Biblická kniha Jób je stará kniha, plná úzkosti, záhad, napětí a rozporů. Avšak navzdory své starobylosti je to kniha velmi aktuální. Jedinečným způsobem nás uvádí do snad nejstaršího problému, kterému člověk čelí – problému krize naděje.

Muž požehnání se stává mužem prokletí

Kniha začíná jako reklamní traktát teologie požehnání a kletby. Představuje nám Jóba jako dokonalý příklad zbožného člověka – byl bezúhonný, upřímný, bohabojný a stranil se špatného. Zbožného Jóba obklopuje idyla dokonalého požehnání: sedm synů, tři dcery, sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení hovězího dobytka, pět set oslic a velmi mnoho služebnictva. Bohatstvím však Jóbovo požehnání nekončí. Patří k němu i sláva a společenský úspěch – „Jób předčil všechny syny dávnověku“ (srov. Jb 1,3). Takový je Jób na první stránce knihy – živý důkaz, že božský zákon požehnání funguje.

Autor knihy se však nezdržuje dlouhým úvodem, už třináctým veršem celou sladkou krasomalbu postaví na hlavu. Muž požehnání se bez jediné příčiny stává mužem prokletí, padnou mu na hlavu všechny kletby, jež jsou podle Mojžíšova zákona určeny Božím protivníkům. Jób ale nespáchal jediný hřích, jediným pohybem či náznakem myšlenky nezavdal příčinu kruté nadílce utrpení. Kniha vyčerpá všech svých dvaačtyřicet kapitol, ale Jób se žádného vysvětlení nedočká.

Jób podstupuje během knihy tajemnou proměnu

Podstatnou část knihy tvoří dialogy. Přemýšliví muži vedou vášnivý spor. Tématem sporu je spravedlnost Boha. Jóbovi přátelé vycházejí z bezpečných předpokladů mojžíšovské teologie. Tvrdohlavě odmítají každou námitku, nepřipustí si žádnou pochybnost. Představují statický, uzavřený svět mojžíšovské tradice.

Jób podstupuje během knihy tajemnou proměnu. Původně byl právě on nejúspěšnějším reprezentantem teologie požehnání a kletby. Zasažen bolestí zjednodušenou perspektivu opouští. Na konci této cesty se vynoří jako jiný člověk – ve svých tajemných vyznáních postupně začíná formulovat jinou, novou vizi Boha. Už v devatenácté kapitole, která představuje vrchol Jóbovy knihy, vyřkne Jób nečekané vyznání:

„Já vím, že můj Vykupitel je živ
a jako poslední se postaví nad prachem.
A kdyby mi i kůži sedřeli,
ač zbaven masa,
uzřím Boha, já ho uzřím, já ho uzřím,
pro mne tu bude, mé oči ho uvidí,
ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru“ (Jb 19,23-27).

Ve světle tohoto poznání bude muset Jób projít ještě kus cesty, nové poznání pak zúročí až v závěru knihy, kdy šeptá modlitbu za své nepřátele, za muže, kteří ho původně přišli potěšit, ale nakonec ho odepsali.

Bůh nevysvětluje, ale koná

Do našich existenciálních otázek Bůh svým slovem nevstupuje tak, že nám vysvětlí příčiny a objasní následky. Boží slovo k nám nepřichází, aby vše vysvětlovalo – přichází k nám, aby v nás konalo. Lidský jazyk vysvětluje, Boží slovo tvoří z ničeho novou realitu. Bůh často místo odpovědi posílá otázky, které mají moc proměnit nás v kvalitativně novou bytost. Když trpíš nevysvětlitelným utrpením, nehledej u Boha slova vysvětlení, hledej u něho slovo, které ti pomůže přijmout utrpení tak, aby v tobě dosáhlo svého smyslu.

Je Bůh dobrý?

Je Bůh dobrý? Jak v to lze věřit tváří v tvář utrpení nevinných? Jediný lidsky přístupný důkaz milujícího Boha je důkaz podaný skrze člověka, který miluje navzdory nesmyslnému utrpení. Bůh podává důkaz své lásky v dějinách prostřednictvím lidí proměněných utrpením v lásku. Tak odpověděl ve Františkovi z Assisi, tak odpověděl skrze otce Kolbeho, tak odpověděl v Matce Tereze.

Jób přetvořený v utrpení se tak sám sobě stává Boží odpovědí na svou otázku o utrpení nevinného: Modlí se za své nepřátele. A Bůh mu žehná…