Růst a nést
Lidské názory, postoje a chování jsou analogické lidským zkušenostem. Člověk přemýšlí o sobě, co dělat, v co věřit, jak se chovat. Zároveň přemýšlí o druhých, o společnosti a o světě, ve kterém žije. Přemýšlí o svých zkušenostech, o tom, co mu přináší radost nebo co ho zraňuje, o své povaze, temperamentu nebo talentu. To a mnohé další vypovídá o člověku. Na základě těchto zkušeností hledá své místo ve společnosti.
V mezilidských vztazích se setkává také s autoritou a tolerancí. Negativní zkušenost s autoritou - arogance, totalita, ponížení, formují názory na autoritu. Negativní zkušenost s tolerancí - slabost, povrchnost, hloupost formují názory na toleranci.
Pojmy autorita a tolerance slyšíme ve slovníku dnešní doby poměrně často. Objevují se v různých souvislostech - politických, etických, filosofických, ale i v diskusích okolo poslání církve apod. Slovo autorita nám nahání hrůzu, mluvíme o autoritářství a autoritě, o přirozené a „nepřirozené“ autoritě. Snažíme se rozlišit motivaci nebo podobu vůle, kterou má autorita ke svým podřízeným. Ale vlastně jde pořád o totéž, jde o autoritu jako moc, o autoritu jako dominantní postavení, o řízení nebo vedení (ať už autoritu přijatelnou či nikoliv). S autoritami se setkáváme denně, hledáme postoje, vymezujeme se, bereme ne sebe roli autority. Ale často je autorita, autoritou moci.
Slovo tolerance nás zase spíše uchlácholí, může jít o benevolenci, slabost, možná i o jakousi bezbřehou povrchnost, kde vše je možné. Mluvíme o toleranci mezi sousedy, mezi státy, mezi náboženstvími, ale jde o toleranci jako pasivitu, mír, klid, nevzrušenost. Tolerance se nám jeví jako banalita nebo jako slabost ústupu z pozice. Ale často je tolerance pasivitou.
Podívám se na jazykové zázemí těchto pojmů, na jejich významy a užití, a to především v novozákonních textech. Oba tyto pojmy nesou překvapivě podobné sdělení, podobnou zkušenost a možná i podobné poslání, které má nejen dimenzi etickou, ale i náboženskou.
Autorita je, zdá se téměř nepatřičný pojem ve 21. století. Autorita je chápána vždy jako síla, dominance, moc. Klíč k porozumění se však skrývá právě ve slově moc. Staročeské móž od něho moci, možný nemá vlastního jazykového reálného významu, ale pouze určuje jistou okolnost při ději. Moc není sama o sobě, ale vždy jako možnost, jako po-moc, jako otevřenost pro druhé. Je-li autorita mocí pak jedině a pouze jako možnost nebo jako pomoc. Samo slovo autorita se odvozuje od řeckého auxanein, což znamená rozmnožovat, růst, nechat růst. V latině jazykovým posunem máme slovo autumnus, doba zraní, (podzim).
Autorita je tedy schopnost pomoci, dát možnost, nechat růst, otevřenost a citlivost, pro vše, co je k růstu, co přinese ovoce. Vždyť autorita je sama podzimem, dobou zraní. Onou vlastní, osobní zkušeností se smyslem autority a moci. Člověk v pozici autority by tuto zkušenost „průvodce růstem“ měl mít zažitou sám v sobě. Míním autoritu v nejrůznějších oblastech života společnosti, od rodiny a školy až po obec a stát.
V křesťanském smyslu je autorita schopností rozlišovat, otevřeným a pravdivým očekáváním ducha rozlišení (1.Kor. 14, 5), a církev místem duchovního prospěchu a růstu (1.Kor. 14, 12). Vrcholnou a původní autoritou růstu je sám Duch Boží, a křesťan má vyhledávat jeho vedení. Autorita tedy má rozmnožovat a doprovázet růstem, jak v oblastech osobnostních, tak v oblastech duchovních.
Podstatné jméno tolerance (latinsky tolerantia,ae) lze vysledovat od dvou latinských sloves, tollere a tolare. Slovo tollere, (tollo) má až šest jazykových ekvivalentů, které mají u některých autorů až protichůdný význam. Nejčastěji je užíváno ve smyslu: zdvíhat, zvedat, pozdvihovat. Např. Cicero „nezvedl jsi ho na ulici“ nebo Horatius dokonce užívá toto sloveso ve významu pozorně naslouchat - „se vzpřímenýma ušima“. Druhý často užívaný význam je ve smyslu: vznášet, povznášet, povyšovat, slavit, velebit. Objevují se i etymologické významy: těšit, dodávat sil, nabývat odvahy nebo brát na sebe, brát k sobě, které nejčastěji využívají překladatelé Kralické bible. (Pro úplnost je třeba uvést i význam protichůdný ve smyslu: odstranit, vymýtit, ničit, kazit nebo ukončit, zamezit). Slovo tolare, (tolero) má význam ve smyslu snášet, nést (odtud i německé sloveso dulden, snášet ), trpět, zakoušet, u Tacita najdeme „činit se snesitelným“ nebo „ neklesejte pod tíhou války“ nebo ve smyslu udržovat, zachovávat, živit, uhájit.
Společný jazykový význam slova tolerance je otevřenost pro potřeby druhého, ochota pomoci, dodat sil, nést spolu obtíže, dokonce v určité souvislosti vzíti na sebe, oživit a zachovat. Tento silný existenciální náboj je přítomný ve slově tolerance.
Novozákonní texty tento pojem užívají především ve významu trpělivosti a snášenlivosti, „snášejte se ve spolek v lásce“ (Ef. 4,2), „snášejte jeden druhého“ (Kol. 3,13), „snášejte mdlé, trpělivě se mějte“ (1. Tes. 5,14), a pod. Významný text najdeme u Pavla v Gal. 6,2 „jedni druhým břemena neste“, který snášenlivost s trpné pozice posouvá do pozice aktivní, tolerance jako účinná služba nebo spoluúčast, jako existencionální přítomnost.
Obě slova, autorita i tolerance, tedy nabízí porozumění těchto pojmů ve významu lidské solidarity, otevřenosti pro druhé lidi. To společné je tolerance jako otevřenost k „nesení druhých“. A autorita, jako otevřenost pro „růst druhých“.
V listu Židům je tato otevřenost pro druhé posunuta do eschatologické dimenze, „skrze víru a snášenlivost obdrželi dědictví zaslíbené“ (Žid. 6,12). Skrze víru, tedy otevřenost, důvěru, vztah vůči Bohu a současně skrze snášenlivost, tedy otevřenost, a můžeme i říct, skrze otevřenost k růstu a prospěchu a otevřenost k nesení břemen a „oživování“ druhých, obdrželi dědictví zaslíbené.(oblast vztahu k Bohu a k bližnímu odkazuje na základní přikázání lásky, Mat. 22, 37-40).
Je zvláštní, že novozákonní texty často mluví o křesťanské budoucnosti jako o dědictví. Dědictví je něco co je mé, na co mám nárok, co je pro mě předem připraveno. I v tomto případě je toto dědictví přislíbené, dokonce toužebně očekávané – zaslíbené. Víra a snášenlivost jsou prostředky zaslíbeného dědictví, v našem případě je v oné otevřenosti pro druhé přítomná zkušenost hluboce náboženská ve své dimenzi eschatologické. Solidarita s druhými je tak posunuta s oblasti etické do oblasti náboženské, jako prostředek zaslíbeného dědictví.
Autorita tedy není mocí, ale možností k růstu a tolerance schopností pomoci. Závěrem lze poukázat na společnou souvislost těchto pojmů, které jsou v dnešním jazyce i chápání vnímány jako slova protikladná. Stejně tak naše zkušenosti s autoritami, konflikty s mocí a arogancí nebo s tolerancí jako pasivním přijímáním čehokoliv neodpovídají významu těchto pojmů. V křesťanské souvislosti, snášenlivost jako zkušenost zaslíbeného dědictví, je autorita a tolerance výzvou hlubšího prožívání solidárních vztahů s druhými lidmi.
Použitá literatura:
MachekVáclav, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, NLN, 1997, str.371
Josef Pražák, Latinsko-český slovník, Praha, Československá grafická unie, 1933, str. 1219
Pojmy autorita a tolerance slyšíme ve slovníku dnešní doby poměrně často. Objevují se v různých souvislostech - politických, etických, filosofických, ale i v diskusích okolo poslání církve apod. Slovo autorita nám nahání hrůzu, mluvíme o autoritářství a autoritě, o přirozené a „nepřirozené“ autoritě. Snažíme se rozlišit motivaci nebo podobu vůle, kterou má autorita ke svým podřízeným. Ale vlastně jde pořád o totéž, jde o autoritu jako moc, o autoritu jako dominantní postavení, o řízení nebo vedení (ať už autoritu přijatelnou či nikoliv). S autoritami se setkáváme denně, hledáme postoje, vymezujeme se, bereme ne sebe roli autority. Ale často je autorita, autoritou moci.
Slovo tolerance nás zase spíše uchlácholí, může jít o benevolenci, slabost, možná i o jakousi bezbřehou povrchnost, kde vše je možné. Mluvíme o toleranci mezi sousedy, mezi státy, mezi náboženstvími, ale jde o toleranci jako pasivitu, mír, klid, nevzrušenost. Tolerance se nám jeví jako banalita nebo jako slabost ústupu z pozice. Ale často je tolerance pasivitou.
Podívám se na jazykové zázemí těchto pojmů, na jejich významy a užití, a to především v novozákonních textech. Oba tyto pojmy nesou překvapivě podobné sdělení, podobnou zkušenost a možná i podobné poslání, které má nejen dimenzi etickou, ale i náboženskou.
Autorita je, zdá se téměř nepatřičný pojem ve 21. století. Autorita je chápána vždy jako síla, dominance, moc. Klíč k porozumění se však skrývá právě ve slově moc. Staročeské móž od něho moci, možný nemá vlastního jazykového reálného významu, ale pouze určuje jistou okolnost při ději. Moc není sama o sobě, ale vždy jako možnost, jako po-moc, jako otevřenost pro druhé. Je-li autorita mocí pak jedině a pouze jako možnost nebo jako pomoc. Samo slovo autorita se odvozuje od řeckého auxanein, což znamená rozmnožovat, růst, nechat růst. V latině jazykovým posunem máme slovo autumnus, doba zraní, (podzim).
Autorita je tedy schopnost pomoci, dát možnost, nechat růst, otevřenost a citlivost, pro vše, co je k růstu, co přinese ovoce. Vždyť autorita je sama podzimem, dobou zraní. Onou vlastní, osobní zkušeností se smyslem autority a moci. Člověk v pozici autority by tuto zkušenost „průvodce růstem“ měl mít zažitou sám v sobě. Míním autoritu v nejrůznějších oblastech života společnosti, od rodiny a školy až po obec a stát.
V křesťanském smyslu je autorita schopností rozlišovat, otevřeným a pravdivým očekáváním ducha rozlišení (1.Kor. 14, 5), a církev místem duchovního prospěchu a růstu (1.Kor. 14, 12). Vrcholnou a původní autoritou růstu je sám Duch Boží, a křesťan má vyhledávat jeho vedení. Autorita tedy má rozmnožovat a doprovázet růstem, jak v oblastech osobnostních, tak v oblastech duchovních.
Podstatné jméno tolerance (latinsky tolerantia,ae) lze vysledovat od dvou latinských sloves, tollere a tolare. Slovo tollere, (tollo) má až šest jazykových ekvivalentů, které mají u některých autorů až protichůdný význam. Nejčastěji je užíváno ve smyslu: zdvíhat, zvedat, pozdvihovat. Např. Cicero „nezvedl jsi ho na ulici“ nebo Horatius dokonce užívá toto sloveso ve významu pozorně naslouchat - „se vzpřímenýma ušima“. Druhý často užívaný význam je ve smyslu: vznášet, povznášet, povyšovat, slavit, velebit. Objevují se i etymologické významy: těšit, dodávat sil, nabývat odvahy nebo brát na sebe, brát k sobě, které nejčastěji využívají překladatelé Kralické bible. (Pro úplnost je třeba uvést i význam protichůdný ve smyslu: odstranit, vymýtit, ničit, kazit nebo ukončit, zamezit). Slovo tolare, (tolero) má význam ve smyslu snášet, nést (odtud i německé sloveso dulden, snášet ), trpět, zakoušet, u Tacita najdeme „činit se snesitelným“ nebo „ neklesejte pod tíhou války“ nebo ve smyslu udržovat, zachovávat, živit, uhájit.
Společný jazykový význam slova tolerance je otevřenost pro potřeby druhého, ochota pomoci, dodat sil, nést spolu obtíže, dokonce v určité souvislosti vzíti na sebe, oživit a zachovat. Tento silný existenciální náboj je přítomný ve slově tolerance.
Novozákonní texty tento pojem užívají především ve významu trpělivosti a snášenlivosti, „snášejte se ve spolek v lásce“ (Ef. 4,2), „snášejte jeden druhého“ (Kol. 3,13), „snášejte mdlé, trpělivě se mějte“ (1. Tes. 5,14), a pod. Významný text najdeme u Pavla v Gal. 6,2 „jedni druhým břemena neste“, který snášenlivost s trpné pozice posouvá do pozice aktivní, tolerance jako účinná služba nebo spoluúčast, jako existencionální přítomnost.
Obě slova, autorita i tolerance, tedy nabízí porozumění těchto pojmů ve významu lidské solidarity, otevřenosti pro druhé lidi. To společné je tolerance jako otevřenost k „nesení druhých“. A autorita, jako otevřenost pro „růst druhých“.
V listu Židům je tato otevřenost pro druhé posunuta do eschatologické dimenze, „skrze víru a snášenlivost obdrželi dědictví zaslíbené“ (Žid. 6,12). Skrze víru, tedy otevřenost, důvěru, vztah vůči Bohu a současně skrze snášenlivost, tedy otevřenost, a můžeme i říct, skrze otevřenost k růstu a prospěchu a otevřenost k nesení břemen a „oživování“ druhých, obdrželi dědictví zaslíbené.(oblast vztahu k Bohu a k bližnímu odkazuje na základní přikázání lásky, Mat. 22, 37-40).
Je zvláštní, že novozákonní texty často mluví o křesťanské budoucnosti jako o dědictví. Dědictví je něco co je mé, na co mám nárok, co je pro mě předem připraveno. I v tomto případě je toto dědictví přislíbené, dokonce toužebně očekávané – zaslíbené. Víra a snášenlivost jsou prostředky zaslíbeného dědictví, v našem případě je v oné otevřenosti pro druhé přítomná zkušenost hluboce náboženská ve své dimenzi eschatologické. Solidarita s druhými je tak posunuta s oblasti etické do oblasti náboženské, jako prostředek zaslíbeného dědictví.
Autorita tedy není mocí, ale možností k růstu a tolerance schopností pomoci. Závěrem lze poukázat na společnou souvislost těchto pojmů, které jsou v dnešním jazyce i chápání vnímány jako slova protikladná. Stejně tak naše zkušenosti s autoritami, konflikty s mocí a arogancí nebo s tolerancí jako pasivním přijímáním čehokoliv neodpovídají významu těchto pojmů. V křesťanské souvislosti, snášenlivost jako zkušenost zaslíbeného dědictví, je autorita a tolerance výzvou hlubšího prožívání solidárních vztahů s druhými lidmi.
Použitá literatura:
MachekVáclav, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, NLN, 1997, str.371
Josef Pražák, Latinsko-český slovník, Praha, Československá grafická unie, 1933, str. 1219
