Náš způsob modlitby nám ukazuje naše nitro. Modlitba odhaluje naši důvěru nebo pocit soběstačnosti, náš hlad po Bohu nebo touhu po nedůležitých věcech, naši lásku či sobectví. Modlitbou může dosáhnout Božího srdce, ale také postavit mezi něho a nás vysokou zeď.
Ježíš mluví o dvou mužích, kteří se jdou do chrámu pomodlit: celník a farizeus (srov. Lk 18,9-14). Modlitba prvního „proniká oblaka“, modlitba druhého se ale povznese sotva nad zem. Jeden kráčí domů naplněn, druhý ještě více ukován ve své samolibosti.
Farizeus působí dojmem, že se obrací k Bohu. Ale v modlitbě stejně krouží jen sám kolem sebe. … nejsem jako ostatní lidé… postím se, odvádím desátky ze všech svých příjmů. Budí dojem, že mluví k Pánu, ale ve skutečnosti se zajímá jen sám o sebe. Je tak naplněn sám sebou, že mu pro Boha nezbývá místo.
Celník není žádným obdivuhodným člověkem. Je to bezohledný vyděrač, který se dosud obohacoval na úkor druhých. Ale před Bohem se ukazuje takový, jaký je s touhou žít jinak. Jeho modlitba není ničím jiným než předstoupením před Boha v celé ubohosti a voláním o pomoc. Proto se mu Pán může sdělit.
A to je v modlitbě nejpodstatnější: dovolit Bohu být tím, kým je, a dát se naplnit jeho životem.
Zpracováno podle knihy W. Stinissena: I dnes je den Boží – rozjímaní na celý rok,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno
