Sekce: Knihovna
Karel Satoria , Marek Orko Vácha
Krása stvoření
z knihy Život je sacra zajímavej , vydal(o): Cesta
Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem. Mystika usvědčuje profánno ze lži. Ne, nic, absolutně nic není obyčejné, Bohem neobydlené. Je jenom tajemné, či lépe, tajemně zvoucí. O zakladateli řádu pasionistů svatém Pavlu od Kříže se povídalo, jak šlapal po cestě, kde kvetlo jenom pár chudých květinek a živořila nějaká břízka s šípkovým keřem, a on ve strachu, že nad tou nesmírnou krásou stvoření padne do extáze, utíkal a žadonil prý: „Nezdržujte mne, prosím vás, já hrozně spěchám.“ Dobrý, že? Poté, co jsem tuto a podobné epizody zaslechl, začal jsem o tom přemýšlet, co přemýšlet, hrozně jsem zatoužil takhle realisticky vidět svět. Už léta mě povzbuzuje hecování svaté Terezie z Ávily: Jen chtěj! To jediné se od tebe čeká. Stejně to chceš vidět jen proto, že ti to On chce ukázat, notuje si spolu s ní Augustin. Moje teologická formace vlastně začala hodně šťastně. Nepočítající až rozhazovačná velkorysost byla tou první a moc důležitou, ne-li rozhodující teologickou informací o Bohu v době, kdy jsem začal jakýs takýs rozum brát…
S tím Pavlem od Kříže, břízkou a šípkovým keřem je to skvělé.
Dovol mi postavit malý pomníček. Když mi bylo nějakých čtrnáct roků, přišel k nám do Křižanova nový pan farář Metoděj Kotík a já se spolu s výběrem mně podobných teenagerů ocitl v jeho blízkosti. Stále něco budoval, a tak skoro každou sobotu
jsme si u něj na brigádě něco vydělali a večer jsme mohli vyrazit. Při svačinách nám vyprávěl epizody z Schulzova románu Kámen a bolest. Znal tu knihu téměř nazpaměť a my po létech skoro také. Svým vyprávěním dokládal Boží zalíbení ve rváčích s životem, v lidech, kterým o něco jde a nebojí se zariskovat. Takových postav je ta kniha plná. Zřetelně si otce Metoděje vybavuji, jak svůj přednes doprovázel občasnou ranou do stolu. „Nebáli se ani hříchu,“ hřímal, „protože věděli o Boží slabosti pro takové rváče.“
Tah na branku, to Boha zajímá, o tom chce s člověkem mluvit, a ne o hříších, netrefách či kotrmelcích, které přitom udělá. Bůh je kavalír, slyšel jsem nesčíslněkrát, a taky gentleman… To byly moje základní náboženské pravdy. Takového Boha jsem chtěl a fakt začal mít rád. Já jsem měl strašný štěstí… Mě ten pan farář naučil být bezostyšným. Moje až skandální hříšnost mi nebrání chtít všechno, co nabízí, včetně svatosti. Dennodenně prosím „Pane ať vidím.“ Představuji si, jak tak sedím s Bartimaiem u brány Jericha a řveme spolu na Ježíše, lidi kolem nás okřikují, ať jsme zticha, ale my řveme o to víc.
Vidět. Být ke světu kolem spravedlivý znamená neupřít mu jeho tajemný, mystický rozměr, pročítat se k nejhlubší pravdě všeho, co je. Klíčem je modlitba. Mystikům otevřela pohled už pampeliška u cesty. Ti lidé se za prvé uměli modlit, a modlitba, ta když se umí, tak dokáže moc zajímavé věci. Přitom umění modlit se nespočívá v ničem jiném, než že dovolíme onomu elánu v nás, oné přirozené tendenci mysli pozdvihnout se, když tomuto vybavení, kterým si mne Bůh stvořil, připravil pro sebe, umožním, aby ukázalo, co umí. A ono to ukáže. Jeho vrcholovým číslem je „pozdvižení kontemplativní“. Tomáš říká, že modlitbou člověk dosahuje to, co je jinak nedosažitelné. Zde není řeč o nějakém vymodlení si něčeho, na co jinak nedosáhnu, zde jde o úplně novou zkušenost se sebou samým, s novotou svého chtění, poznání toho, co vlastně a co všechno jsem a velké chuti být tím, čím jsem, a rozběhnout se za tím. Jak se ve svém činu vydat, dát se, to musí být povinný zorný úhel vrhaný i na to naše nejobyčejnější jednání. Jinak ztrácíme. Zde se lze dotknout prahu mystiky a život začíná být ale sakra zajímavý. Obyčejné zametání dokázalo uvést mistry života do extáze, a vůbec ne proto, že zametání přestali vnímat, ale proto, že je vnímat začali. Asi jako když podaná nejubožejší kytička způsobí slzy obrovského štěstí. Maurice Blondel je akcí, činem, touto syntézou chtění, poznání a bytí, jež je poutem složeného celku člověka, doslova uhranut a jeho životní touhou je strhnout pozornost k tomuto místu, kde se vše děje a o všem rozhoduje. V činu. Tvůj čin je schopen objevit ti sebe sama, sjednotit tě, umožnit ti růst a dát ti poznat krásu, dát ti radostně podlehnout zákonitosti bytí, moudrosti, kterou je Bůh sám. Svým činem jsem schopen „ujmout se dědictví“, čin je místem adekvátní odpovědi na výzvu k vznešenosti. A pozor, každý čin, byť nepodařený, ne však zlý. Čin, to je fakt mnišské téma. Hned dodám, že když řeknu mnišské, říkám obecně lidské. Když jsem začal objevovat čin, občas mi zaznělo to biblické „co lidé považují za bezvýznamné, vyvolil si Bůh…“
Nedávno jsem měl štěstí být v Limě v klášteře, kde žil svatý Martin de Porrés, jeden z patronů jižní Ameriky. Tento černý míšenec je často znázorňován s koštětem a měl dar levitace, bilokace a činil dosti pozoruhodné zázraky. Vybavil jsem si tehdy jeden náš dávný rozhovor a napadlo mě na tom místě přesně to, co jsi právě řekl: že Martin možná upadl do extáze ne proto, že by zametání vnímat přestal, nýbrž proto, že ho vnímat začal.
A levitoval při tom? To jako že létal s koštětem? Ještě že to na něj třeba v rámci otevřenosti srdce někdo nenapráskal inkvizici. Měl by dost problém… Orko, znáš to úsloví „ty si to řekneš jako chleba“? A chleba je zde brán jako mluvčí nejobyčejnějšího, tedy nezajímavého. Přesto, nebo že by právě proto, v modlitbě, kterou dává Ježíš jako vzorové modlitební vyjadřování, zastupuje chleba celou tu nevyčíslitelnou škálu životních nezbytností. A to nemluvíme o Ježíšově lámání chleba, skrze který člověk vstupuje do Trojičného děje. Do stejné kategorie „prachobyčejného“, tedy nezajímavého, je běžně zařazován čin.
Svatému Benediktu je připisováno ono ora et labora, modli se a pracuj. Dvojí realizace jediného, a sice „miluj Boha vším, co děláš a co jsi“. Modlitba nesmí být osamocenou snahou dostát tohoto přikázání lásky, třebaže jen ona dává porozumět i poznat, o čem je. Ať děláš co děláš, hledej jednotu s tím, který se v každém okamžiku dává, dělej to v témže Duchu a procitej tak v jeho Životě. Jestliže je základní mnišskou dovedností požadavek duševní hygieny, kterým je umění přítomnosti, pak především proto, že taková dovednost napomáhá Augustinem doporučenému „dělej, co děláš“. To lze jinými slovy, ale naprosto adekvátně vyjádřit takřka synonymem „laskavého uchopení“. Tím nejsi pozván k ničemu menšímu než ke kontemplaci Boží přítomnosti ve svém vlastním činu. Dělej, co děláš, vydej se z nejlepšího – jak obyčejně lze vyjádřit miluj. Svatý Augustin tím podle mne nabízí vůbec nejduchovnější instrukci. Umět se dokonale zabývat tím, co teď právě je. Proč? Protože to za prvé je normální, a protože tato pozice, prostá činná přítomnost, obsahuje všechna životní zaslíbení, včetně štěstí.
Samozřejmě, že je-li řeč o přítomnosti, nejde o bod, ale, jak říká Heidegger, o časovou dvoranu, po které se teď, právě na pozvání přítomnosti, prochází celá má minulost spolu s mojí vizí dalšího s větším či menším napětím, zda ještě nějaké „příští“ vůbec bude… Tu procházku zorganizoval můj čin, který má jistě svůj bezprostřední a také vzdálenější cíl, ale především chce být vykonán v lásce a hlásat mi tak radostnou zvěst o moci, která mu byla dána. Až příliš často je možno narazit na naprosto zavádějící interpretaci milosti představované takřka jako Boží svévoli. Děje se jí fatální křivda už i tehdy, je-li představována jako Boží nevyzpytatelnost. Má pak totiž za následek nejistotu, zda vůbec smím jistým směrem toužit, má za následek strach, zda se někam až svatokrádežně nevlamuji. Škody takto napáchané právě v oblasti modlitebního snažení jsou nevyčíslitelné. Přitom nauka o milosti je pevnou součástí Radostné zvěsti a její součástí skoro nejradostnější. Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš. Nic takového. Chceš, chtěj to hodně a vytrvale a tady to máš. Vždyť je zbytečné pracovat dlouho do večera, až do noci jídat krušný chléb, sám ho dá tomu, kdo je mu milý – a milý mu je každý, kdo hodně chce. Hlavně v tom tkví nauka o milosti, a teprve pak je to zdravá nauka umožňující zdravou vizi Božího jednání se mnou. Představa o milosti ve smyslu „tomu dala, tomu ne“ zabránila mnoha „zasvěceným“, tedy lidem, od kterých se právem očekávají vrcholové výkony, aby se právě tímto směrem zadívali, aby tímto směrem vyšli a hodně chtěli.
Jako generální vikář, vědom si a posílen autoritou vycházející z dosažení tohoto velevýznamného církevního postu, jsem se pletl do všeho možného, a tak jsem tu a tam také povzbuzoval některé komunity sestřiček svou prostou přítomností a svými moudry. Vzpomínám na jednu takovou. Byly tam mladé holky, které přišly pod vlivem ideálů vyčtených většinou z karmelitánské školy, a teď se v klášteře setkaly s tou nejpříšernější bigotností, jakou si můžeš představit, kde se provozovaly modlitbičky
z roku raz dva, mlely nehorázné litanie spíš k čemusi než k někomu. Ta děvčata měla v sobě četbou živenou ambici vystupovat kontemplací až k „zásnubám duše“ – a bác. Nejenže sestry, které měly na starosti formaci, už dávno na podobné elány srdce zapomněly, ale dokonce takové opovážlivosti moudře zavrhly a vyzbrojeny přesně onou zmrzačenou doktrínou o milosti, tedy „když to přijde tak to přijde“, se snaží takovou sestřičku pěkně postavit, nejlépe všema čtyřma, na zem. Umývání chodby je pro takovou terapii jako stvořené. Pokračování tužeb je hodnoceno jako umanutost, sestra není dostatečně pokorná, jde jí jen o zážitky a nechce přijmout modlitební kříž, který, milá sestřičko, spočívá především ve vytrvalosti jít nocí smyslů i ducha. Bylo by zajímavé vědět, jaké procento odchodů z kláštera zapříčinila právě tupost formátorů.
V běžném chápání věcí člověk nastaví své nitro a nezbývá než čekat.
Někoho se Bůh dotkne a někoho nedotkne. Terezie píše, že člověk musí zorat půdu a pak čekat, zda zaprší … a uschne. Já opravdu nejsem schopen číst takové věci žádnou jinou optikou, než jakou mi nasazuje víra v Boží posedlost dávat, kde to jen trochu jde, kde se byť škvírou otevře kapsa. To odpovídá mému přesvědčení a v prvé řadě mé zkušenosti. Několikrát vzpomínaný Ratzinger, tedy papež ve svém předpapežském období, vyřkl tuto krásu: Jsem, protože Ty se dáváš. Až tak to mezi mnou a Jím je. Jan od Kříže říká hezky: od Boha už nic nečekejte, ten už dal všechno, už víc dát nemůže. Teď jsme na tahu pouze a pouze my. Blondelova intuice vysvětluje, co to znamená ujmout se dědictví, má za to, že každým činem se chci přesvědčit o tom, že je inspirován mým nejvyšším zájmem. Že každým činem se to Božské ve mně dere na povrch. A tento proces ujímání se toho, co je už mé, posiluje moji snahu rozumět svému činu, umět svůj čin. Hledání a lov v těchto vodách má za následek, že o Něj všude zakopáváš. Vnímáš jakési „přihořívá, přihořívá…“ Chce se ti opravdu myslet jen na Boha. Ale zároveň a paradoxně se teprve tehdy svět a život stává sakra zajímavým. Co tedy s tím? Navrhuji použit Blondelovu metodu imanence. Moc se mi hodí do krámu.
Teď mne napadá: ty znáš Kabrďáka, že jo? Tak s ním a také s Pavlem Posádem jsme společně v dobách našeho nerozvážného farářského mládí založili Jednotku experimentální pastorace. Dobrá recese, jejíž nedílnou součástí byly půlnoční návštěvy spolubratrů a rovněž noční zasedání na pátém peronu brněnského nádraží. Na pátém proto, že tam byl kiosek s celonočním provozem. Když jsem později po létech dával k dobru zážitky z práce Jednotky, tak právě Miloš mi občas namítl: „Ty, ale ono to bylo trochu jinak.“ Někdy to pro mne bylo dost překvapení, jak až jsem si to vtipně dotvořil. Tak mne napadá, co by řekl Blondel, Tomáš Akvinský, Augustin mým interpretacím jejich objevů. Naprosto si nemíním hrát na znalce díla těchto mužů. Rád s nimi konzultuji a mluví mi ze srdce. Toť vše. I když jsem přesvědčen, že ani nepřekrucuji ani účelově nevytrhuji z kontextu, když je volám na lavici svědků, určitou volnost v použití rád přiznávám. Prostě mi pomohli pojmenovat a porozumět mé vlastní zkušenosti. Svou případnou drzost průběžně splácím nekonečnou vděčností.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Karel Satoria, Marek Orko Vácha
