Nevěřili jsme snad tolikrát v Krista, ale on nás přesto "nechal ve štychu"?
Ano, i to můžeme nalézt v biblickém úryvku o vzkříšení Lazara.
Ano, i to můžeme nalézt v biblickém úryvku o vzkříšení Lazara.
“Vzkříšení Lazara” je poprávu posledním a vrcholným zázrakem v Janově evangeliu: toto znamení nám totiž ukazuje, že Kristus především dává život. Všechna ostatní znamení (uzdravení slepce, ochrnutého, rozmnožení chlebů, proměnění vody ve víno) nejsou darováním života. Ale v tomto posledním divu jde o dar života: tento dar je pak znamením něčeho hlubšího, znamením exploze života při vzkříšení. Tam nejde jen o “přivedení zpátky” do obyčejného života jako v případě Lazarově, ale o novou kvalitu existence, o zásadní skok kvality.
Víra ve vzkříšení nám možná nečiní tolik problémů. Těžší je zřejmě přijmout to, že už teď Kristus dává “nový, vzkříšený život”. To je potvrzeno jeho svědectvím: “Kdo přijímá moje slovo, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života” (Jan 5,24). A že tento nový život je dáván už teď v přítomnosti (a ne teprve po smrti), je naznačeno také v naší perikopě. Marta věřila, že její bratr vstane (někdy v budoucnosti!), Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: on křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti. Dar “přirozeného života” Lazarovi už v tomto životě je znamením, že Kristus nyní a zde dává “nadpřirozený život”.
Toto evangelium je velikým darem pro každého z nás: prožíváme-li svůj život jako skomírání pod břemenem mnoha problémů, které nedovolí se ani nadechnout, prožíváme-li vysilující vztah s nějakým člověkem, který nám neustále pije krev, jsme drceni-li svojí nemožnou a nezměnitelnou povahou, prožíváme-li svůj život jako “utápění se v bahnu”, pak Kristus přichází a ptá se: já jsem pro tebe vzkříšení právě v tomto tvém umírání, věříš tomu? Věříš, že už teď dávám život? Nebo si spíš myslíš, že jsem před tvým problémem bezmocný? Vírou se můžeme nechat vytáhnout z bahna, vírou můžeme zakoušet (stále nově!) moc Kristova vzkříšení, a to uprostřed skomírání. Není to úžasné?
Může nám to znít jako něco neuvěřitelného, vzdáleného od běžné zkušenosti. Nevěřili jsme tolikrát v Krista, a on nás přece v tom nechal? Ano, i to můžeme nalézt v dnešním úryvku. Kristus nechává takřka volný průběh událostem: nechá Lazara umřít (mohl ho přece uzdravit na dálku jako onoho královského služebníka!), dokonce dopustí, že jeho tělo se začíná rozkládat. Prostě nechává vítězit smrt nadobro. Opravdu? Ne tak úplně. Svým slovem (a tady vidíme, jak velkou moc má Ježíšovo slovo!) vyvádí Lazara z prachu smrti. A přece se zdálo, že není naděje, vždyť ho dokonce odrazovali, že nemá smysl otevřít hrob, protože Lazarovo tělo podléhá už rozpadu!
Lazarův příběh je příběhem vzorovým, ukazuje totiž určitou stránku Kristova jednání. Ježíš velmi často nezasahuje ihned, slovo osvobození od opakujících se hříchů, od nesnesitelných vztahů, od vysilujícího stereotypu nepřináší hned. Mnohdy nechává tyto události dojít dál. Ne však proto, aby člověka nechal v poutech smrti a hříchu, ale aby ho z toho vysvobodil: ne pět minut před dvanáctou, ale po dvanácté (jako v Lazarově případě, kdy všechno bylo už “hotové”). Je těžké v takové beznadějné situaci v Krista věřit: to dobře ví Marta, která toho nebyla jen tak schopna. A že není lehké mít takovou živou víru, to všichni z vlastní zkušenosti víme. A proto se potřebujeme zaposlouchat, ponořit se do dnešního evangelia a Kristu dovolit, aby svým slovem prohloubil a vzkřísil naši víru.
Víra ve vzkříšení nám možná nečiní tolik problémů. Těžší je zřejmě přijmout to, že už teď Kristus dává “nový, vzkříšený život”. To je potvrzeno jeho svědectvím: “Kdo přijímá moje slovo, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života” (Jan 5,24). A že tento nový život je dáván už teď v přítomnosti (a ne teprve po smrti), je naznačeno také v naší perikopě. Marta věřila, že její bratr vstane (někdy v budoucnosti!), Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: on křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti. Dar “přirozeného života” Lazarovi už v tomto životě je znamením, že Kristus nyní a zde dává “nadpřirozený život”.
Toto evangelium je velikým darem pro každého z nás: prožíváme-li svůj život jako skomírání pod břemenem mnoha problémů, které nedovolí se ani nadechnout, prožíváme-li vysilující vztah s nějakým člověkem, který nám neustále pije krev, jsme drceni-li svojí nemožnou a nezměnitelnou povahou, prožíváme-li svůj život jako “utápění se v bahnu”, pak Kristus přichází a ptá se: já jsem pro tebe vzkříšení právě v tomto tvém umírání, věříš tomu? Věříš, že už teď dávám život? Nebo si spíš myslíš, že jsem před tvým problémem bezmocný? Vírou se můžeme nechat vytáhnout z bahna, vírou můžeme zakoušet (stále nově!) moc Kristova vzkříšení, a to uprostřed skomírání. Není to úžasné?
Může nám to znít jako něco neuvěřitelného, vzdáleného od běžné zkušenosti. Nevěřili jsme tolikrát v Krista, a on nás přece v tom nechal? Ano, i to můžeme nalézt v dnešním úryvku. Kristus nechává takřka volný průběh událostem: nechá Lazara umřít (mohl ho přece uzdravit na dálku jako onoho královského služebníka!), dokonce dopustí, že jeho tělo se začíná rozkládat. Prostě nechává vítězit smrt nadobro. Opravdu? Ne tak úplně. Svým slovem (a tady vidíme, jak velkou moc má Ježíšovo slovo!) vyvádí Lazara z prachu smrti. A přece se zdálo, že není naděje, vždyť ho dokonce odrazovali, že nemá smysl otevřít hrob, protože Lazarovo tělo podléhá už rozpadu!
Lazarův příběh je příběhem vzorovým, ukazuje totiž určitou stránku Kristova jednání. Ježíš velmi často nezasahuje ihned, slovo osvobození od opakujících se hříchů, od nesnesitelných vztahů, od vysilujícího stereotypu nepřináší hned. Mnohdy nechává tyto události dojít dál. Ne však proto, aby člověka nechal v poutech smrti a hříchu, ale aby ho z toho vysvobodil: ne pět minut před dvanáctou, ale po dvanácté (jako v Lazarově případě, kdy všechno bylo už “hotové”). Je těžké v takové beznadějné situaci v Krista věřit: to dobře ví Marta, která toho nebyla jen tak schopna. A že není lehké mít takovou živou víru, to všichni z vlastní zkušenosti víme. A proto se potřebujeme zaposlouchat, ponořit se do dnešního evangelia a Kristu dovolit, aby svým slovem prohloubil a vzkřísil naši víru.
Z rozboru a úvahy nad nedělními biblickými texty této neděle, ze sekce Kázání, úvahy
