Sekce: Knihovna

Michael Slavík

4 Manželství v současném světě

z knihy Manželství - od snů k realitě

Manželství je třeba vnímat v kontextu s ostatními jevy a vývojem světa. Svět se mění, s ním se mění i situace rodiny a manželství. Autority dokonce mluví o tom, že rodina a resp. manželství je ovlivňováno změnami jako žádná jiná instituce.[105]Na to se církev, a nejen ona, snaží reagovat. Nechtěl bych se připojit k těm, kteří považují situaci na poli manželství jen za stinnou. Existují tu i potěšitelné a kladné stránky vývoje, zejména prohlubování osobní odpovědnosti a svobody jednotlivců, vpravdě potěšitelné zlepšování postavení ženy, jejích práv a rovnocenné důstojnosti v manželství. Na druhé straně ovšem existují jevy alarmující: rozvod jako běžné legitimní řešení problémů, nevěra jako součást životní kultury, potrat jako zákonem dovolený způsob rodinného plánování.





4.1 Rodina - místo vytváření představ

Základním a rozhodujícím místem, kde se vytváří představa o hodnotě a vlastnostech manželství, je rodina, v níž člověk vyrůstá. Je to opravdu první místo, kde se člověk s hodnotami rodiny a manželství prakticky setká a kde si může začít vytvářet svou představu. Zde se také ukazuje, že formace a vytváření představy není pouze věcí rozumovou, tedy pouze záležitostí poučení a získávání informací. Je to věc hluboce vnitřní, protože ještě dříve, než je člověk schopen vyslovit nebo pojmenovat nějakou skutečnost, může již mít určitou vlastní zkušenost s obsahem pojmu. Může zakoušet věrnou a nerozlučnou lásku rodičů jako manželů, může užívat ovoce vzájemného sdílení celoživotního společenství otce a matky, může pocítit, že jako dítě bylo vždycky vítáno - anebo také může mít zkušenost s něčím jiným, třeba i právě opačným. Platí totiž i zde, že co se do člověka vložilo, to nějakým způsobem pak napodobuje. Proto pro utvoření představy o manželství, jeho vlastnostech a cílech, je u člověka rané a nejranější dětství možná neméně důležité, jako jasné vysvětlení a poučení v pozdějším věku. Dítě se totiž učí od svých rodičů mužské a ženské roli v manželství. Model rodiny, v níž dítě vyrostlo, pak v hlavní rysech určuje model rodiny, kterou dítě v dospělosti vytvoří.

Proto je důležité se ptát, jaké klima a jaké postoje, jaké představy o nerozlučitelnosti, věrnosti, smyslu a cílech manželství vládnou v našich českých, případně křesťanských rodinách? Co do sebe vstřebá dítě a posléze dospělých člověk ve své rodině? Otázky, které jsou nutné, ale na něž odpovědět s dostatečnou přesností by bylo možné až po rozsáhlém průzkumu života rodin. Přesto se však můžeme alespoň dopátrat určitých směrů, když už ne přesných hodnot, které nám pro orientaci v tomto terénu postačí.



4.1.1 Rozvodovost

Městská statistická správa v hl. městě Praze zveřejnila v roce 1994 ve své publikaci informace o vývoji situace v Praze. Jistěže je situace na poli manželství ve velkoměstě více nakloněna horším trendům, než je tomu v ostatních oblastech státu, ale přesto mají informace zásadní vypovídací hodnotu obecnou a prognostickou pro vývoj v celé republice.

"Z ročního počtu kolem 2 600 rozvodů v 50. letech došlo k vzestupu až na více než 5 000 v letech 1987, resp. 1989. Míra rozvodovosti se zvýšila ze 2,6-2,8 na tisíc obyvatel až na úroveň 4,2 promile, počet rozvodů připadající na 100 sňatků (rozvodový index) z úrovně málo nad 20 vzrostl až nad hranici 50. Rozvodem končí v Praze v současné době polovina manželských svazků."[106]

"I když průměrná délka rozvádějícího se manželství činí téměř 10 let, nejvyšší rozvodovost se udržuje ve třetím a čtvrtém roce trvání manželství."[107]Tyto údaje z Prahy jsou obdobné jako na Západě, kde se dnes rozvádí každé druhé manželství, zatímco v ČR každé čtvrté.[108]

Fenoménem rozvodu vznikají nové skutečnosti, které nebylo doposavad třeba dějinně popisovat nebo hodnotit. Dnes jsme na rozpacích, jak třeba jen nazvat někdy příbuzensky velmi komplikované vazby, např. mezi otcovými dětmi z prvního manželství a dětmi třetí manželky, které do nové rodiny přivádí, ale které třeba nejsou vůbec její pokrevně vlastní, neboť je kdysi "vyvdala" spolu se svým někdejším manželem.

Nechci tu nějak uměle ilustrovat tyto záležitosti, ale problém pokrevních a zákonných příbuzných, křížení vazeb, multiplikace vazeb k prarodičům, a tím k novým rodinám, zánik praktického prožívání pokrevních vztahů mezi vlastními sourozenci atd., to vše jsou jevy, které se promítají do života manželů, rodiny a výchovně dlouhodobě působí.



4.1.2 Nesezdané soužití, neúplná rodina

Existuje i trend neformálních soužití, "v roce 1972 tak žilo na Západě 16% párů, v roce 1990 již celá polovina."[109]"V roce 1972 žilo například ve Velké Británii 8% dětí jen s matkami, v roce 1990 to bylo již 15%. V severských státech je nyní téměř třetina neúplných rodin. V ČR žije jen s jedním z rodičů asi 11% dětí."[110]

Můžeme srovnat tento poslední údaj se soukromou anketou (r. 1990) dr. D. Syrůčkové v druhém ročníku jednoho pražského gymnázia. Bylo zde zjištěno, že jen s matkou žije 10,3% dětí, jen s otcem 1% dětí, dohromady tedy přes 11% dětí žilo před pěti lety v Praze jen s jedním z rodičů, a to je stejné jako dnes celostátní průměr. Přestože tuto anketu lze označit jen jako soukromě orientační a nesnese přísná statistická kritéria, aby mohla být brána bez veškerých pochyb, v podstatě potvrzuje souhlasně trend, který je popsán.

Není opovážlivostí už v tuto chvíli říci, že každý člověk má dnes osobní zkušenost z vlastní rodiny, nebo alespoň z okolí, že manželské společenství se rozvádí a je možno ho rozvést z nejrůznějších důvodů. Nasnadě je pak závěr, že manželství se jeví nikoli jako trvalá instituce.



4.1.3 Plodnost a interrupce

Další důležitou oblastí, kde se má zformovat správná představa o manželství, je sexualita a s tím související zplození potomstva.

"V Praze se - dříve než v ostatních částech republiky - vytvořil systém dvou dětí v rodině; jen kolem 13% žen končících reprodukci mělo tři nebo více dětí. Plodnost žen se snížila od poloviny 80. let do té míry, že je od roku 1985 do roku 1992 registrováno v Praze více potratů než živě narozených dětí. Ženy končí s rozením dětí obvykle již ve věku do 30 let, starší ženy rodí děti již jen v opakovaných manželstvích s novým partnerem. Zatímco se snižují počty dětí narozených v manželství, vzrůstá zejména v posledních letech počet dětí narozených mimo manželství. V roce 1970 bylo těchto dětí jen 644, v roce 1980 již 895. V roce 1992 se mimo manželství narodilo 1 528 dětí a jejich podíl z celkového počtu narozených dosáhl 13%. Růst mimomanželské plodnosti navazuje na vytváření faktických manželství (nesezdané soužití)."[111]

Stejný pramen uvádí, že více než 50% prvorozených dětí bylo v posledních dvou letech počato před svatbou (což jistě má vliv na rozhodování o uzavření sňatku, ale později též na rozvodovost) a více než 50% těhotenství v Praze skončilo potratem, tzn. počet interrupcí je vyšší než počet narozených (největší skupinou žadatelek jsou ženy ve věku 25-29 let). "Zvláště v Praze se tedy interrupce obecně považuje za jakousi antikoncepci "ex post", takže značná část druhých a téměř všechna třetí a další těhotenství pražských žen končí umělým přerušením. Přitom jen necelá desetina interrupcí je zdůvodněna zdravotními důvody, navíc ještě velmi liberálně vymezenými."[112]

Je zcela evidentní, že manželství není prakticky považováno ani za jediné legitimní místo sexuálního soužití, že by k početí dítěte bylo nutno být sezdán (jak svědčí rostoucí počet nesezdaného soužití a předmanželsky počatých dětí), ani se necítí nutnost, že smysl a cíl manželství se naplňuje ve zplození a výchově dětí (jak dokazuje větší počet interrupcí než novorozenců). Z této mentality zaměřené proti životu leckdo může dovodit závěr, že početí dítěte a manželství nenáleží nutně sobě, že plození dětí je otázka libovůle a dohody manželů.



4.1.4 Věrnost v manželství

Pohled na manželskou věrnost a přehled o tom, jak skutečně je vnímána a zachovávána v našich rodinách a jak je předávána z postojů, je obtížné získat.

Statistika za Prahu uvádí nevěru jako příčinu rozvodu u 13% rozvedených (8% muži, 5% ženy),[113]spíš je toto číslo jen povrchem ledovce manželských nevěr, protože nikoli pro každého je to důvod k rozvodu a ne na všechny se přijde.





4.2 Představy odvozované z médií

Rodina ani žádný jednotlivec nežije obvykle v izolaci. Na jedné straně je rodina místem formace a utváření představ o manželství, na druhé straně spoluvytváří prostředí, v němž ostatní rodiny a jednotlivci dozrávají; ale také ona i její jednotliví členové vstřebávají, a někdy bez rozlišení, vnější podněty a přejímají i bezděky nabízené hodnotové přístupy. Tyto vnější hodnotové přístupy se pak spolupodílejí na vytvoření představy o manželství.

Nejmocnější nabídkou a vlivem dnes oplývají masmédia, zvláště televize.



4.2.1 Televize

Moc televize je dána jednak tím, že u ní lidé tráví denně hodiny času, a tak se stává nejvěrnějším společníkem člověka, jednak tím že vytváří pocit reality a pravdy, a tím i normy. To platí stejně u nás jako jinde - zejména v západní Evropě a USA. "Pro většinu lidí - především pro mladé - je dnes televize nejdůležitějším prostředkem socializace a vzdělávání. Z tohoto hlediska rychle přebírá úlohu, kterou tradičně hrála rodina, církev a škola. První pohled na vnější svět získává mladý divák z televize. Televize je první, kdo mu definuje "dobré bydlo" - a dělá to přesvědčivě obrazem i zvukem. Stanoví normy toho, co se má považovat za úspěch, dobrý vkus, a správné chování. Formuje touhy, definuje aspirace a naděje a stanoví hranice mezi přijatelným a nepřijatelným chováním. Ani éru vynucované náboženské ortodoxie, ani doby nejtvrdší totalitní indoktrinace nelze srovnávat s kulturním a filozofickým vlivem, který má televize na stále více diváků, přikovaných k obrazovkám po celém světě."[114]

Jaké je tedy poselství současné televize? Jaký model manželství nabízí a o jakém chce dnešního člověka přesvědčit? Jaký vývoj lze v tomto ohledu očekávat? Nemyslím, že by se následující tvrzení dala odbýt tím, že se nejedná o Českou republiku; záplava amerických seriálů, filmů a inspirace u nás s sebou nese, že se toto pojetí světa a jím nabízený hodnotový systém stal již obvyklou součástí našeho života.

"Pokud lze z televizních programů extrapolovat nějaké hodnoty, pak tedy jednoznačně velebí materiální sebeuspokojování, normalizují násilí a brutalitu, propagují pohlavní promiskuitu srovnávacím nátlakem (reklamy na prezervativy, které se obracejí na americké teenagery a nezletilé děti, označují potencionální zákazníky jako sexuálně 'aktivní' osoby, z čehož lze vyvodit negativní závěr, že ostatní jsou 'neaktivní') a podbízejí se nejnižším pudům diváků. Výsledkem je ztráta kontroly nad společenským chováním."[115]

To, co televize ve svých nejrozmanitějších pořadech nabízí (od reklamy, přes publicistiku a zábavný program až po film), je ve značné míře v naprostém protikladu s evangeliem.

"Televizní zábava - dokonce i zpravodajství - udělá nevímco, aby erotizovala popis reality jako něčeho nového a zbaveného jakýchkoli morálních zásad a aby prezentovala materiální či sexuální požitkářství jako normální a dokonce obdivuhodné chování. Je šokující, nakolik se nejpopulárnější programy určené mladým divákům - i široce sledované 'talk shows' - zaměřují na dekadenci a orgie a přitom oslavují zavrhování tradičních autorit."[116]

I když následný popis zatím není přímou reflexí situace u nás, nelze říci, bohužel, že by byl v našich měřítcích zcela neodpovídající. "Nejsledovanější televizní program pro teenagery představil generaci jejich rodičů výrazy, které by někdo mohl připsat fundamentalistickému kazateli, ale které se skutečně objevily v recenzi zveřejněné v časopise The Economist (28. března 1992): 'emocionálně nestálí, rozvedení, bílé límečky dopouštějící se trestných činů ve svém zaměstnání, posedlí alkoholem, kokainem, či jinými drogami.' Stěží to podpoří možnosti rodičů odevzdat svým dětem morální hodnoty."[117]

Jistěže tento stav u nás (ještě) nenastal. Ale i u nás se hlásá televizní "antievangelium" úspěšnosti, požitku, bohatství, sexuálního úspěchu a nestálosti i potřeby nových a nových zážitků, hedonismu - tedy to, co je v opozici k pravdivým požadavkům dobrého manželství, co je církví (a nejen jí) považováno za zcela nutné k vytvoření šťastného, věrného, trvalého a důvěrného, plodného (duchovně i sexuálně) i ukázněného a obětujícího se nejvnitřnějšího společenství celého života. Z televize, domnívám se, si nemůže nikdo odvodit představu o manželství, která by alespoň vzdáleně přiváděla k naplňování a přijetí oněch požadavků a vlastností manželství, které církev hlásá a v kanonickém právu předpokládá a žádá. Několik hodnotných publicistických pořadů a filmů je opravdu zanedbatelnou výjimkou, která obrat nezpůsobí.



4.2.2 Periodika

Totéž obdobně platí o dalších médiích: rozhlasu a časopisech.

V Evropě i u nás nejrozšířenější a nejznámější časopis pro mládež je Bravo, který sám sebe označuje jako největší evropský časopis pro mladé. Distributoři zajišťují jeho dostupnost prakticky všude, nejen v novinových stáncích, ale i v obchodech s jiným zbožím.

Časopis seznamuje s novinkami v oblasti populární hudby a životem zpěváků a hudebníků současné populární hudby. Extravagance hudebních hvězd se prezentují jako obdivuhodné normy provokující k následování, nevázanost života těchto idolů (z nichž mnohé se vychloubají svou homosexuální orientací nebo narkomanií) je v podtextu nabízena jako recept na úspěšný život. Rady pro osobní život tu oddělují odpovědnost od požitku; odpovědnost v sexuálních vztazích se přenáší především do oblasti technických způsobů řešení formou antikoncepce, láska je především míněna jako správná technika něžností, jejímž cílem je sexuální vzrušení a sebeuspokojení.

Rubriky o sexu s názvem "Tenkrát poprvé", (vyzývající ke sdílení se o svém prvním sexuálním styku), "O těle na tělo" (popisující zkušenosti i patnáctiletých, které není na místě zde přepisovat) tribuna odpovědí na dotazy i třináctiletých a čtrnáctiletých dětí o tom, jak vyhledat partnera či ho sexuálně nezklamat, ilustrativní fotografie k tématu sexuální techniky - tuto "duchovní" stravu dostává každý týden evropská i naše mládež ve své přípravě na život.

K tomu jednu poznámku na okraj: Při soukromé anketě u dětí jedné křesťanské osmé třídy jich 100% uvedlo, že znají tento časopis i jeho obsah.

Chci se vyhnout zplošťujícímu moralizování, ale je potřeba kriticky vidět, že představy o vztazích mezi chlapcem a dívkou, posléze i představy o manželství prezentované zde a v obdobných časopisech, (co se týká cílů, podstatných vlastností a důstojnosti manželství) jsou představě kanonického práva nejen veskrze cizí, ale úplně nedostatečné, takže se zcela míjejí, nebo dokonce jsou až kontrární.

Domnívám se, že na základě těchto informací si mohou zejména mladí lidé vytvořit pouze mylnou představu o manželství, protože jiná se tu ani nenabízí.

Pak je ovšem třeba vážně počítat s tím, že z těchto a jim podobných pramenů mylně vytvořená představa o manželství, může způsobit i to, že omyl zasáhne do vůle ve smyslu kán. 1099, anebo způsobí, že je přímo vylučován nějaký cíl nebo podstatná vlastnost manželství ve smyslu kán. 1101-§ 2. Nezáleží totiž na tom, zda kontrahent ví, že vylučuje něco podstatného. Rozhodující je fakt vylučování.





4.3 Zákon o rodině

Zákony země, zejména země demokratické, víceméně odrážejí smýšlení ve společnosti a zároveň toto smýšlení pomáhají formovat, proto je třeba zabývat se tím, jakou představu má o manželství státní zákon. Toto považuji navíc za zvlášť důležité, protože zákonná idea manželství je nejen pro společnost právně normativní, a tím určující, ale rovněž je vymezená a jasně formulovaná. Na rozdíl od médií, periodik a literatury a jejich někdy těžko postihnutelného vlivu, se zde můžeme zabývat přesným textem normy.

Zákon o rodině v čl. I stanovuje: "Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí." (ZR) K tomu ještě připojíme § 1 ZR: "Manželství se uzavírá na základě dobrovolného rozhodnutí muže a ženy vytvořit harmonické, pevné a trvalé životní společenství."

Ihned a na první pohled spatřujeme styčné myšlenkové body s CIC, pokud se týká rovnosti,[118]zaměření manželství na zplození a výchovu potomstva,[119]svobody snoubenců.[120]Dokonce se oba předpisy někde i doslovně stejným způsobem vyjadřují: Obratu "trvalé společenství" užívá i ZR i CIC,[121]přičemž ZR mluví o "životním" společenství a CIC o "nejvnitřnějším společenství celého života." Tyto shody působí na první pohled povzbudivě.

Existují však rozdíly: ZR ovšem klade důraz na "pevné citové vztahy", které jsou základem vzniku manželství, což je obrovský rozdíl oproti CIC, který chápe základ manželství jako osobní rozhodnutí svobodné vůle,[122]které na citech nezávisí. Odhalují se tu zásadně rozdílné koncepce státního a církevního manželství, které se v určitých oblastech pronikají, ale jindy se naprosto míjejí, jak uvidíme dál. Proto i výše uvedené vnější shody, dokonce doslovné, je potřeba obsahově prověřit.

Za rozhodující kritický termín lze označit ono "trvalé", které se vyskytuje i v kanonickém ustanovení o minimální znalosti[123]a účincích manželství.[124]Vzhledem k tomu, že ZR v § 23 počítá ovšem s rozvodem a v § 24 tuto materii upravuje následnou normou - "soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jsou-li vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel", - lze ze samotného ZR vyložit obsah pojmu "trvalost". Jistě nikoli ve směru k nerozlučitelnosti a výlučnosti, jak to činí CIC, ale ve smyslu jakési stálosti, která však rozhodně nemusí být neměnná a za určitých okolností lze nebo dokonce je radno z širšího celospolečenského hlediska od ní ustoupit. Občanský rozvod poskytuje rozvedeným opětovnou možnost nového státního manželství. Kodex v kán. 1151-1155 připouští sice možnost rozchodu manželů z vážných důvodů, avšak při zachování trvání manželství, tedy nový sňatek není možný.

Občanský zákon manželům nepřiznává, jak se někdy někteří mylně domnívají, právo zrušit si sami manželství (vnitřní rozlučitelnost), ale zákon manželům prakticky přiznává vznést podnět, aby jejich manželství bylo rozvedeno z vnějšku (vnější rozlučitelnost) státním orgánem.

Shrneme-li obsahové porovnání CIC a zmíněných ustanovení ZR v klíčových bodech, pak shledáme:
1) Rozdíl východisek obou předpisů při nahlížení základu manželství (úkon vůle v CIC vers. citové základy v Zákoně o rodině).

2) Obsahovou rozdílnost některých klíčových pojmů.

Oba předpisy mluví o dětech a jejich výchově, státní zákon však přiznává právo ženě rozhodnout o narození či nenarození počatého dítěte, což je jednání jsoucí v rozporu s kanonickým pojetím cíle manželství, ba dokonce úmyslný a dokonaný potrat je stíhán v církvi jako trestný čin.

Trvalost je chápána v ZR odlišně a z hlediska CIC nedostatečně, když počítá s možností rozvodu jako sice s nežádoucí, ale možnou alternativou.

Tím opět přicházejí ke slovu určité otázky. Lze počítat s tím, že i když mluvíme jako církev a stát stejnými slovy, myslíme totéž? Soudím, že nelze.

"Manželství je jednou jedinou skutečností pro nevěřícího jako pro věřícího katolíka. A přesto vedl historický vývoj k tomu, že se dnes nalézáme v situaci, v níž tato jediná skutečnost zdá se být rozštěpena do dvou manželství: státního a církevního."[125]

Představa ZR o manželství je z hlediska církevních ustanovení nedostatečná, protože počítá předem s rozvodem jako potenciálním řešením. Jedná se o vyloučení podstatné vlastnosti (nerozlučitelnosti) manželství, i když rozvod není zamýšlen v každém případě. Takové manželství je ovšem v církvi neplatné. Potom by ale možná bylo na místě zabývat se i tím, nakolik obsahovému požadavku kán. 1096, který předpokládá minimální znalost, v ohledu trvalosti manželství činí zadost běžná představa a znalost u dnešního člověka. Ten totiž, ovlivněný pojetím státního zákona, má pravděpodobně na mysli a předpokládá pojmově zásadně něco jiného, než si představuje zákonná presumpce.





4.4 Výchovné a vzdělávací programy

Nabídka výchovných programů pro mládež (i dospělé) v našich podmínkách občanských i církevních na poli manželství sice velkým bohatstvím neoplývá, ale nelze říci, že by nic neexistovalo nebo se nedělalo a že by neexistoval pokrok. Iniciativy vycházejí z vládních i nevládních, oficiálních církevních kruhů i soukromých osob.

Existuje již ucelený populárně vzdělávací videoprogram "Láska je láska". V naší církvi existují programy v rámci různých uskupení a institucí: Hnutí rodina, Hnutí Kána, v řeholních společenstvích, při diecézních střediscích pro rodinu atd. Těžiště těchto programů je častěji spíš v upevňování již existujících manželství, než ve výchově k manželství, nebo v zaměření na přípravu k manželství.

Nelze ovšem zde monitorovat každou iniciativu, protože pak bychom se museli zmínit pomalu o každém pastoračním počinu.



4.4.1 Videoprogram "Láska je láska"

V současné době je u nás šířen ucelený výchovný program zabývající se manželstvím a sexualitou, který je podporován Ministerstvem zdravotnictví České republiky, Národním centrem podpory zdraví a jehož obsahovou náplň zajistila Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Jmenuje se "Láska je láska" a scénaristou tohoto 180 minutového videoprogramu je známý sexuolog doc. MUDr. Radim Uzel, CSc. Vzhledem tomu, že se jedná o materiál doporučený autoritou státních i nestátních institucí a jeho tvůrcem je vlivný sexuolog a popularizátor, je na místě se jím zabývat; dá se totiž očekávat, že bude oficiálně veřejně a široce využíván ve školách, školicích zařízeních, ale i soukromě mezi jednotlivci a v rodinách, a že může mít značný vliv.

"Sexuálně výchovný videoprogram 'Láska je láska' představuje první ucelený soubor informací o lidské sexualitě, výchovnou encyklopedii, která se snaží utvářet zdravý postoj člověka k intimnímu životu. Atraktivní forma konfrontací názorů populárních osobností, herců, zpěváků, sportovců, ale i ostatních, veřejnosti neznámých lidí, vyjadřujících se k intimním problémům s překvapivou otevřeností, napomáhá postupnému utváření názoru diváka, který není mentorován, ale spíše zábavnou formou vtažen do problematiky. Kromě technické stránky sexu není opomenuta ani snaha o vytváření harmonických mezilidských vztahů, tolerance, důvěry, lásky."[126]

Takto celkem výstižně představuje sám vydavatel vlastní dílo, které se nejprve pokouší divákovi osvětlit nutnost sexuální výchovy člověka a poukázat na dosavadní nedostatečnost konání účinných kroků v tomto ohledu. Tvůrci konstatují, že jedna třetina učitelů není schopna provádět sexuální výchovu, mimo jiné proto, že sexualitu sami ve svém životě nezvládli.

Jistěže je sporné, zda ten či onen přístup tímto programem nabízený je zcela adekvátní, zda škola (jak byly nabídnuty některé ukázky) je tím pravým prostředím a zaručuje dostatečnou intimitu ke vkusnému probírání citlivých témat. Avšak mnohého rodiče by zřejmě překvapila nečekaně slušná orientace jejich dětí v některých tématech sexuality. Dá se předpokládat, že vyznání dnes padesátiletého rockového zpěváka Petra Jandy, který v programu též vystupuje, že první soulož učinil ve čtrnácti letech a že je to pro něho dodnes pozitivní vzpomínka, bude spíš z hlediska křesťanské morálky působit destruktivně.

Z hlediska morálního je jistě také třeba odmítnout názory na masturbaci, která je zde schvalována a chválena, označována za blahodárnou, a je doporučováno použít i nějakých sexuálních materiálů (např. časopis). Odtud se pak ovšem může již promítnout problém do oblasti představ o manželství, protože smysl sexuality je pochopen jen jako vlastní sebeuspokojení. Z toho by se dalo dovodit, že v situaci, kdy nejsem spokojen a sexuálně uspokojen, je potřeba hledat jiný způsob, jak toho dosáhnout. V manželství to potom může znamenat nevěru, důvod k rozvodu atd.

Bylo by omylem si myslet, že tento program schvaluje rozvod, naopak považuje ho za nežádoucí, ovšem pochopitelně za možný, podobně jako potrat, který je označen za krajní řešení v krajní situaci. Ohledně nevěry velmi silně v pořadu zapůsobí, když v anketě různých lidí, po mnoha vágních, spíš odmítavých, někdy ale i lehce doporučujících prohlášeních, zkušenost mladé ženy, jíž se právě rozpadá manželství z důvodů manželovy nevěry. Vyznění pak je jasné: nevěra je špatná, ale nelze ji odstranit.

Značný rozdíl se opět projeví v oblasti plánování rodičovství, ale popravdě budiž uvedeno, že je na místě jasně řečeno, a to zcela bez ironie, že názor katolické církve je zde odlišný a periodická zdrženlivost u křesťansky ukázněných partnerů opravdu funguje jako prostředek antikoncepce.

Jistě by tomuto programu prospěla kvalifikovaná oponentura, protože některé pohledy jsou značně jednostranné, neúplné a hodnotící soudy a kriteriologie neberou v úvahu celistvost člověka, jak to vyžaduje křesťanský pohled. Nelze ovšem popřít opravdu dobrý úmysl tvůrců, kteří však někdy poněkud sugestivně a jednostranně argumentují tam, kde i jiná řešení jsou možná, a tím se dostávají na pole určitého typu ideologie (např. pokud se týká masturbace, hormonální antikoncepce, problému nebezpečí přelidnění). Rovněž se mi jeví, že celkový úhel nazírání prozrazuje, že scenárista je muž, a tak lze cítit někdy jistou nerovnováhu v preferenci materiálu i hodnot.

Pokus pozitivně a (občansko)eticky motivovat člověka k přijímání sexuality jako hodnoty a úkolu je v tomto programu zřejmý a úctyhodný. Nakolik se to může podařit jen v sekulární rovině, je jistě z křesťanského hlediska sporné, domnívám se ale, že celkové vyznění tohoto videoprogramu z pohledu katolického křesťana nemusí být přijímáno zcela zamítavě, naopak, je zde mnoho užitečných impulzů a také podnětů k zamyšlení i příležitostí si uvědomit, kde se nachází nevěřící člověk se svým hodnotovým nazíráním a v čem žije dnešní křesťan ve světě, obklopený tímto myšlenkovým klimatem. Odvážil bych se říci, že tento program často ukazuje velmi správným směrem, když hovoří o odpovědnosti, věrnosti, rozvodu, ale nedosahuje cíle. Pozitivní je v tomto programu důraz na duševní rozměr lidské sexuality, která má být zdrojem radosti člověka, ale kterou, jak je zde řečeno, nemusí nutně každý člověk v plnosti realizovat, pokud se sexuálního života zřekne, a přitom může být normální a šťastný.

Je na místě program porovnat též z hlediska požadavků CIC.

Myslím si, že představa o manželství, jak se zde prezentuje, je dostatečná ve smyslu minimální znalosti,[127]ponecháme-li stranou nevyjasněný obsah pojmu "trvalost". Poučení je ovšem víceznačné v oblasti nerozlučitelnosti a věrnosti; obdobně i cíl manželství - plození dětí - je považován v podstatě za věc naprosté nezávislé volby partnerů bez dalšího zřetele. Takové idee pokud určují manželský souhlas, ovšem konsensus iritují.



4.4.2 Soustavná sexuální výchova

Ministerstvo školství a mládeže ČR zadalo grantový úkol s názvem "Obsahové a organizační řešení výchovy ke zdraví na ZŠ a SŠ", jehož podúkolem je část vypracovaná MUDr. Antonínem Brzkem a MUDr. Jiřím Mellanem s názvem "Soustavná sexuální výchova na základních a středních školách". Úkol byl dořešen v listopadu 1994, koordinátorkou celého úkolu je PhDr. Hana Pernicová.

Projekt "Soustavná sexuální výchova" obsahuje část výzkumnou, část praktickou a přílohy.





Výzkumná část

Autoři ověřují pracovní hypotézy formou průzkumu postojů a informovanosti a následně analyzují současný stav. Metodika zjišťování se prováděla na reprezentativním souboru respondentů, přičemž ke "konstrukci a formulaci"[128]dotazníků se použilo obdobných průzkumů z USA, NSR, NDR a Rakouska. Dotazníky byly cíleny na žáky 7. - 8. ročníků ZŠ a na 3. a 4. roč. SŠ a jejich učitele a rodiče tak, aby byly v souboru zastoupeny školy z malých obcí i velkých měst, gymnázia i odborná učiliště, přičemž byla zaručena anonymita. Tento průzkum, jehož se účastnilo 2226 žáků (s návratností 80,5% z vydaných dotazníků), 1588 rodičů (s návratností 74,5%) a 640 učitelů (s návratností 81,9%, což odpovídá 58,2% kmenových stavů učitelů na škole),[129]lze považovat za reprezentativní a věrohodný.



Východiska zpracovatelů

A. Úroveň poznatků a formování žádoucích postojů v oblasti lidské sexuality nejsou u současné generace dospívajících na takovém stupni, aby vedly k pozitivním změnám jejich sexuálního chování.

B. Učitelé nejsou připraveni k provádění sexuální výchovy.

C. Rodiče nejsou připraveni ujmout se sexuální výchovy bez pomoci školy.



Praktické části

Zpracovatelé zde nabízejí a doporučují řešení pro vytvoření koncepce sexuální výchovy na školách a formaci odborných sexuálních pedagogů. Dále projekt obsahuje přílohy, dotazníky pro žáky, učitele a rodiče a "Návrh náplně soustavné sexuální výchovy na základních a středních školách", neboli osnovy.



Výsledky šetření

S ohledem na cíl práce můžeme využít některé výsledky tohoto průzkumu. O skupině zkoumaných žáků autoři Brzek s Mellanem uvádějí, že "s předkládaným názorem, že by ve svém věku neměli mít ještě pohlavní styk, souhlasí necelá polovina školní mládeže starší patnácti roků".[130]

Podle téhož pramene chlapci o sobě uvádějí, že 61% absolvovalo polibek ve 12 letech a 87% v 17 letech, dívek se líbalo 50% ve 12 letech a 87% v 17 letech; petting absolvovalo 22% dvanáctiletých a 60% sedmnáctiletých chlapců, u dívek je tatáž zkušenost u 16% dvanáctiletých a 52% sedmnáctiletých.

Alarmující je osobní zkušenost s pohlavním stykem:
Chlapci: dvanáctiletí 4,5%, třináctiletí 3,5%, čtrnáctiletí 9%, patnáctiletí 16%, šestnáctiletí 38%, sedmnáctiletí 46% souboru.

Děvčata: dvanáctileté 0%, třnáctileté 2%, čtrnáctileté 3%, patnáctileté 9%, šestnáctileté 18%, sedmnáctileté 40% souboru.

Znamená to tedy, že "k zahájení pohlavního života došlo u tohoto souboru školní mládeže v necelé polovině před 18. rokem věku. Koitální zkušenost uvedlo skoro 10% chlapců a 5% dívek před dosažením 15. roku věku".[131]Pro dvě třetiny dívek to byl zážitek kladný.[132]

Nelze přehlédnout, že nárůst koitální zkušenosti přichází s dosažením 15. roku věku a dostoupí až 50% před dosažením dospělosti. Jinými slovy: (pouze) polovina mládeže je v osmnácti koitálně nezkušená. Lze si rovněž všimnout, že existuje neblahý vliv mládeže zkušenější, takže názory zdrženlivých není slyšet a neprosazují se.[133]

V souboru rodičů vyšlo najevo, že nepovažují sexuální výchovu dětí výhradně za svůj úkol. Plné dvě třetiny rodičů očekávají, že tento úkol splní škola, a naprostá většina si přeje, aby se děti této výchovy účastnily. Téměř polovina si přeje být předem o tom informována. "Obráceně lze říct, že průzkum nepotvrdil názor, že rodiče považují sexuální výchovu výhradně za svou záležitost a že si nepřejí, aby se jejich dítě muselo školní sexuální výchovy účastnit."[134] I učitelé uznávají potřebnost soustavné sexuální výchovy na ZŠ a SŠ, ale necítí se být na to připraveni.

Průzkum potvrdil "akceleraci sexuálního chování školní mládeže. Prekoitální aktivity začínají již na prvním stupni. Koitální zkušenosti se vyskytují v nezanedbatelném množství před zákonnou hranicí 15 let. Počet koitálně zkušených v 17 letech představuje téměř polovinu."[135]Autoři dále upozorňují na klima tlaku ze strany zkušenějších vrstevníků, které působí směrem k časnějšímu startu do sexuálního života. Zároveň s tím je u zkoumané mládeže zachycena existence mylných představ o sexuálním chování vrstevníků. Žáci totiž považují své vrstevníky za ještě zkušenější, než doopravdy jsou. I to pak následně urychluje start do sexuálního života a promiskuitu.[136]

Stanovené úvodní hypotézy byly průzkumem potvrzeny a autoři navrhli řešení:
Zavést povinnou sexuální výchovu od 1. stupně ZŠ a vybudovat efektivní vzdělávací systém, který by vychovával kvalifikované pedagogy pro tento obor.



Všeobecné cíle SSV

1. Usilovat u mládeže o odložení startu do pohlavního života na dobu připravenosti.

2. Vést děti k motivaci vytvořit solidní manželství, odpovědně, a proto správně vybírat partnera a obětavě usilovat o to, aby manželství nebylo rozvráceno.

3. Vyzdvihovat věrnost a nesobeckost, vést děti k tomu, aby se rozhodovaly pro cíle náročné, ale splnitelné.

Podle autorů by se "u všech témat mělo objevit morální hodnocení, poukaz na to, co je škodlivé a co žádoucí, argumentovat důsledky zdravotními, společenskými, dopadem na partnera, na děti apod".[137]

Jistěže nemůžeme čekat, že se v těchto morálních soudech projeví celá síla Kristova evangelia. Ale již na základě těchto tezí i po prostudování autory navrhovaných osnov I., II. a III. stupně lze říci, že systém SSV může působit pozitivně ve smyslu lepšího přiblížení společnosti křesťanským zásadám v oblasti sexuální etiky. V materiálu je kladen důraz na to, že evropský tradiční model je židovsko-křesťanský a naléhá se na "praktickou prospěšnost autentického přijetí tohoto modelu".[138]

V problematických nebo sporných tématech se navrhovatelé projektu jasně vyslovují, že stanovisko církve je odlišné. Např.: "Některá náboženství odmítají tzv. umělou antikoncepci a připouštějí jen tzv. přirozené metody."[139] Přičemž následuje solidní praktický výklad o této metodě.

Obdobně se mluví o sexuální zdrženlivosti, kterou "velmi důslední křesťané zahajují pohlavní život až v manželství"[140]a potratu, který je zde hodnocen jako nežádoucí a negativní jev, i když bez křesťanských souvislostí. Souhrnně je vztah sexuality a náboženství ještě popsán ve zvláštní kapitole i s naléhavým upozorněním, že odlišnost výchovy v rodině a zastávání rozdílného hodnotového systému může přinést později v manželství problémy.[141]

Z hlediska této práce zaujme poctivost v přístupu autorů: "Některá náboženství striktně odmítají antikoncepci, asistovanou reprodukci i potraty. Neuznávají možnost rozvodu."[142]38)

Jistě potěší, že zpracovatelé rozlišují eros a agapé a že do programu výchovy jsou dále včleněna další šířeji související témata o komunikaci, asertivitě apod.

Mám za to, že dle tohoto učebního plánu si žák opravdu může učinit poměrně ucelenou, téměř správnou představu o manželství i v tom smyslu, jak ho dnes chápe církev se zřetelem k věrnosti a nerozlučitelnosti. Je zde totiž výslovně hovořeno o věrném a celoživotním manželském svazku.[143]V každém případě soudím, že výchova podle tohoto plánu SSV by byla krokem ke zlepšení situace na tomto poli.

Bolavým místem je hodnocení masturbace jen z hlediska zdravotního (ovšem to se našemu tématu nevztahuje bezprostředně). Tvrzení, že "každá rodina se může rozhodnout, chce-li mít děti, kdy a kolik",[144]nelze také bez výhrad přijmout. Bez vysvětlení by to mohlo totiž znamenat, že právo na děti a jeho výkon je plně v rukou rodičů bez jakéhokoli zřetele ke Stvořiteli. Je ovšem jasné, že v této věci (podobně i u masturbace apod.) se velmi obtížně argumentuje nenáboženskými a pro nevěřící zároveň přesvědčivými argumenty.

Totéž platí o dalších věcech, kdy se zdá, že se osnova staví benevolentně k některým jevům např. tím, že doporučuje mladistvým, kteří se rozhodnou pohlavně žít, účinnou antikoncepci. Autoři ovšem nikde nedoporučují zahájení sexuální aktivity ani mimomanželský sex, berou ovšem na vědomí, že se to stále častěji děje, a tak se řídí zásadou menšího zla, jímž antikoncepce bezesporu oproti potratu je.



Diskuse o SSV

V zimě a na jaře r. 1995 se rozvířila ve společnosti debata o zavedení SSV na školách. V této diskusi, jež doznala i televizní podobu,[145]se angažovali předkladatelé (MUDr. Antonín Brzek, římský katolík), a oponenti většinou z některých křesťanských (ve skutečnosti katolických) organizací.

V televizním pořadu se ukázalo, že tito lidé - křesťané jsou pramálo připraveni na věcnou diskusi o sexualitě a přípravě na manželství. Strach z tohoto tématu vyvolává u některých neadekvátní emocionální reakce.

Křesťanští rodiče pochopitelně musí kontrolovat vlivy, jimž jsou jejich děti vystavovány, a musí si uchovat právo tuto výuku ovlivňovat, a to až k možnosti odmítnout takovou výuku, zejména tam, kde je riziko pochybného pedagoga, který by vyučoval spíše se zřetelem na svou vlastní sexuální historii a nekompetentní filozofické názory.

Na tomto malém příkladu se prokazuje, že situace v křesťanském prostředí ohledně sexuální výchovy a výchovy k manželství a rodičovství není v pořádku. Možná by bylo přínosné učinit obdobný průzkum osobních postojů ve věci sexuality, jak to učinili tvůrci programu SSV, jen mezi souborem věřící křesťanské mládeže a rodičů.



4.4.2 Výchovné programy v církvi

Kodex v kán. 1063-1072 stanovuje zásady a ukládá církevnímu společenství poskytovat "křesťanům pomoc, jíž se manželský stav zachová a zdokonaluje v křesťanském duchu."[146]Kodex na tomto poli nabádá i k využití hromadných sdělovacích prostředků. Je povzbudivé, že se na tomto poli rozvíjí aktivity jak spontánní, tak i řízené zodpovědnými církevními autoritami a institucemi. Tyto programy a činnosti jsou ovšem vesměs zaměřeny dovnitř církve a obvykle se též zabývají již stávajícími rodinami. Zdá se, že výchovný program na způsob "Láska je láska" nebo "SSV" dusud vypracován není.

Jistou obdobou, ale co do šíře tématu ještě rozsáhlejší i hlubší, je "Sexuální výchova v rodině" od MUDr. Oldřicha Pšeničky, CSc., vydaná též s podporou Ministerstva zdravotnictví České republiky. (Není to ovšem materiál, který by již nyní měl aprobaci od církevní autority, pochází ovšem z katolického křesťanského prostředí.) Vzhledem k tomu, že je to první díl avizované řady, další budou pojednávat o výběru partnera, správném prožívání těhotenství, porodu atd., se zdá, že se tu do budoucna nabízí ucelená řada výchovného programu, jež by se mohla stát východiskem pro další činnosti na tomto poli.

V porovnání s ostatními obdobnými tituly z křesťanského prostředí,[147]které jsou nyní u nás dostatečně k dostání, Pšeničkova kniha opravdu má váhu. Publikace dobře vychovává k hodnotám pravého věrného a nerozlučitelného křesťanského manželství. Tím kniha, troufám si říci, zvlášť vyniká.

Bez jakékoli pruderie a zatajování informací dr. Pšenička nejen poučuje, ale nenápadně a přitom silně a bez moralizování argumentuje a motivuje k dosahování křesťanských hodnot manželství. Podtitul knihy "Radost být matkou a také otcem" je zřetelně osobním svědectvím autora, které propůjčuje textu důvěryhodnost a sílu.

Existují i jiné hodnotné programy pro snoubence a novomanžele, organizované různými církevními společenstvími, farnostmi a středisky. Přesto je však zde nejedno úskalí, a to často v základním přístupu k sexualitě.

Ačkoli již existují výborné knihy i programy využitelné křesťany, přesto však nejsou vždy dostatečně schopné věrohodně a nauce církve věrně prezentovat a předávat hodnoty sexuality, hodnoty křesťanských vztahů mezi mužem a ženou i správné představy o manželství. Nelze si dělat nijaké iluze o tom, že se v běžné křesťanské rodině sexuální výchova provádí promyšleně, pokud vůbec. Je smutné to, že základní poučení o sexualitě ve většině případů naše křesťanská mládež nedostane doma od svých rodičů, na což má právo, ale jinde. To se pak děje obvykle zkresleně, neúplně a bez náležitého jemnocitu. Tím se ovšem připravuje půda k tomu, aby poučovaný převzal nejen informace, ale též hodnotový systém svého "učitele". Je nasnadě, že to obvykle není křesťanský žebříček hodnot, protože "učitelem" bývá často starší kamarád nebo kamarádka, nějaká literatura, nevhodný časopis. Obávám se, že křesťanští rodičové v tomto ohledu více méně selhávají.

Za této situace je asi opovážlivé předpokládat, že křesťan pocházející z křesťansky žijící rodiny si musí nutně do života přinášet onu správnou znalost a představu o manželství vzhledem k jeho vlastnostem prvkům a cílům, jakož i klíč pro výběr správného partnera.

Osobní a bezprostřední příprava snoubenců před uzavřením manželství, jak ji nařizuje CIC kán. 1063-2o, je jen částí přípravy na manželství a na vytvoření správné představy o něm, o jeho vlastnostech a cílech má, podle mého názoru, jen nepatrný vliv (protože proces vytvoření představy je už prakticky uzavřen) a na výběr partnera už žádný. V podstatě je o všem rozhodnuto.

Když k tomu připočteme, že o sňatek v kostele se uchází často i ti, jimž se nedostalo žádné náboženské výchovy a jsou pouze pokřtěni, případně je pokřtěn jen jeden ze snoubenců, je věcí naléhavé diskuse, zda smíme důvěřivě předpokládat, - a to i tehdy, když dokonce výslovně souhlasí se slovy předmanželské katecheze - zda myslí a chtějí totéž, co myslí a chce církev.





4.5 Varianty představ u jednotlivců

Jak již vyplývá z předchozího pojednávání, právně relevantní v CIC jsou představy související s podstatou nebo podstatným prvkem manželství (totius vitae consortium) a jeho svátostnou důstojností (dignitas sacramentalis), s cíli manželství (bonum coniugum, bonum prolis), a vlastnostmi (bonum sacramenti, bonum fidei, unitas, indissolubilitas). Tyto představy bychom mohli nazvat představami souvisejícími s obecnou podstatou manželství jakožto institucí. Vedle toho pak existují představy vzhledem ke konkrétnímu vlastnímu manželství a osobě partnera (error in persona, error in qualitate personae, dolus, conditio, opinio nullitatis matrimonii). I tyto jsou za určitých okolností relevantní a mohou iritovat manželství.

Shora jsme se pokusili osvětlit prostředí, kde vznikají, vytvářejí se a předávají představy současníků, a také objasnit nutnost, že představa musí určovat jednání. Je jasné, že má-li chybná představa sankcionovat manželský souhlas neplatností, musí patřičnou měrou aktivně přecházet do vůle a zaměřovat se vzhledem k cíli. Pasivní postoj totiž nijak vůli nepodmiňuje v jednání,[148]ani nic nevylučuje,[149] ani nic nežádá[150] a neklade podmínky.[151]Platí to i u podvodu,[152]kde existuje aktivní vůle zaměřená na dosažení jiného cíle, než odpovídá pravdě jednání. Rozhodující je okamžik předávání souhlasu u konkrétního manželství. Je totiž možné, že sice někdo je přesvědčen o tom, že není nutné v manželství zachovávat věrnost, ale ve svém vlastním manželství ji zachovávat chce, je také možné, že někdo později už za trvání manželství změní svůj názor; ale to nemá žádný vliv.

Jak patrno již z výše uvedeného, pouhé mínění, myšlenky a úvahy, které odporují vlastnostem, prvkům a cílům křesťanského manželství, nepostačují, aby manželství bylo uzavřeno neplatně.

"Ideae vinculi indissolubilitati adversae vel proli, sufficientes non sunt ad patrandam simulationem. Haec enim tantum praesumptionem in favorem simulati consensus constituunt, non probationem, quia quis aliis quoque motivis induci potest ad simulandum."[153]

Pokusme se ilustrovat tam, kde je to možné, určité typy příkladů v judikatuře.



4.5.1 Nedostatečná minimální znalost - kánon 1096

Ve výrocích Římské roty jsem za několik let nenalezl případ rozsudku, který by se dotýkal minimální znalosti, i když, jak jsem uváděl shora, lze si představit rozdíl v chápání pojetí trvalosti, jak ji požaduje tento kánon a jak si ji např. běžně představují lidé vychovávaní např. v intenci státního zákona. Také se asi snadněji zvažuje tento požadavek spíše v souvislosti s parciální simulací - vyloučením nerozlučitelnosti.[154]

Ve směru povinné sexuální znalosti jistě dnes obecně nehrozí újma, protože mládež je znalá i zkušená víc, jak ukázalo šetření SVV, než se domnívají její rodiče.



4.5.2 Omyl v osobě - kán. 1097-§ 1

Omyl v osobě je situace, kdy se kontrahent domnívá, že si bere někoho jiného, nepřichází u nás obvykle v úvahu, leda snad, že by rozeznávací schopnost postiženého kontrahenta byla aktuálně natolik snížena, že by nemohl druhého poznat. Jistá možnost by třeba mohla nastat u slepců nebo jinak postižených, případně při uzavírání manželství skrze zástupce, který konkrétní osobu sám nezná.



4.5.3 Omyl v požadované vlastnosti - kán. 1097-§ 2

Častější možnost se vyskytuje v souvislosti s principiálně požadovanou vlastností, která je prakticky důležitější než osoba snoubence nebo snoubenky. I CIC 1917 znal tuto možnost v poněkud zavinutější formě, když mluvil v kán. 1083-1 o omylu ve vlastnostech osoby, vyúsťujícím v omyl v osobě.

Nikde není stanoveno nic o zavinění takového omylu. K nástupu této normy stačí, aby představa o nutné vlastnosti budoucího partnera nebo partnerky byla určující pro manželský souhlas. Následná citace rovněž poskytuje vhodné poučení o rozlišení mezi omylem, podmínkou a neznalostí.

"Error non est confundendus cum conditione, cum in illo qualitas, praeterquam directe, principaliter, id est praecipue ac potissimum intendatur; in conditione autem qualitas exclusive exigatur.

Error differt ob ignorantia, cum error implicet discrepantiam positivam mentem et cognitionem inter eiusque obiectum, dum ignorantia mera est discrepantia negativa.

Aliis verbis, error est cognitio mendosa, ignorantia vero carentia cognitionis.

Obiectum erroris versari debet non circa fines intentos in et per matrimonium obtinendos, sed circa qualitatem compartis ad illos fines apparandos."[155]

Tento typ představ o manželství se často projevuje ve variantě, že někdo chce především otce nebo matku pro své děti, a neplodného by si nikdy nevzal. Zjistí-li pak, že jeho manžel (nebo manželka) je stižen impotencí generandi a není schopen předat život, považuje se to za omyl v tomto smyslu předmětného kánonu.[156]

Jistě může taktéž dojít k požadování (nebo vylučování) jiných osobních vlastností (např. ohledně víry). Někdy se jedná i o dost kuriózní požadavky a záležitosti.



4.5.4 Podvod - kán. 1098

Další variantou podle kanonického pořadí je podvod. Podvádějící ví, počítá nebo předpokládá, že partner má určitou představu o partnerovi se zřetelem na kvalitu budoucího soužití a je si vědom nebo se domnívá, že by partner manželský souhlas neposkytl, kdyby mu byly známy určité okolnosti - např. závažná dědičná choroba, neplodnost, ateismus, nemanželské dítě, dluhy nebo se tváří, že je vzdělán, bohatý apod. Zakrývaná nebo předstíraná okolnost se ovšem vždy musí týkat druhé strany a musí mít potenci vážně narušit manželské soužití.

Předstíráním jiného stavu věci se vytváří na straně druhého příznivý dojem, který má určující vliv na dosažení souhlasu.



4.5.5 Omyl o podstatě manželství - kán. 1099

Mylná představa o manželství se zřetelem na jednotu, nerozlučitelnost a svátostnou důstojnost, která znamená omyl, je kanonicky formulována tak, že má zneplatňující dopad v souhlasu pouze tehdy, když determinuje vůli k uzavření manželství. Prostý omyl tedy nehraje roli.

I když se mezi kanonisty vedou spory o tom, zda je vůbec možné, aby omyl ohledně svátostné důstojnosti byl něčím jiným než omylem ohledně manželství, poskytuje Římská rota výrok o omylu podmiňujícím vůli, týkající se svátostné důstojnosti manželství. Tohoto příkladu použijeme, aby nám zastoupil celou tuto skupinu omylů.

"Cum autem nubentes baptizati, fide penitus amissa vel maxime imminuta, ita erroribus circa vinculi indissolubilitatem imbuuntur, ut ex conscienciae erroneae dictamine non aliter agant quam mente volutent atque operentur in errore nempe invicibili, qui voluntati suppeditat nonnisi speciem matrimonii solubilis, hoc in casu iam dici potest errorem inducere assensum voluntatis in matrimonium solubile eamque determinare ad eligendam hanc dumtaxat coniugii speciem.

Commutatis igitur verbis, cum placita divortii tenacius in mente contrahentium insidentia involvunt respectum ad agendi rationem hic et nunc complendam, ut puta propter necessitatem celebrandi nuptias in facie Ecclesiae, seu cum efficiunt iudicium practico-practicum, quoad voluntati proponit obiectum sub respectu erroris dumtaxat eligendum, ut certo seu infallibiliter illud elligat, tunc error ita radicatus seu pervicax circa matrimonii indissolubilitatem in voluntatem ingreditur eamque determinat atque vitiat consensum matrimonialem. (can. 1099; cf. coram infr. Ponente, sent. 29 ianuarii 1981, n. 10; ARRT Dec., vol. LXXIII, p. 50).

Sed efficacia canonica huius erroris, consensum matrimonialem invalidantis sensu proprio non consistit in eo quod ipse error tamquam actus intellectus evadit obiectum voluntatis, sed quia error sub ratione apparentis veri determinat obiectum voluntatis internae ut haec sub ratione boni apparentis illud acceptet.

Ex quo fit quod error huiusmodi, cum obiectum formale actus voluntatis matrimonialis solummodo ad unicam speciem matrimonii solubilis restringat, ita expoliando illud proprietate essentiali seu indissolubilitate, invalidum reddit matrimonium."[157]



4.5.6 Omyl nebo vědomí neplatnosti - kán. 1100

Může se stát, že se někdo domnívá, že jím uzavírané manželství je neplatné. Je vcelku lhostejné, na čem zakládá kontrahent toto svoje přesvědčení, ani není rozhodující, zda je jeho přesvědčení nebo domněnka správná, či je na omylu. Může si např. myslet, že je zde zneplatňující překážka božského, nebo církevního práva, že je zde kanonický formální nedostatek při uzavírání manželství. Toto vědomí by mohlo vyvolat mylné přesvědčení, že už samo vědomí o eventuální neplatnosti manželství zneplatňuje vlastní souhlas. Hypoteticky by se pak mohlo stát, že dotyčný poskytne pravý manželský souhlas, protože si je právě jist, že se jedná o neplatné manželství a domnívá se tedy, že tím samým je už vlastní souhlas neplatný.

Pravý manželský souhlas není však vyloučen vědomím neplatnosti, nebo vnější okolností zneplatňující manželství, nýbrž pouze vlastní vadou konsensu. Toto mívá praktický význam v případech zplatnění manželství v základu,[158]anebo při uzavírání manželství v nouzi,[159]když kontrahenti o této možnosti nevědí. Toto ustanovení zdůrazňuje hodnotu a cenu manželského souhlasu o sobě samém a brání určitým případům zneužívání.



4.5.7 Vyloučení - kán. 1101-§ 2

Poměrně častým je soudní případ, kdy u kontrahenta nebo obou je představa o manželství taková, že se jí vylučuje buď samo manželství, nebo jeho podstatný prvek nebo vlastnost manželství. Ovšem aby zde tato představa měla právní relevanci, musí přejít v pozitivní úkon vůle.

Zaměření tohoto úkonu se může vztahovat na manželství jako takové nebo podstatný prvek či vlastnost nebo cíl - nerozlučitelnost, věrnost, plození potomstva a celoživotní společenství, eventuálně svátostnou důstojnost křesťanského manželství. Jedná se v podstatě o postoj, kdy se dotyčný k tomuto nechce vázat a nezavazuje se.

Ve výrocích Římské roty je definováno: "Actus positivus voluntatis esse potest absolutus vel hypoteticus, explicitus vel implicitus, actualis vel virtualis; minime sufficit voluntas habitualis, vel mera inclinatio, opinio aut voluntas interpretativa, quae, cum in sphaera intellectuali sistant et nullo modo in agrum voluntatis transeant, matrimonium irritare nequeunt."[160]"Verbo 'positivo' lex exigit intentionem quae efficaciter in obiectum consensus dirigitur ipsumque specificat (cf. Dec. coram Giannecchinni, diei 18 decembris 1990). Haec est intentio quae 'actualis' vel etiam 'virtualis' a iurisprudentia nuncupatur."[161]

V oblasti vyloučení pozitivním úkonem vůle existuje pozoruhodný důkaz prokázaného vyloučení svátostné důstojnosti manželství, který je ojedinělý.

"Principia in casu prae oculis habenda quaedam ibi statuuntur quorum summa sic referri potest:
- Matrimonium baptizatorum est sacramentum novae Legis ita ut °verum° matrimonium nequeat consistere quin eo ipso sit sacramentum. (cf. can. 1055- § 2).

- Fides personalis sponsorum per se non constituit sacramentalitatem matrimonii; at sine ulla fide personali validitas sacramenti infirmaretur (cf. Commissionis Theologicae Internationalis Documentum de matrimonio, mense decembri 1977, 2.3, apud Documenta recentiora circa rem matrimonialem et processualem, cura Z. Grocholewski collecta, vol.II, Romae 1980, pg. 27).

- Sacramentum matrimonio pertinet ad sacra mysteria maturitatis christianae nec initiationis. - Quapropter interventus personarum, idque magis quia sub duplici respectu subiecti et ministri alterius utriusque unius eiusdemque ritus, requiritur plenior et magis conscius quam in aliis christianis sacramentis: v.gr. baptismi, eucharistiae... - Quare, dum attentio ad sacrum signum manet tamquam radix validitatis ex sese sufficiens in applicatione baptismi, ad confectionem matrimonii baptizatorum, saltem prae oculis habendum est quod quandoque merito dicitur vel de baptismo adultorum: 'Qui sacramentum negat ut inanem ritum illud tenens, incapax est sacramenti volendi' (cf. unam coram Pinto, diei 28 iunii 1971, apud ARRT Dec., vol. LXIII [1971], 595).

- Sicut character baptismalis non impedit actum 'conscium' - humanum - contra fidem, usque ad haeresim et perspicuam Dei negationem; ita idem baptismus non impedit quominus baptizatus deliberate velit foedus quod sacramentum non sit et inde nec reapse matrimonium. Quod exclusio matrimonii erit una cum sacramento, etsi agens magis et etiam maxime ad exclusionem attendat sacramenti et etiamsi sibi cogitet nubens se verum matrimonium iniisse.

- Ad probationes quod attinet, retinendum esse videtur principium praevalentiae intentionis, cum precisionibus de quibus supra circa veram naturam 'positivi voluntatis actus'. Sic quis sincere volens se obligare implicite saltem vellet 'sacramento' se obligare: quis, e contra, omnino ac deliberate respuens sacramentum non se obligaret quia absque sacramento nulla datur coniugalis obligatio in ordine supernaturali et in faciae Ecclesiae."[162]



4.5.8 Podmínka - kán. 1102

Manželství s podmínkou není obvyklá záležitost. Ten, kdo klade podmínku, má prostě představu o svém manželství v závislosti na určitých okolnostech. Podmínka se musí týkat definovatelného konkrétna; např. podmínka šťastné budoucnosti v manželství není tímto postižitelná, protože je to obecné přání, které navíc nezávisí jen na vůli a možnostech partnera, a splnění je subjektivně hodnoceno. Ve své soudcovské praxi jsem případ podmínky zažil pouze jednou. Nelze zde dosud zveřejňovat fakta, v judikatuře Roty jsem nic obdobného nenalezl. Lze však ilustrovat obecně: podmínkou do budoucna, která vždy zneplatňuje souhlas, třeba může být: otěhotnění do určité doby od uzavření manželství, dokončení školy atd.

Podmínky v přítomnosti a v minulosti nejsou události, které se možná stanou, anebo nestanou, ale jsou to okolnosti již jisté, a proto je lze za určitých okolností k manželskému slibu přidat. Po prokázání splnění, nebo nesplnění podmínky je zřejmé, zda manželství vzniklo, nebo nevzniklo. Příklady již byly uvedeny v teoretické části.





4.6 Odpovědi na stanovené hypotézy

Pokusili jsme se zčásti osvětlit různé přístupy k manželství, a to jak objektivní ze Zjevení a církevního zákona, ale i subjektivní u jednotlivých lidí. Je evidentní, že katolická církev si vysoce cení hodnoty manželství a chrání ji tím, že velmi dbá na regulérnost manželského souhlasu, jenž je konstituujícím prvkem manželství. Protože katolická církev nezná možnost rozvodu a opětovného sňatku, rozvinula v teorii i praxi zkoumání platnosti tohoto manželského souhlasu, aby manželská nerozlučitelnost se nestala nespravedlností vůči nevinným, kteří by se stali obětí neznalosti, omylu či špatného úmyslu druhých, nebo sebe samých, když při zachování vnější formy konsensu pochybil její obsah. Dosavadní úvahy o představách byly v podstatě také úvahami o chybách, které účinkují v okamžiku předávání manželského souhlasu.

Církev, která vždy dbala, aby manželství nebylo podle Pánových slov rozlučováno, ve své praxi ovšem reagovala i na pastorální situace, které pak byly zpracovány do podoby zákonné normy.

Pas

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Obsah
• Předmluva autora
• Úvod
• 1 Východiska a přístup k problému
• 2 Manželství ve Zjevení
• 3 Obraz manželství v současném kanonickém právu
• 4 Odpovědi na stanovené hypotézy
• 5. Závěrečné úvahy
• 6. Použité prameny
• 7. Poznámky
• 8. Použité zkratky