Nenalézal jsem místo k odpočinku
Ke tvému sluchu se Bože doneslo všechno: že jsem křičel, protože mé srdce sténalo, před tebou byla každá má touha a světlo v mých očích haslo. To světlo totiž bylo uvnitř, já však venku. Ale já jsem zaměřoval svou pozornost na věci, které existovaly venku, a nenalézal jsem tam místo k odpočinku a nemohl jsem říct: „Jsem spokojen“ a „Je mi dobře“.
Moje pýcha mě od tebe oddělila
I ty nejnižší věci se dostaly nade mě a dusily mě a nikde nebylo úlevy a vydechnutí. Když jsem se na ně díval, objevovaly se a tlačily přede mnou, a když jsem přemýšlel, stavěly přede mě zas různé obrazy, jako by mi říkaly: „Kam jdeš, ty sprosťáku?“ A tohle vyrůstalo z mé rány, protože jsi jako raněného pokořil pyšného, moje pýcha mě od tebe oddělila a nadutá tvář mi zacláněla oči.
Nenalezl jsem klid, dokud jsem tě nepoznal
Ty však, Pane, trváš na věky, ale na nás se navěky nezlobíš, protože ses slitoval nad prachem a popelem a zalíbilo se ti přetvořit před svou tváří mé znetvoření. A poháněls mě vnitřními bodci, abych nenalezl klid, dokud tě svým vnitřním zrakem s jistotou nepoznám. Tajemným lékem z tvé ruky mizela má nadutost a zkalený a zatemněný zrak mé mysli se působením léčivých bolestí jako palčivou oční mastí den za dnem stále více uzdravoval.
Mé štěstí je přidržovat se Boha
A pod tvým vedením jsem vstoupil do svého nitra, protože ses stal mým pomocníkem. Vstoupil jsem a okem své duše, byť slabým, jsem uviděl nezměnitelné světlo. Ó věčná Pravdo, pravdivá Lásko a láskyhodná Věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí!
Všechny ostatní věci, které jsou níž než ty, sice existují, protože jsou od tebe, ale vlastně neexistují, protože nejsou tím, čím jsi ty. Skutečně totiž existuje to, co bez proměny trvá. Mé štěstí je tedy přidržovat se Boha, protože když nebudu trvat v něm, nebudu moci trvat ani sám v sobě. Ty jsi můj Pán, bez tebe nemám štěstí.
