Sekce: Knihovna
Karel Satoria , Marek Orko Vácha
Přítomnost
z knihy Život je sacra zajímavej , vydal(o): Cesta
Bůh je Láska, konstatuje Jan, který naslouchal srdci Ježíšovu, jak nás o tom zpravuje evangelium. Láska je dáváním až dáváním se. U Boha spíš to druhé, protože on nic nemá, on Je. Vyznáváme-li, že Láska je Stvořitel, pak jeho tvoření, Stvořitelský akt, nemůže být ničím jiným než Božským milováním. Můj Bůh prostě neumí jinak než milovat Božsky. Ať dělá co dělá, dává se, a to zcela. Tak odedávna učí teologie, mluví-li o Bohu, že je Actus purus, čirý kon, čin, bez dalších rezerv. Takto Je můj Bůh, a já Jsem v míře, do jaké svému životu, tedy svým činům dovolím Jeho přebývání. Takové životní umění musí mít na mysli každý křesťanský morální systém, prostě každá morálka: umět jednat, abych mohl svým činem uposlechnout naléhání Svatého Ducha a umožnil vtělení Lásky. Každý jiný pohled na lidské jednání je hokynaření. Pojednání o ctnostech, jádro morální teologie, musí být instrukcí, co si počít s Ježíšovým darem plnosti života, naukou o možnostech činu, kterým lze tak laskavě uchopit konkrétní situaci, že dá prožít nejvíce myslitelnou intimitu s Bohem. Miluje rozpoznávám se Milovaným. Tak to chodí. A tvrdí to i Terezie z Ávily, a i kdyby netvrdila, prostě to tak je. A basta. Jeden náš spolužák měl potřebu namočit ávilskou mystičku do svého řečnického projevu její známou větou: Sólo Dios basta. Sám Bůh stačí. Větu přeložil velmi originálně: „jak říká svatá Terezie: Sám Bůh stačí a basta…“
Blondel zve k autonomii života, zve tedy k pramenům, které čekají v tvém nitru. Tam je možno nalézt skálu, na které se hodí stavět. Tryská zde chuť žít, ať už má život jakkoli tíživý průběh. Jakmile takovou autonomii, pramen, ze kterého život tryská, nebo alespoň cestu k němu objevíš, tak už tě vnějšek nezmate. Maurice zde filosoficky hledá a tuší shodu s evangeliem: Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra (Jan 7,38). Vytrvalá modlitba je hledáním prameniště… Modlitba je součást proudu živé vody, také tedy někde pramení. Jak bylo řečeno, základem modlitby je pozornost. S tím se dá jistě souhlasit. Její úlohou však není boj proti roztržitosti. To by bylo málo. Casper upozorňuje na dvojí a paradoxní charakter pozornosti. Ta se plně věnuje tomu, co děláš či říkáš, ale především je pozornost zaujata, věnuje se tomu, co se tím děje, přesněji: proč se to děje a jak je možné, že se to vůbec děje. V případě modlení: odkud to přichází, co se dere na povrch? Už víme, že děj, který především přitahuje pozornost, je děj Trojiční, Abba, volání srdce mého srdce. Chci říci, že každá pořádná modlitební instrukce načrtává, co modlitba umí a zdůrazňuje, že důvodem a zároveň i původcem každé modlitby je Sjednocení, které má nekonečný růstový apetit. Kromě toho taková modlitba člověka učí a zvyká jednoduchosti, modlitba z jednoduchosti učiní dovednost a umožní vstupovat do stanu setkání, kdy se ti zachce. Zní to troufale, ale je to tak. To opravdu není na Bohu, ten by tě tam chtěl stále. Modlitba je samozřejmě jen prostředek. O Život zde jde. O Život šlo všem těm nedočkavcům „už už vidět Boha“, jako byl Bernard, Izák z Hvězdy, Alberik, Tomáš, Hildegarda, Terezie, Kateřiny a jak se všichni ti hledající, prosící a tlukoucí jmenovali. Mluva jejich svědectví, stará někdy tisíc let, žádá mnohdy pořádnou reinterpretaci, a jsem přesvědčen, že jsme opět narazili na autentickou službu řádů. A zvlášť tzv. kontemplativní řády se takové reinterpretace a samozřejmě posunu v know-how musí ujmout, neboť perspektiva nabídky je fakt nekonečná. Ono je to tak velkoryse koncipováno, že když se člověk snaží cokoli laskavě uchopit, tak vždycky dojde k posunu.
Znovu ta nostalgie a ponoření se do teď…
Přítomnost je pozornost někomu věnovaná. V určitém smyslu i sobě samému. Teolog Jean-Hervé Nicolas rezervuje tento termín, tedy přítomnost, výhradně vztahu. Nemohu být přítomen soše, židli, zahradě. Nicolas ji řeší ve vztahu k Eucharistii, konkrétně reálné přítomnosti a podílu člověka na tomto fenoménu. Jak vyplývá z toho, co bylo dosud řečeno, klášter je školou přítomnosti. Ve všech jejích realizacích nejde o nic jiného než být přítomen Přítomnému. Sklízím takřka vždy údiv, když řeknu, že dobrý kontemplativní klášter je ten, kde není nač se těšit. Ideálu se blíží stav, kdy přežívá jen trojí útěcha. Ne, není to víra, naděje a láska, jak čtu z tvého zasněného pohledu, ale něco pojíst, trochu se ohřát pod sprchou a jít spát. I to už je na hraně legality.
Vzhledem k tomu, že jsem si v klášteře i mimo něj zažil svoje příběhy, myslím, že mi v pohledu nečteš úplně přesně. Zrovna na víru, naději a lásku jsem nepomyslel.
Pamatuji v klášteře bratry, kteří měli ještě ideálnější tréninkové podmínky. Třeba uprostřed skrovného postního jídla na znamení opata všichni položili lžíce a na předem nestanovenou dobu seděli a kontemplovali mimo jiné i to, jak jídlo valem chladne. Myslím, že doba postní proto byla charakteristická zvlášť rychle konzumovanou polévkou. Co tím bylo sledováno? Nevybírat si. Umět přítomnost, ať je oděna do čehokoli. Přítomnost je totiž zajímavá Tebou. Je Tebou naplněna. Neposkakovat od příjemného k atraktivnímu a to mezi tím se zatnutými zuby otráveně překlepat. Přítomnost je výraz důslednosti a víry: Ty se nedáváš jen někdy. Absence běžných a legitimních potěšení totiž napomáhá pozornosti přítomnému a tedy Přítomnému. To, co dělám, ať je to přijetí papežem nebo pletí záhonu, není zajímavé ničím jiným než možností Sjednocení. Toto je ta velká moudrost klášterní monotónnosti, a je neštěstím „osvícený“ představený, který ji chce zmírnit. Umět přítomnost, to je základní dovednost, a nejenom mnišská.
Vzpomínám, že už kdysi dávno jsi říkal, že konec mnicha nastává, když se začne na něco těšit.
Klášter má dát člověku zažít, co to je monotónnost, svátky se příliš neslaví, třeba štědrovečerní večeře nabídne to, co zbylo od oběda, uvědomuji si, jak mne při vzpomínce na štědrovečerní hodování pobavila neochucená vařená mrkev, která se červenala na talíři. Teprve až po půlnoci byl připravený punč, káva a speciální vánoční buchta. Ty chvíle jsem měl rád. Všude hořely svíce, potichu hrály koledy. Tu noc jsem nechodil spát. Ta noc byla krásná tím, že byla, a nebylo to tím punčem, nicméně patřil k tomu. To, že není nač se těšit, velmi pomáhá. My zde mimo klášterní zdi svými touhami rozčleňujeme svůj čas. Těšíme se až… Pamatuji si, že jsem na samém počátku od opata Patrika slyšel zvláštní slova. Něco ve smyslu: Pustíš-li do svých hodnocení „líbí–nelíbí, baví–nebaví“, ubíráš prostor Bohu. Již citovaný Bernhard Casper se zabývá Malebranchovým objevem, a sice, že pozornost je přirozenou formou modlitby. Vnitřní pozornost, a v podstatě každá pozornost, obsahuje prvek čekání. Zde platí a souvisí to s oním „pročítáním se“, že kdo čeká, ten se dočká. Těšit se na něco ubírá pozornost přítomnému. Plyne z toho nenahraditelná škoda. Příležitost je odnesena časem nenávratně. Tato spiritualita učí brát čas vážně.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Karel Satoria, Marek Orko Vácha
