Boží a lidská vůle

Co to vlastně je konat Boží vůli?

z knihy Život je sacra zajímavej , vydal(o): Cesta

Dotkněme se ještě jednoho důležitého tématu, Boží vůle a lidská vůle.

Boží vůle je velké téma a otázka je, do jaké míry se prosadí v mém jednání. Mohu se jí šprajcnout, což je v podstatě hřích. Znamená to, že vyměním prvorozenectví za čočovici a ztratím šanci tohoto okamžiku, tohoto činu, který mě zval k ponoření do Jeho života, ale já v té své minimalisticky pojaté sebelásce udělám ten směšný a zároveň smutný obchod. Ale kdybych se tě zeptal: máš někdy jistotu, že znáš nebo přímo konáš Boží vůli? Nebo mělo by nás to zajímat? Asi mělo – být sjednocen s Bohem znamená konat Boží vůli, ale co to vlastně je konat Boží vůli?

My to vnímáme jako poslušnost a jako představu, že zde někde v mém životě existuje ta červená nit a člověk je jako ten trolejbus, který se snaží tykadly modlitby se na tu červenou linku napojit. Máme představu, že Bůh již dopředu pro mě určil program mého života, od vysoké školy, na kterou se mám přihlásit, až po program na dnešní večer.

Takhle si nemyslíš, že to je.

Přesně takto si myslím, že to není. Myslím, že když Bůh stvořil člověka, tak mu dal i stvořitelskou moc a že bere vážně všechny moje nápady a moje aktivity. Jsem sice created, stvořený, ale i creative, tvořící! Jsem Boží obraz, a proto musím tvořit. Když Bůh tvoří člověka, Tvůrce tvoří tvůrce. Mým úkolem je, abych spolu s Bohem dokončil dílo stvoření, neboť kus svého stvořitelského charismatu dal Bůh i mně. Jde nejen o to, abych se ptal, ale abych svůj život i modeloval. Věřím, že Bůh mě bere vážněji, než já beru sám sebe. Že mě Bůh vezme vážně, i když se rozhodnu pro tuto partnerku nebo pro jinou partnerku, a že mi požehná v jednom i ve druhém rozhodnutí, že v tomto smyslu zde nejsou žádné troleje a žádná nalinkovaná budoucnost, že Bůh respektuje moji cestu, ať bude jakákoli. Že budoucnost není dána, ale že ji tvořím. Že se po mě žádá, abych činil samostatná rozhodnutí a zároveň abych za tato rozhodnutí nesl odpovědnost.

Já to vidím až tak, že Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Mnohdy lidé hledají stylem: Jaká je Tvá vůle a jak já ji naplním? Ukaž mi, zda si mám vzít Reného nebo Rudolfa, či jít na golf nebo vstoupit do kláštera a podobně. „Přece něco Bůh chce!“ řekneš si. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. „Miluj a dělej, co chceš,“ oznamuje Boží vzkaz světu svatý Augustin.

To je překrásně řečeno, Boží vůle, Boží výkřik je chci, co chceš Ty. My to tak ale moc nevnímáme. Moji středoškoláci chtějí, aby se trefili do vysoké školy. Z té nabídky stovky vysokých škol mají dojem, že svítí ta jedna, ta pro mě, ta, kterou odedávna pro mě Bůh chtěl a vybral. A já to musím skrze modlitbu rozluštit. Modlitba za Boží vůli je mnohem jednodušší, alibističtější než osobní zvážení všech pro a proti a následné rozhodnutí. Rozhodnutí, ve kterém riskuji, že bude špatné, rozhodnutí, za které já a ne Bůh ponesu odpovědnost.

„Boží vůle“ je ve vědomí lidí mnohdy stejně zkompromitovaná jako zmíněná nauka o milosti, která dělá z Otce nevyzpytatelné božstvo, u kterého nikdy nevíš, jak na tom jsi. Raděj nevědět, kdo se moc ptá moc se dozví… Věřím, že Boží vůlí je, aby můj čin byl udělán tak, aby mi umožnil být obdarován. To jediné jej zajímá. Bůh to myslí vážně, když mi svěřil tento svět, a respektuje svůj záměr natolik, že nevstoupí, když nepřizvu. A za ručičku mne vodit, to už vůbec ne. Je třeba s pokorou přijmout svou velikost.

Pojďme nyní dát do vztahu duchovní život a morálku, nejsou-li to dvě strany téže mince. Ještě jednou Fabrice Hadjadj: Mystika bez morálky je slepá a morálka bez mystiky je slepá. Myslím, že obojího je kolem nás hojně. Mimokřesťanské směry a proudy, New age, esoterika, snaha o tajemné nahlédnutí za záclonu, ale hlavně ať je to bez úsilí a bez desatera, ať je to mystika, ale bez morálky, bez jakýchkoli nároků. Na straně druhé, možná spíše uvnitř katolicismu, církev vnímaná jako jakýsi okrašlovací moralizující spolek a svaté zpovědi jako bilancování, jak jsem se vtěsnal do škatuliček desatera. Pokud nic nepřečnívá, všechno je v pořádku. Křesťanství jako souhlas s určitým typem morálního života, ale bez jakékoli vertikály, morálka bez mystiky. Zkratkovitě řečeno: být křesťanem je nemít sex před svatbou a nepoužívat antikoncepci, a stane-li se, honem ke zpovědi, toť vše, nic moc víc.

Tos fakt vzal hákem. Pro mě se tahle problematika i svátost smíření nebo pokání velmi projasnila, když jsem někde narazil na vysvětlení, co to je pokání v původním slova smyslu: spočinutí v Boží přízni. Čiňte pokání je spočiňte znovu v Boží přízni. Tady vidíme, co se s tím stalo, pokání, to už člověk slyší to mrskání, a to ovlivnilo i zpověď, pojetí zpovědi. Já osobně cítím, že jistě jde o odpuštění hříchů, stejně jako při křtu jde o odpuštění hříchů, ale není to hlavní, protože hlavně tam jde o přijetí Ducha Svatého. Že vyznání toho, co jsem provedl, při této svátosti není dominantní. Rád říkám „smiř se se svou velikostí“, o to v této svátosti jde. Vždyť každý katecheta, když připravuje na svátost smíření, tak používá Ježíšova podobenství o návratu ztraceného syna. A co je tam k vidění? Synek tam něco blekotá a otec mu už přitom navléká prsten a vůbec se s ním o tom nechce bavit! Tou svátostí mám vyznat, že jsem opravdu tu laťku snížil a rozhodl se být mezi těma prasatama, ale podstatou je, že mě otec znovu říká, kým jsem nepřestal být, a abych tomu věřil, tak mě zdobí a slavnostně obléká a hudba hraje tuš. Tohle je podstatou svátosti smíření. Vím, jak si někteří kněží libují v tom soudcovském taláru. Já vím, že mají podporu v různých manuálech a ptají se tedy kolikrát a tak dále. Jestli člověk odejde od zpovědi jen s tím, že se zbavil hříchů, tak se té svátosti stala velká křivda. Nedávno jsem narazil na málo citovaná slova Martina Heideggera: „Nauč se děkovat, to tě naučí myslet.“ Dá se při troše dobré vůle říct, že mystickým jevem je vysoká poloha pozornosti, kdy pozornost ve svém vrcholovém výkonu je schopna vnímat permanenci tvoření. Co to je? V podstatě v každém okamžiku člověk sám sebe dostává. Je to jednak zážitek konečnosti, jinými slovy zážitek či poznání pravdy o tom, že si vlastním přičiněním nejsem schopen zajistit pokračování. Mé pokračování není vůbec evidentní. I naprostý nevěrec povzdechne tu a tam, že nevíme dne ani hodiny, minuty ani vteřiny. Pokračování je mi dáno. Pravda s přívlastkem univerzální, napříč sněmovnou. Tím samým aktem trénované pozornosti registruji i obdarování. Věřící člověk jde ještě dál a říká dar od někoho, a křesťansky věřící člověk vychován janovským pojetím říká dar někoho, někdo se dává. Jak říká Jan od Kříže, každý dar je dán proto, abys vystopoval dárce. Martin Heidegger tedy říká, že za dar se děkuje. Už prostý fakt poděkování podle něj umožní vstoupit do pravdivého řádu věcí. Jakmile poděkuješ, ocitáš se v reálu, a to teprve umožňuje myšlení vedoucí k poznání. Tady jsme u samého základu modlitby. Zde se v člověku rodí modlitba. Jejím zdrojem je setkání s Pravdou.