, je stále ve srovnání s běžným kanonickým sporným řízením manželský proces z mnoha stran chráněn tak, aby jistota spravedlivého rozsudku v případě neplatnosti manželství byla takřka víc než morální. Někteří kanonisté dokonce namítají, že je příliš vychýlena rovnováha postavení mezi obhájcem svazku a advokátem (stranou žalující) ve prospěch obhájce svazku. "CIC 1983 většinu těchto nerovností odstranil, avšak o plné rovnosti stále ještě nelze hovořit."[168]

Katolická církev je jedinou institucí na světě, která trvá na tom, že manželství je celoživotní nerozlučitelný a věrný svazek muže a ženy s cílem zrodit a vychovat potomstvo. V našem pojednání jsme prokázali, že představy okolního světa jsou značně odlišné. Když Pán Ježíš hovoří o manželství, mluví o tvrdosti srdce, která je příčinou neschopnosti žít v nerozlučovaném manželství. Ústupek, který dovolil Mojžíš,[169]protože lid Staré smlouvy nebyl s to žít podle původního Stvořitelova plánu, je důsledkem tvrdosti srdce - jinými slovy nedostatku milosti v životech mužů a žen. Tuto milost přináší Ježíš[170]jakožto uzdravující lék pro život člověka vůbec, a tím i pro život v manželství.

Analogicky se však můžeme tázat: Je oprávněné vyžadovat, jestliže pro věřícího člověka starozákonního nebylo nerozlučitelné manželství reálné, po dnešním člověku tuto nerozlučitelnost, aniž bychom se přesvědčili, zda došlo k obrácení, k "obřezání srdce", k vědomému přijetí milosti a nejen pouze k podstoupení liturgického křtu kdysi v dětství bez osobního rozhodnutí pro Krista? Smíme k vysokým nárokům evangelia v souvislosti s manželstvím zavazovat ty, kdo evangelium dostatečně nepřijali? Ačkoli kodex počítá se širokým spektrem křesťanské nezralosti, přece jen zde skrytě s vnitřní duchovní zralostí počítá a žádá ji, když ukládá katolíkům před přijetím svátosti manželství přijmout svátost biřmování[171]a pro větší užitek velmi naléhá na přijetí svátostí smíření a eucharistie.

Jaká je praktická situace v tomto směru, ví každý duchovní správce, a zážitky s formálním přístupem ke svátostem jsou nepovzbudivé, takže je sporné, zda takový přístup učiní zadost právu; je ovšem nesporné, že nároky služby Bohu v "Duchu a pravdě" (Jan 4,23) se tím jistě nesplní. Jestliže žádá kodex k platnosti uzavírání manželství dosažení jistého věku,[172]aby fyzická a duševní dospělost a zralost osob vytvářely nutné předpoklady k vytvoření dobrého manželství, jestliže právo vyžaduje minimální rozumovou znalost[173]i volní a rozumovou způsobilost,[174]je jen správné, že také vyžaduje nadpřirozenou dospělost a zralost, kterou působí platně a plodně přijatá svátost biřmování. Přesto ovšem je závaznost této normy v nerovnováze s předem uvedenými ustanoveními a její posílení a vhodné využití by mohlo být i jistým pomocným kritériem a klíčem v řešení problematiky na poli církevně platných manželství, které často nenaplnily původně dané sliby a zkrachovaly.

"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10,9) To je odpověď daná samotným Ježíšem a nám zde může nerozlučitelnost reprezentovat a typově zastupovat všecky podstatné prvky a cíle manželství. "S tímto slovem nelze otřásat, platí neodvolatelně. Na něm založenou stávající a závaznou nauku o nerozlučitelnosti manželství je třeba právě dnes proti trendu hájit," píše limburský biskup F. Kamphaus.[175]Na druhou stranu jistě ale není nelegitimní, vzhledem ke stále sílící potřebě řešit situaci těch, jejichž manželství se rozpadlo a kteří se nemohou stávajícími kanonickými prostředky domoci výroku o neplatnosti manželství, ptát se i nadále tak, zda to Bůh opravdu spojil. Víme, že kladením těchto otázek církev už od dob sv. Pavla nacházela způsoby, jak situaci mnohých, jimž se manželství rozpadlo, vyřešit v souladu s evangeliem. Nelze pochybovat o tom, že i stávající právní úprava je plodem ještě hlubšího poznání a porozumění evangeliu než dřív. Zároveň tu jsou, dle mého soudu, naznačeny i směry a potenciální kanonická východiska, jichž jsem se zčásti již dotknul.

Existuje však ještě jedna skutečnost, která ve věci manželství, zvláště jeho nerozlučitelnosti, církev provází. Tou je vztah k ortodoxním církvím, s nimiž nás pojí apoštolská posloupnost a téměř identický poklad víry. Praxe těchto církví ohledně manželství, jak již bylo v této práci dříve zmíněno, je od katolické odlišná ve věci nerozlučitelnosti. Je na místě, alespoň ve stručnosti, se i tímto zabývat, třebaže na závěr, protože je to nezanedbatelný a po boku katolické církve staletí žijící fenomén.

V současnosti toto téma opětovně ožívá se zřetelem na ekumenismus, jenž je zohledněn i v kán.1127-§ 1: "Při uzavírání smíšeného manželství se použije formy stanovené v kán. 1108; jestliže katolická strana uzavírá manželství s nekatolickou stranou východního obřadu, je nutno zachovat kanonickou formu pouze k dovolenosti; k platnosti se vyžaduje přítomnost duchovního, při zachování ostatních náležitostí stanovených právem."

Obdobně hovoří i ED: "Manželství mezi katolíkem a členem východní církve je platné, pokud bylo uzavřeno v rámci náboženského obřadu svěceným udělovatelem a pokud byly dodrženy i ostatní požadavky práva." (ED 153)

Toto má dalekosáhlé důsledky, protože katolická praxe ohledně manželství je odlišná: v pravoslaví totiž existuje manželská překážka - u katolíků neznámá - zapovídající čtvrtý sňatek, a to i po ovdovění. Překážka stávajícího svazku[176]se chápe v pravoslaví rozdílně a volněji. Konsekvence ohledně praxe s rozvedenými ortodoxními se již projevují v interkomuniu, kdy je teoreticky možné, aby u katolického udělovatele žádal o udělení svátostí[177] východní křesťan nebo křesťanka, žijící po rozvodu v novém manželství podle zvyklostí vlastní církve a v souladu s jejím právem. 2. vatikánský koncil navíc výslovně uznal plnou platnost kanonické tradice křesťanského Východu. "Protože však určitá rozdílnost mravů a zvyků, jak shora připomenuto, vůbec není zábranou pro jednotu církve, naopak spíše zvětšuje její krásu a nemálo přispívá k plnění jejího poslání, posvátný sněm vyhlašuje - aby odstranil všechnu pochybnost - že církve Východu, pamětlivy nutné jednoty církve, mají možnost řídit se podle vlastních ustanovení, ježto více odpovídají povaze jejich věřících a lépe slouží dobru duší." (UR 16)

Nejen v zájmu budování budoucí jednoty církve a ekumenické práce, ale už v současném stávajícím uspořádání se zřetelně jeví nutnost dopracovat záležitost i právně natolik, aby byly oba systémy dostatečně kompatibilní. Vzhledem k tomu, že není znám případ, že by se strany katolické byl oprávněnou autoritou uplatňován požadavek odpírat svátosti východním věřícím, kteří po rozvodu opět uzavřeli manželství, zdá se, že je tu nemalý problém.

"Při častosti výskytu druhotných sňatků ve východní církvi je vyloučeno vykládat mlčení římských úřadů neexistencí problému. Po zmínění dané otázky Florentským sněmem a po dlouhých rozvahách Tridentina nad touto záležitostí nemůže být Svatému officiu podsouvána nevědomost. Příčinou zde může být pouze mlčení kvůli vědomé toleranci nebo kvůli dissimulatio facti."[178]

Zdá se, že v tomto směru lze očekávat další vývoj a mnozí se domnívají, že se tu pro katolickou církev otvírá šance, jak ještě hlouběji upřesnit pojetí nerozlučitelnosti manželství. Již zmíněný biskup F. Kamphaus píše, a přitom se odvolává na kard. Ratzingera: "Zároveň dovolily východní církve s odvoláním na velký počet církevních Otců po ztroskotání prvního manželství uzavření nového svazku s poukazem na Boží soucit s člověkem. Liturgicky probíhají tyto druhé sňatky ve formě kajícího obřadu. Kardinál Ratzinger charakterizoval r. 1972 v nich rozeznatelnou dvojitou strukturu následovně: 'Pod prahem klasické nauky, ... v konkrétní pastoraci zjevně vždy existovala pružná praxe, která sice nebyla zcela konformní se skutečnou vírou církve, ale též nebyla zcela vyloučena.'

Ortodoxní církve označují oba tyto principy jednání jako akribeia (přísné dodržování nauky a kanonických norem) a oikonomia (milosrdné naklonění kanonických norem v jednotlivém případě vzhledem k Božímu příklonu k lidem). Tato tradice sahající hluboce zpět nebyla z katolické strany nikdy odsouzena, ani na Tridentském koncilu. Biskupská synoda na téma Manželství a rodina (r. 1980) si výslovně přála, aby byla znovu promyšlena praxe východních církví, aby se milosrdenství silněji projevilo v pastoraci. Tato úloha, bohužel, dosud nebyla splněna."[179] Bylo by iluzí domnívat se, že tento úkol lze splnit rychle, ani by nebylo odpovědné očekávat řešení, která by lahodila mentalitě této doby a zpronevěřila se evangeliu a učení církve.

Na počátku této práce, ale i v jejím průběhu, jsme si kladli různé otázky. Nebylo možné nalézt na všechny odpověď. Spíše jsme se pokusili podnítit k zamýšlení nad určitými souvislostmi, a odhalit zřetelný rozdíl mezi pohledem katolické církve a ostatními na manželství a uvědomit si důsledky, které to s sebou nese. Bylo by málo prozíravé předpokládat něco, co není, což by poškozovalo jak pastýřskou úlohu církve, tak i soudní rozhodování sporů o platnost manželství. Na závěr jsme se také pokusili odhadnout i určité budoucí úkoly kanonického práva, protože nejvyšším zákonem je spása duší.[180]

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Obsah
• Předmluva autora
• Úvod
• 1 Východiska a přístup k problému
• 2 Manželství ve Zjevení
• 3 Obraz manželství v současném kanonickém právu
• 4 Manželství v současném světě
• 4 Odpovědi na stanovené hypotézy
• 6. Použité prameny
• 7. Poznámky
• 8. Použité zkratky