Ježíš tě miluje tak nesmírnou láskou, ale ty to nevidíš, a proto trpíš. (sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
Bůh stvořil každého člověka v neopakovatelném úkonu lásky: „Chci, abys existoval, protože tě miluji jedinečným odstínem své odvěké lásky.“ Ono „chci“ vyslovené ve vztahu k nám je jedinečné mezi všemi „chci“, jaká Bůh už vyslovil a ještě vysloví. Zamiloval si nás odstínem své lásky, který vyhradil jedině nám a který je neopakovatelný. Odtud pochází zdroj naší největší důstojnosti. V jejím důsledku v sobě chováme to, co nikdy nedokážeme vyjádřit před druhým člověkem a co mu nedokážeme předat. Stejně tak ani my nebudeme nikdy s to pochopit a přijmout nejhlubší tajemství druhého člověka, i kdyby to byl náš nejmilovanější.
Svatá Terezie od Ježíše se snažila vyjádřit toto tajemství přirovnáním k tajné komnatě, kterou chováme ve svém nejhlubším nitru, kde může přebývat jenom Bůh, náš Otec. Kromě něho tam nemá přístup žádné stvoření. Právě tam, v té hlubině nepřístupné zraku ostatních bytostí, Otec opakuje jenom pro nás a bude navěky opakovat: „Jsi mé jediné dítě, miluji tě láskou, jakou nebyla milována žádná z andělských ani lidských bytostí.“
