Musel jsem si znovu poskládat život
Vytržení z kořenů člověku může přinést i uzdravení či radikální proměnu. Tak jsem to prožil v letech 1990-1992, když mne v poslali do Córdoby. Příčinou tohoto pobytu byl můj předchozí způsob řízení v úřadech provinciála a rektora. Nepochybně jsem udělal i něco dobrého, ale občas jsem byl velmi tvrdý. V Córdobě mi proto prokázali laskavost a měli pravdu. V tamním jezuitském domě jsem strávil jeden rok, deset měsíců a třináct dnů. Sloužil jsem mši svatou, zpovídal a poskytoval duchovní vedení, ale nikdy jsem nechodil ven, s výjimkou pohledávek na poštovním úřadě. Byla to jakási karanténa, izolace, jak jsme si ji v minulých měsících (při pandemii koronaviru) všichni prožili. Prospělo mi to a přivedlo k vyzrálému myšlení. Hodně jsem psal a modlil se. Až do té doby jsem v Tovaryšstvu vedl spořádaný život, určovaný nejprve posláním novicmistra, posléze vedením, když jsem byl roku 1973 jmenován provinciálem, až do roku 1986, kdy jsem zakončil mandát rektora. Zabydlel jsem se v tom životním stylu a když mne poslali jako pomocnou sílu na místo, kde lišky dávají dobrou noc, byl to šok. Dosavadní zvyky, ustálené vzorce chování, postupem doby strnulé opěrné body se obrátily vniveč, musel jsem se naučit žít zase od začátku a zároveň si znovu poskládat život.
Pán si mě připravoval…
Z dnešního pohledu mne na té době zaujalo trojí: za prvé schopnost modlitby, která mi byla darována. Za druhé, pokušení, která jsem zakusil. A za třetí, což je nejpodivnější, že se mi tehdy dostalo do ruky sedmatřicet dílů „Dějin papežství” od Ludwiga Pastora. Mohl jsem si zvolit nějakou zajímavější četbu, třeba nějaký román. Z místa, kde jsem dnes, se ptám, proč mi Bůh tehdy vnukl, abych si přečetl právě ono dílo. Fungovalo jako očkování, kterým si mne Pán připravoval. Když se totiž člověk seznámí s těmi dějinami, už toho není příliš, co by ho mohlo překvapit na dění v římské kurii a dnešní církvi. Značně mi to posloužilo!
Důležité věci si žádají čas
Córdobská „karanténa” byla pravou očistou. Uschopnila mne k větší snášenlivosti, chápavosti a schopnosti odpouštět. Zanechal ve mně novou empatii vůči slabým a bezbranným lidem. A také trpělivost, velikou trpělivost, tedy dar pochopit, že důležité věci si žádají čas a že změna má smysl. Existují meze, v jejichž rámci máme jednat, a současně upírat zrak na obzor, jako to dělal Ježíš. Naučil jsem se, že je důležité spatřovat velké dílo v maličkostech a dávat pozor na drobnosti ve velkém celku. Bylo to období růstu v mnoha smyslech, jako když po radikálním řezu vypučí nové výhonky. Musím nicméně být ve střehu, protože když člověk napraví určité vady a hříchy, ďábel se vrací, jak říká Ježíš, a když zjistí, že dům „je vyčištěný a vyzdobený” (Lk 11,25), přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám. Konce toho člověka jsou horší než začátky, říká Ježíš. Ve svém nynějším poslání vlády v církvi proto musím dbát na to, abych se nedopouštěl stejných chyb, jako když jsem byl řeholním představeným.
[…] Tolik k mým třem osobním „karanténním ” situacím. Naučil jsem se v nich, že hodně vytrpíš, ale pokud připustíš změnu, zlepšíš se. Pokud se naopak zabarikáduješ, vyjdeš z nich horší, než jaký jsi byl předtím.
