Opravdu nemáš strach z toho, až jednou přijde zubatá?
Zubatá s kosou je pro mě pohádková bytost stejně jako třeba čarodějnice, ježibaba nebo devítihlavá saň. Těch se taky nebojím. Nikdo takový si pro mne přijít nemůže, jednoduše proto, že neexistuje. Až moje smrtelné tělo doslouží, Ježíš mi ukazováčkem pokyne, něžně vysloví mé křestní jméno, široce rozevře svou milující náruč a já mu do ní skočím. V duchu si to nacvičuju každou chvíli. Vnímám jeho přítomnost, jeho blízkost, jeho nekonečnou lásku, věřím každému jeho slovu a často mu opakuji, že mu děkuji a důvěřuji, že ho miluji, že je můj Spasitel, jediný prostředník mezi mnou a Bohem Otcem. Na našem vzájemném vztahu nemůže smrt vůbec nic změnit, na to nemá páky. Náš vztah je založen na lásce a láska je nesmrtelná, nezničitelná, věčná. Tečka.
Skutečně je to takto jednoduché a nezpochybnitelné?
Snadno mne chytí za slovo každý, kdo ví o mých chybách a nedostatcích. Nikdo na světě není dokonalý a k dokonalosti mám samozřejmě hodně daleko i já. My lidé jsme v porovnání s Ideálem (napiš velké „I“, prosím) jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Rozhodně si nefandím, že si tu otevřenou Ježíšovu náruč zasloužím nějakými dobrými skutky. Jsem si plně vědoma své absolutní závislosti na Božím milosrdenství. Jestli chceš vědět, kde se za těchto okolností ve mně bere ta troufalost, tak pramení z jistoty, že Bůh je láska. Kdo má zkušenost jen s láskou lidskou, těžko mě pochopí. Lidská láska bývá nedokonalá, ne- stálá, zpravidla něčím podmiňovaná, „až se polepšíš“ apod. Známe to všichni, takhle nás většinou milovali naši rodiče a stejně tak milujeme i my své bližní. Boží láska je dokonalá, bezpodmínečná a nabízí se úplně každému. I největším zločincům. O tom jsem bytostně přesvědčena. Problém je, že se nikomu nevnucuje, protože důsledně respektuje svobodu člověka. Je na rozhodnutí každého, jestli ji přijme, nebo odmítne. Buď, anebo. Nic mezi tím. Vyber si – život, nebo smrt. Líp než evangelista Jan na tvou otázku odpovědět neumím: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Nikdy ses smrti nebála? Neměla jsi takové ty dětské hrůzy z nicoty?
Žádné „nic“, o kterém mluvíš, si moje, jinak docela bujná fantazie, neumí představit, na to je krátká. Tuhle absurditu si tedy ani nepřipouští. Děsívalo mne občas něco jiného. Nejen v dětství, i později v dospělosti to byla představa, že by mi mohli zemřít rodiče nebo sourozenci a já bych tu zůstala bez nich. Ani o prarodiče jsem nechtěla přijít. Přesto o ně přicházíme. I mně se to najednou stalo. Bylo mi dvaatřicet, když při autonehodě zahynula moje o rok mladší sestra Jana. Dozvěděla jsem se to o týden později na ruzyňském letišti. Vraceli jsme se s manželem z třítýdenní dovolené v Alžírsku a těšili se, jak budeme doma vyprávět. Mobily neexistovaly, internet byl věcí neznámou, dovolat se do hotelu do Afriky bylo nemyslitelné, rodina zkrátka neměla jak nám dát o sestřině smrti vědět. Ale počkali na nás s pohřbem. Bylo to šílené, doslova k zbláznění. Hrdlo jsem měla řadu dní bolestí křečovitě stažené, cítila jsem bezmoc, zoufalou bezmoc z vědomí, že pro Janu už nemohu nic udělat. To byl samozřejmě omyl, ale v těch dnech jsem o tom byla přesvědčena.
Jak to myslíš – omyl? Copak to nebyla realita?
S definitivní fyzickou nepřítomností své sestry jsem se chtě nechtě v následujících týdnech musela začít vyrovnávat, co mne ale drtilo nejvíc, byl strach o její spásu. Moje pochybnosti pramenily z mé tehdejší falešné představy o Bohu. Víru jako „dědictví otců“ jsem sice měla, ale o Božím milosrdenství jsem toho dosud moc neslyšela. Že u Boha není čas a můžu se za Janu modlit i teď, mi docházelo postupně. Bůh pro mě ještě nebyl blízký a přítomný, naopak byl hodně vzdálený, kdesi v nedohlednu. Nebyl milující Otec, ale přísný soudce. Nelítostný soudce. A ještě k tomu mi vzal sestru! Nenávratně.
