6. Hlubinně psychologický výklad Písma

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

Mimořádně aktuální a zároveň spornou oblast v dialogu psychologie s vírou představuje psychologický výklad Písma. I když nešlo o první podobný pokus, pozornost si získal pokus katolického teologa a psychoanalytika Eugena Drewermanna, popsaný v několikasvazkovém díle, na př. "Struktura zla" (1977), "Hlubinná psychologie a exegeze" (1984) a "Markovo evangelium" (1987).

Drewermann považuje psychoanalýzu Sigmunda Freuda za "rozhodující ucho jehly k antropologicky správnému navlečení všech teologických slov o vině a vykoupení".

Tím se nemá "křesťanská nauka o hříchu rozpustit v nauku o neurózách", psychologie ale slouží tomu, aby analýzou všech možných forem duševních onemocnění poznala, "co se teologicky míní životem uprostřed světa radikálně zbaveného milosti". Drewermann považuje terapeutické zkušenosti hlubinné psychologie za "dnes nejdůležitější model k pochopení vykoupení v křesťanském smyslu; ne aby se ustoupilo od teologie, nýbrž aby se jí především vrátila kompetence v těch otázkách, které obvykle rozhodují v životě člověka o zdaru či nezdaru života jako celku".

Tento úmysl se uvádí v čin se silnou, v lecčems občas zbytečnou polemikou proti historicko-kritické exegezi. Ta užívá biblických obrazů a symbolů a chce biblickým textům pomoci, aby získaly snad i ztracenou existenciální závažnost pro nouzi dnešních lidí. Čtenáři a posluchači biblických příběhů se mají stát jejich "současníky". Podle Drewermanna odpovídají shodné texty Písma na hluboké duševní prapůvodní složky a zkušenosti tehdy jako dnes - jen je třeba číst zprávy o zázracích stejně jako legendy, vidění, podobenství a historické zprávy jako "obrazy vykoupení". Čteme-li Bibli symbolickýma očima, navíc objevíme, že má mnoho společného svědomím lidstva o životě tak, jak je uchováváno v ságách a mýtech mimožidovských a mimokřesťanských náboženství.

Pomocí hlubinně psychologicky orientované exegeze, jejíž pravidla jsou odvozena v návaznosti na hlubinně psychologický výklad snů, může např. Drewermann chápat exodus Izraele z Egypta jako obraz vnitřní cesty člověka, kterou je třeba ujít, abychom došli do "zaslíbené země" tj. sami k sobě a do domu Boží milosti. Když Markovo evangelium říká: "Potom vedl Duch Ježíše na poušť. Tam Ježíš zůstal čtyřicet dnů a byl pokoušen satanem. Žil uprostřed divoké zvěře a andělé mu sloužili" (Mk 1,12-13), pak může Drewermann vidět život s divokými zvířaty jako obraz úkolu, daného každému lidskému životu; vzít na vědomí vlastní stinné stránky a ničivé tendence a postavit je před zaslíbení, dané Bohem každému člověku: "Ty jsi můj milovaný syn, v tobě jsem nalezl zalíbení!" (Mk 1,11).

Podobným způsobem, vztaženým na zážitky dnešních, často duševně trpících lidí, interpretuje autor Ježíšovy zázraky uzdravování. Jeví se mu jako příběhy o osvobození, kde se vypravuje, jak se lidé se svou duševní problematikou otevírají Bohu a nechají se jím skrze Ježíše oslovit. "Každému z lidí chtěl Ježíš říci: Vše, co v tobě žije, je dobré. Bůh, který tě chtěl a povolal k existenci, věděl, proč tě stvořil právě takto."

Drewermann svým hlubinně psychologickým výkladem Písma vytýká teologii a celé církvi, že je bez citu a bez duše vůči skutečným problémům lidí a že Boha spravuje jen v mrtvých pojmech. Taková ostrá výtka pochopitelně vyvolala kritiku. Ze strany historicko-kritických exegetů se mu vytýká, že "rozbořil historická jádra poselství", že se zpronevěřil správnému poselství, historicky danému v Ježíši Kristu ve prospěch předem daných, obvykle neurčitých obrazů vykoupení v duši jednotlivce. Tím mění křesťanství v gnózi a káže náboženský subjektivismus, který je vostrém protikladu k novozákonní myšlence společenství.

Kritická diskuse o hlubinně psychologickém výkladu Písma a teologii Eugena Drewermanna je v plném proudu. Neprobíhá pouze ze strany exegeze, ale i dogmatiky, morální teologie a psychologie a lze je shrnout do výtky, že "Drewermann intronizuje hlubinné teologie jakožto metateorie křesťanství a všeho náboženství vůbec". Takovými výroky se pastoračně psychologické věci jen uškodí. Bylo by však žádoucí, aby Drewermannův výklad Písma, který je mnoha lidmi pociťován jako blízký životu a skutečná pomoc, byl teologií a církví - při veškeré starostlivosti o depositum fidei - uznán v jeho hluboce pastoračním záměru. Drewermann chce dnešním lidem, trpícím mnoho strachem, zoufalstvím a vinou, zprostředkovat současnou řečí a v dialogu s hlubinnou psychologií kontakt s poselstvím evangelia ve věci utrpení.