Prosebná modlitba / Karel Satoria, Marek Orko Vácha

Bůh, o cokoli je žádán, nemůže dát něco, ale pouze sebe. Vymodleným darem je jednota s dávajícím se Bohem...

z knihy Život je sacra zajímavej , vydal(o): Cesta

Pojďme ještě probrat další důležité téma, modlitbu prosebnou
a problém jejího vyslyšení nebo nevyslyšení.

Vůbec, ta otázka efektivity modlitby a co to vlastně je, obcházena dost velkým obloukem a to ještě v lepším případě, protože na to téma byla řečena spousta nehorázností. Ježíš má jasno. Shodnou-li se dva nebo tři na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou, oč prosí. Přitom každý z nás, kdo jsme se kdy o konkrétní věc modlili, máme tisíc důkazů, že to nefunguje.

Před mnoha lety jsme se v Letovicích dnem i nocí, prakticky s celou farností, modlili za záchranu těžce zraněného kamaráda. Několik dnů bojoval o život a byla tehdy na úmysl jeho zachránění odsloužena spousta mší. Zemřel. A teď co s tím. Měl jsem trochu strach, co taková kolize evangelijního ubezpečení s evidentním nevyslyšením udělá s vírou těch mladých, co strávili desítky hodin na kolenou. Přežili to dobře, nicméně otazníky, které zůstaly, byly nemalé.

Otázkou vyslyšené modlitby se originálně zabýval kardinál Ratzinger. Nevím, zda se mi podaří jej ve zkratce dobře tlumočit. Vychází z Lukáše „Když tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré věci, o co spíš dá Otec Ducha Svatého těm, kdo ho prosí?“ (Lk 11,9n). Jinými slovy: Bůh, o cokoli je žádán, nemůže dát něco, ale pouze sebe. Vymodleným darem je jednota s dávajícím se Bohem, protože on nemůže dát méně než sebe. Darovaný Duch Svatý v míře, v jaké je přijat, vtělen v modlícího se člověka, je schopen velkých činů. Prosba o konkrétní věci a dary je důležitou součástí tvé modlitební přítomnosti tím, že předkládám všechny své záležitosti, že prosím o počasí, když prosím o úrodu, o zdraví pro své děti, o mír ve světě, jsem přítomný s „celým svým domem“, se vším, co mám, co ke mně patří, stojím před Bohem a toto vše činím účastným mého sjednocování s Bohem. Klíčová však není naléhavost, ale míra přijetí, nebo lépe, míra toho sjednocení. Nutno smutně připustit, že ne každá modlitba je sjednocující a tedy schopna zázraků. Problém je na naší straně. Něco v tom smyslu naznačuje i Jakubův list, který tváří v tvář nevyslyšeným prosbám říká: Připusťme, že se modlíte a nedostáváte, protože se modlíte špatně.24 Celé zástupy mistrů dosvědčují: ano modlitbě je třeba se naučit, není modlitba jako modlitba, ani co do účinnosti. I Ježíš upozorňuje, že jsou situace žádající si pořádný modlitební kalibr. Také nešťastně prezentovaná nauka o milosti se neblaze podepsala především na modlitební odvaze. Vůbec není třeba pochybovat, že každý Boží vstup do života člověka je milost, tedy dar nevynutitelný a naprosto nezasloužený. Milost ale není a nechce být synonymem nevyzpytatelnosti, či dokonce zdráhavosti. Protože se o těch nejvyšších patrech modlitby skoro vždycky a zcela právem mluvilo jako o milosti, a protože se milost skoro vždy v této souvislosti představovala v zorném úhlu Boží nevyzpytatelnosti, docházelo k fatálním závěrům. Kontemplativní modlitba naprosto podléhala režimu: Bůh buď dá, nebo nedá, je to jeho věc a nemá cenu se o nic snažit, můžeš jen čekat. Nějaké velké usilování zavání až svatokrádeží. Trochu jsem to přehnal, ale jen trochu. Takové naprosto scestné uchopení milosti kromě jiného poškozuje obraz Boha. Milost totiž mluví, povzbuzuje, aby ses nebál chtít cokoli a nelekal se svých limitů a nehodnosti. Na pomoc zde přišli i dva vynikající mistři, Jan od Kříže a Tomáš Akvinský. Také oni povzbuzovali a povzbuzují k odvaze toužit po nejvyšších modlitebních metách a odvážně oznámili světu, že modlitbě, a to i modlitbě vrcholové, tedy kontemplativní, sjednocující, se lze naučit. A také jí učili.

Zažili jsme asi všichni ten stav, kdy se mi už nechce radit Bohu, co má dělat, už se člověku nechce ani za nic a nikoho prosit a opakuje jen „buď vůle tvá“, protože si je jistý, že se koupeme či jsme ponořeni do lásky, pokud se to tak dá říct.

Myslím, že jde o autentický vjem. Když člověk stoupá Scalou paradisi, uvědomí si, že se každým krokem umenšuje nejen naléhavost, ale i dokonce samotná přání, s kterými do modlitby vstoupil. Zřejmě v tomto proměňování hraje roli i nová souvislost, do které člověk vstupuje. Naléhavějším se naopak stává to nevyřčené, jakési tíhnutí a chuť k être plus, být víc, řekl by de Chardin. Jako by člověk prožíval fakt odevzdání, a dost možná je to právě tento zážitek, co stojí u vzniku tohoto duchovního termínu. Ano, v modlitbě jde o akt čekající pozornosti tomu, co přichází, jak bylo pěkně definováno. Na kterého čekám s celým svým domem, říká Bible. To se ale realizuje právě i tou prosbou, všemi přímluvami, tím vším svůj dům představuji, činím jej přítomným, otvírám ho Životu.

Současný francouzský teolog Fabrice Hadjadj říká, že andělé se liší od člověka tím, že nemají přízvuk. Jen já, člověk, mám přízvuk, protože pocházím z nějakého konkrétního kraje, narodil jsem se z jedné konkrétní ženy, v konkrétní historické době. Proto když se modlím, předkládám Bohu všechny starosti této konkrétní doby, své děti, svou manželku, svou práci, svou krajinu.

Ve své prosbě neseznamuji Boha s místy, v nichž by se měl angažovat, ani mu neodhaluji tajemná zákoutí svého srdce. My to tak ale děláme. Vyřkneme prosbu, trochu emočně zatlačíme, slzičkou zalejeme a jsme pomodleni. Nezapomínejme, že modlitbou Bohu umožňuji do toho všeho vstoupit…

Jako bychom v rámci přímluv v kostele Bohu do sluchátka vychrlili všechny své potřeby a starosti – a zavěsili.

Ježíš připouští, že existuje různá efektivita a tedy nosnost modlitby, různé možnosti pro Božskou moc. Vytrvalost je jednou z účinných modlitebních pák. To není o potřebě dlouho Boha přemlouvat, ale o významné roli času v realizaci velikých věcí. Aby se děly, je potřeba otevřít dveře dokořán a držet je otevřené. Otvíráme Věčnému prostor a čas a On obojí respektuje. Bere čas vážně. To hlavní se tedy děje v člověku. Ten, následuje-li elán své modlitby, je pak zachycen něčím ještě jiným, je vtažen do poznání, že Bůh přece o všech mých potřebách a starostech ví. Člověk tak dokonce určité věci přestává chtít, jako by se dotkl hlubokých významů, porozuměl jim v dosud nevnímaných souvislostech. Je ti třeba svěřeno, že to dítě nebude uzdraveno, a ty s tím souhlasíš, ne pro autoritu Nejvyššího, ale proto, že jsi pochopil nevyjádřitelné. Až tak. Modlitba zjevuje, jak moc nás Bůh „chce seznamovat s tajemstvím své vůle“, jak cizí je mu „o nás bez nás“.

Viděl jsem kdysi poutní obrázek, který chtěl zbožné duši vysvětlit, jak to s těmi prosebnými modlitbami funguje. Namalovaný zkroušený prosebníček tam někde klečí a šup, jeho první modlitba ke křestnímu patronovi, s ním šup k biřmovacímu, teď už tři šup k Panně Marii, ta už to sama zařídí u Ježíše, protože většinu své věčnosti tráví tím, že zachytává jeho trestající pravici, přemluví tedy Syna a Otec uposlechne prosby svého Jednorozeného. Bohužel tato děsivá karikatura odráží až příliš přítomný pohled na modlitbu. Přece vždycky, když mluvíme o vyslyšení, tak se děje skrze moje spojení s Bohem, tedy skrze mne. Nebojme se této velikosti. To nikterak nesnižuje význam communia sanctorum, společenství svatých, v těle církve a tedy i v mém životě.

Jak se s Bohem komunikuje?

Už jsem řekl, že se mi líbí svoboda, kterou odjakživa církev dopřává výkladům biblických obrazů. Také jsem si na jeden troufl. Týká se slavné Abrahámovy oběti a z toho plynoucího přátelství s Bohem. Myslím, že ten anděl, který Abrahámovi při oběti zastavil ruku, k němu přistoupil jaksi zevnitř, že šlo o niternou intervenci, a uposlechnout ho vyžadovalo tím pádem nesmírnou odvahu k neuposlechnutí… Abrahámův čin neobětování Izáka byl především velkým krokem v poznání pravého Boha. Bůh ho nazývá přítelem, protože ho Abrahám poznal, jaký je, a poznal tak, že tento Bůh nemůže být uctíván krvavým důkazem oddanosti. Je to čin ve stejné linii náboženské statečnosti, s jakou se setkáváme u Josefa, který se rozhodl neuposlechnout mojžíšský zákon, nenechal kamenováním odstranit hřích své cizoložné snoubenky, jak Zákon přikazoval, a místo toho, aby ji vydal, chtěl ji nejen v tajnosti propustit, ale dokonce dal před jasnou literou Zákona přednost snovému zážitku. Ani Pavlovo odmítnutí obřízky a dalších nařízení Zákona se neudálo bez obrovské odvahy víry. Již k Abrahámovi promluvil Bůh, Otec Ježíšův s ním komunikoval. On je stejný, on je od věčnosti Láskou. Co se vyvíjelo, byla naslouchací kapacita lidského srdce. Když pocítil Jozue ve svém srdci Boží přání „ať to město je mé“, tak šel a všechny v tom městě podřezal, protože jinou ideu o obětování Bohu neměl. Když totéž zaslechl apoštol, tak šel a hlásal tam Boží slovo.

To je hodně jungiánské.

Mne nevyděsíš. Podobně to vidím na svých osobních dějinách. Bůh mého raného křesťanství nebyl jiný, než je teď, a ne že bych se nesnažil porozumět… Abrahám se stal velkým přítelem Božím proto, že Bohu porozuměl a ve velké odvaze své „nové víry“ Bohu neodmítl svého syna. Bůh-Láska se k němu jeho vírou prokřičel. Pamatuješ na to velké nádvoří před průčelím opatského kostela v Sept-Fons. Asi tři týdny jsem tam po cestičkách s kolečkem rozvážel obrovské kupy štěrku, a tam jsem na toho Abraháma musel stále myslet: Neodepřel jsi mi svého syna, odepřel bys mi ho, kdybys ho zabil. Jak poznat, kdo to mluví, jak uvěřit, že to je On? Příběh novozákonního Josefa je v mnoha rysech zřejmá paralela s Josefem egyptským. Oba jsou snílci a všechny pokyny jim přicházejí ve snu. Josef vidí, že Maria je v jiném stavu a že on s tím nemá nic společného, a má velké dilema, co má dělat. Propustit ji nebylo vůbec jednoduché a Josef se podobně jako Abrahám zachoval velmi bezbožně, protože šel proti mojžíšskému zákonu, protože jeho povinnost byla zbavit Izraele jeho hříchu! Josef měl podle zákona vydat Marii ukamenování, a když to neudělal, ponechal na Izraeli vinu, která se vždy vymstí. Tomu Josef čelil, zde nešlo o „jeho věc“. A tohohle všeho že by se dopustil pouze na základě pokynu andílka ve snu? Evangelium zjevuje už jeho přirozenou připravenost. Josef je přirozeně vybavený stát se otcem toho, který nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. Kdo hledá a rád se zachytí i sebenepravděpodobnějšího, nicméně existujícího dobrého vysvětlení. Dobrá vůle se tomu říká, když proti všem důkazům člověk zareaguje na tu nepatrnou jiskřičku možnosti příznivého vysvětlení. V Josefově příběhu zaznívá výrok o křesťanském životním stylu. Ti andělé nad Betlémem byli nabeton posláni také proto, aby poděkovali nemluvnému Josefovi, mistru dobré vůle. Celé vyprávění o Josefovi je zprávou o tom, jak přichází Bůh, jak vchází do světa. Písmo je „zjevující se Bůh“. Žádné velké podrobnosti, velkorysý rozmach, nekonečná perspektiva, odvážné linie. To velkorysé přehlížení nesrovnalostí, věcných nepřesností, i zjevných chyb. Redaktoři měli cit pro Boží styl. Vždyť v jedné z těch mnohých kritických redakcí se mohlo něco udělat proto, aby evangelia měla stejnou verzi otčenáše, stejnou verzi proměňování, aby se Jan srovnal s ostatními evangelisty alespoň co do dne slavení Poslední večeře. Ve Starém Zákoně aby byla vybrána pravděpodobnější verze Stvoření a při datování událostí nelítala staletí. Jim to ale bylo úplně jedno! Já tenhle styl miluju. Proto mám také velmi rád ikony, protože mi tento styl připomínají. Třeba snímání Ježíše z kříže, všimni si tam těch žebříků. Ten žebřík nemůže dobře stát ani sám o sobě, a už vůbec není možné, aby se na něj někdo postavil a udržel se. Ikonografům to ale bylo úplně jedno, jsou zde sice všechny zákony statiky porušeny, ale zde jde o víc než nějakou statiku. Ikony jsou autentickým a uměleckým výkladem Písma svatého.

Flp 2,1-4;

Komentář k Lk 14,12-14: Nezištnost. Ta se má však projevit i v postoji k Bohu. Nekonat věci jen pro okamžik „vzkříšení spravedlivých“, ale prostě z lásky.