Bůh je odhodlán nám pomoci zrát
Na konci prvního školního roku měl můj syn Hudson na svém vysvědčení napsaný zajímavý cíl do budoucna: „Cil pro přišti rok: Snižit celkovou zavislost na dohledu dospělych.“ Omezení závislosti na dohledu je taky duchovním procesem. Bůh je odhodlán nám pomoci zrát, a k tomu účelu se sám někdy stáhne do ústraní. Záměrně se skryje, není nám okamžitě k dispozici a dovolí, aby naše modlitby zůstávaly bez odpovědi.
Proč se schovává, když ho potřebujeme?
Když byly zamítnuty modlitby celého lidu a Jeruzalém byl zničen Babyloňany, Jeremiáš Bohu řekl: „Zahalil ses v oblaka, nepřístupný pro modlitby“ (Pláč 3, 44). Proč se Bůh do těch oblaků halí? Proč se schovává, když ho potřebujeme? Už Ho naše potřeby nezajímají tolik, jako dřív? Zajímají, stejně jako Hudsonova učitele zajímá jeho další vývoj. A není to o tom, že my, Hudsonovi rodiče, bychom ho méně milovali, když nás už tolik nepotřebuje a začíná se osamostatňovat. Ale ve vší lásce se čas od času stáhneme do ústraní, aby se mohl postavit na vlastní nohy a sám čelit všem příkořím a složitostem života.
Můj syn se učí jezdit na kole, i když je to trochu riskantní
Hudson se teď učí jezdit na kole. Sundali jsme balanční kolečka ze zadního kola, a tak se teď Hudson kymácí ze strany na stranu a ohrožuje sebe i ostatní v okruhu deseti metrů kolem sebe. Běhal jsem podél silnice a přidržoval ho, když jsem si všiml, že se vlastně vůbec nesnaží sám udržet rovnováhu. Stačilo, že mě má po boku a cítí mé ruce na zádech. Jednoduše se o mě opřel a kolo pokračovalo pod nebezpečným úhlem 45 stupňů. Tak jsem se rozhodl posunout ruku na zadní okraj sedátka tak, aby ji neviděl ani necítil. Fakt to nesnáší. Někdy se začne vztekat, proč to nedělám, jak on si přeje. A kolikrát se už stalo, že si postavil hlavu a prostě na tom „blbým kole“ už nechtěl jezdit. Já ale vím, že to stejně jednou zvládne.
Tento proces je trochu riskantní (i když Hudsonovi se zdá mnohem zrádnější, než ve skutečnosti je). Ale když ho nenápadně přestávám držet, Hudson se pomaloučku začíná učit. Dokud mě vidí nebo cítí mou oporu, bude i nadále závislý na dohledu dospělé osoby, což by v praxi znamenalo, že se vlastně nikdy nenaučí jezdit sám na kole. Dělám to pro Hudsonovo dobro, že ho občas neuchráním od nějakých oděrek a modřin. A právě proto, že mi na něm záleží, někdy hned nepřiběhnu, když volá o pomoc.
Bůh chce snížit naši závislost na vnějších věcech a naučit nás něco důležitého
Když Boha v naší situaci nevidíme a necítíme oporu Jeho rukou ve svém životě, můžeme mít strach, zlost nebo se cítit bezmocní. A někdy bychom nejraději všechno vzdali. Kdysi jsme se o Něj mohli opřít a život se s Jeho pomocí dal zvládnout, a najednou to vypadá, že na nás úplně zapomněl. Ale Bible nás ujišťuje, že nás Bůh neopustil, i když jeho přítomnost zrovna necítíme. Ježíš slíbil, že nás nikdy nezanechá a neopustí nás, nehledě na to, že je všudypřítomný. Na kříži byl úplně opuštěn, aby nás opuštění ušetřil. Apoštol Pavel nás ujišťuje, že nás nic nemůže odloučit od Boží lásky. Bible nás nenechává na pochybách, že když Bůh mlčí, není od svého lidu vzdálen, a to i v případě, že se Jeho lid tak c i t i. Dnes je s námi a byl i vždycky před tím. Není na našich životech účasten méně, než v době, kdy jsme Jeho hlas zřetelně slyšeli a cítili Jeho radost. Jenom na chvíli jakoby vypnul naši schopnost vnímat Jeho přítomnost, právě kvůli tomu, aby snížil naši závislost na vnějších věcech a naučil nás něco důležitého.
Bůh se vzdaluje a mlčí, aby nás vtáhl do hlubšího vztahu s Ním
„Bůh se vzdaluje a mlčí, aby nás vtáhl do hlubšího vztahu s Ním“. A to je možné pouze tehdy, když se oprostíme od pouhé vnější zkušenosti a ryze racionálního porozumění. Pokud je tento výrok pravdivý, pak je například ticho a neznámo Bílé soboty nezbytným krokem k prohlubování našeho vztahu s Bohem. Boží mlčení není náhodné. Jedná se o jednu z největších zkoušek, které sesílá na své děti, aby došly „podílu na jeho svatosti“ (Židům 12, 10). Tato životní období jsou často popisována jako „temné noci duše“. S tímto pojmem přišel mystik šestnáctého století sv. Jan od Kříže. V jeho pojetí se jedná o vysoký stupeň duchovního pokroku, který zažije málokdo z nás. Nicméně, pocit, že modlitba a Písmo ztratily zvuk a že naše duchovní cesta míří do slepé uličky, je mnoha křesťanům důvěrně znám. Ale je to něco jiného než nuda. Lehkovážné kratochvíle už nás nelákají. Něco se nám změnilo uvnitř a prahneme po něčem, co žádné pozemské radosti nemohou uspokojit.
Bůh nás odnaučuje „závislosti na dohledu“
Někdy nám Bůh odmontuje balanční kolečka a přestane držet naše zděšené životy ve svých rukou. Jak spějeme k duchovní dospělosti, každý věřící má zaručeno nejedno období nevyslyšených modliteb, kdy Bůh mlčí, nebo to dokonce vypadá, že se ze světa úplně vytratil. V těchto dobách si můžeme být jisti tím, že nás Bůh odnaučuje „závislosti na dohledu dospělých“, ale taky že nás určitě neopustil.
