Co je to dobrá smrt? A jak by sis ty představovala svou dobrou smrt?
Za dobrou smrt se modlím už léta každé ráno modlitbu, kterou jsem si opsala z kancionálu: „Pane Ježíši, přijímám z tvých rukou každý způsob smrti mé i mých drahých se vším, co je s ní spojeno. Ale o jedno tě prosím, milosrdný Spasiteli: Nedopusť, abychom odešli na věčnost nepřipraveni. Dej nám milost, abychom umírali posilněni a očištěni svátostmi. Ježíši, tobě odevzdávám svou duši i duše všech mých drahých. Ježíši, stůj při nás v hodině naší smrti a dej našim duším mír. Amen.“
Přesně takhle si dobrou smrt představuju já. Většina lidí ale dnes otázku dobré smrti neřeší, vůbec se nad ní nezamýšlejí.
Existuje také špatná smrt?
Bohužel ano. Je přesným opakem smrti dobré. Je to smrt, která člověka zastihne nepřipraveného, zabejčeného, pyšného, vědomě odmítajícího přiznat si svou absolutní závislost na Božím milosrdenství, před Bohem se sklonit a přijmout jeho odpuštění. Jestli je něco katastrofa, tak je to přesně tohle. Vyzní to opět jako protimluv, ale je to tak – v tomto případě je bezmocný i všemohoucí Bůh. Sám si svázal ruce tím, že člověka obdařil svobodnou vůlí. Věděl, co tím riskuje, ale bez svobodné vůle bychom nebyli lidé stvoření k Božímu obrazu, ale pouhé opice.
Dá se ve smrti něco napravit? Nebo naopak zkazit? Je poslední okamžik rozhodující? O čem rozhodne?
Jak to mám vědět? Nepleteš si mě náhodou se Vševědoucím? Víš přece, že nemám teologické vzdělání, natož patent na pravdu. Je ale fakt, že odpovědi na tyhle otázky bytostně zajímají i mne. Nenechám si ujít žádnou příležitost ptát se osob důvěryhodných, vzdělanějších a moudřejších, než jsem já, a z jejich odpovědí si pak skládám vlastní názor. Zrovna nedávno se mi taková příležitost naskytla. Zkušený a uznávaný morální teolog profesor Skoblík se setkal s týmem hospicových pracovníků. Chtěl jim poděkovat za službu, povzbudit je a vysvětlit jim význam toho, čemu říkáme doprovázení. Pokusím se jeho slova zopakovat: „Mezi smrtí klinickou, kdy lékař kondoluje pozůstalým, a smrtí teologickou, tedy skutečnou tečkou za pozemským životem, je prostor. Záměrně říkám prostor, a ne čas, protože u Boha čas není, u Boha je stálé teď. Nevíme, jde-li z našeho pohledu o vteřiny, minuty nebo delší čas, proto říkám prostor. V něm má člověk poslední příležitost uznat svůj životní bankrot. Ne snad vyjmenovávat jednotlivé hříchy, ale uznat před Bohem svůj bankrot, aby mohl přijmout odpuštění. Pokud se za zemřelého modlíte, pomáháte mu tento rozhodující krok učinit.“
Po stránce zdravotní způsobem svého života (stravou, pohybem, stresem...) naši budoucí smrt ovlivňujeme. Platí tohle ovlivňování vlastní smrti i v jiných oblastech (sociální, duchovní)?
Nejsi první, koho to zajímá. Prakticky stejnou otázku, jen trochu jinými slovy, položil Ježíši i jeden jeho současník. Dostalo se mu na ni velmi konkrétní odpovědi v podobě jednoduchého a spolehlivého návodu k použití: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Lk 10,27) No uznej, není to geniální? Stačí milovat Boha a lidi kolem sebe a máš vystaráno.
