Zacházet se sebou dobře odpovídá tomu, co Bible popisuje jako milosrdenství. Bible mluví o Božím milosrdenství vůči nám, jak nám to bylo novým způsobem zjeveno v Ježíši Kristu. Ježíš je "tvář Božího milosrdenství".
On nám Boží milosrdenství nejen zvěstoval, nýbrž nám dával i příklad. Stále znovu lidem prokazoval milosrdenství a vyzýval učedníky: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Tím je míněno především naše milosrdné chování k sobě navzájem. Milosrdenství zde znamená především lásku k nepřátelům. Je v něm však zahrnuta i láska k sobě samým. Máme se chovat milosrdně i k nepřátelům v nás samých. Nemáme je nenávidět, nýbrž k nim být dobrotiví. Neboť i Bůh „je dobrý k nevděčným i zlým“ (Lk 6,35).
Dvakrát zdůvodňuje Ježíš u Matouše své počínání místem z proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13 a 12,7 cituje Oz 6,6). V této větě můžeme spatřit i program milosrdného chování k sobě samým. Ježíš nechce oběť. Nechce, abychom sami sebe obětovali na oltář povinnosti nebo abychom sami sebe ničili proto, aby v nás Bůh měl zalíbení. A nemáme se ani obětovat, abychom si kupovali náklonnost lidí. Oběť, to je násilné zacházení se sebou, ničení sebe, abychom udobřili nějaké bohy, jak to bylo zvykem ve starém Řecku. Nemusíme udobřovat bohy závisti a žárlivosti, kteří v nás vládnou. Bůh nám ukázal své za líbení v Ježíši Kristu. Nemusíme si vykupovat jeho milost tím, že se obětujeme, že samí sebe ničíme.
První citát (Mt 9,13) ospraved1ňuje, že Ježíš povolal celníka Matouše a že stoloval s celníky a hříšníky. Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou rozumět lépe než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. Hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov. Lk 19,8).
Na druhém místě (Mt 12,7) se Ježíš zastává jednání svých učedníků, kteří o sabatu tiší svůj hlad trháním klasů. Podle farizeů je to zakázáno. Zákon o sabatu je jim důležitější než zahnání hladu. Ježíš proti tomu klade milosrdenství. Máme být sami vůči sobě milosrdní, nejsme nuceni, abychom se vnitřně zotročovali zákony, které jsou veskrze rozumné, ale v konkrétním případě znamenají nevhodnou tvrdost. Poznávat Boží dobrotu v darech je pro Ježíše důležitější než dodržovat zákon o sabatu. Ježíši tedy nejde o to, abychom byli k sobě přísní a dodržovali s úzkostlivou přesností všechny předpisy, nýbrž abychom byli k sobě dobří, abychom ve svobodě Božích dětí mohli vděčně užívat darů, které nám Bůh dává. Jsme lidé, které Bůh miluje. Nemáme sami sebe zatracovat, přestoupíme-li svá vlastní měřítka. Ježíš říká farizeům: „Kdybyste věděli, co znamená 'milosrdenství chci, a ne oběť', neodsuzovali byste nevinné“ (Mt 12,7). Často na sobě odsuzujeme nevinné věci, které Bohu vyhovují, ale jsou v rozporu s našimi vlastními měřítky. Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád prokázal především svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřává život.
Čtyřikrát milosrdenství
Jakou může mít podobu milosrdenství vůči sobě, ukazuje pohled na rozličné významy slova „milosrdenství“ v Bibli. V Bibli jsou čtyři různé výrazy pro milosrdenství. Ve Starém zákoně je vyjadřuje slovo rahamin, „instinktivní přilnutí jedné bytosti ke druhé. Toto cítění tkví podle Semitů v mateřském lůně (rehem)“ (Léon-Dufour 59). Označuje něžnou mateřskou lásku. Tak milosrdný je k nám Bůh. Jeho milosrdenství znovu a znovu vítězí nad jeho hněvem. Být milosrdný sám k sobě, to by podle tohoto slova znamenalo, že nosím sám sebe v mateřském lůně, že svému vnitřnímu dítěti poskytuji útočiště, ve kterém může vyrůst. Chovám se sám k sobě mateřsky. Nezuřím sám na sebe. Nekladu na sebe požadavky, nýbrž důvěřuji, že mé vnitřní dítě může dozrát v mém mateřském lůně a v lůně Božím a stát se tím, čím má podle Božího plánu být. Milosrdenství znamená, že se setkám s vlídností a dobrotou, s Boží láskou ve vnitřním prostoru, který je ve mně. Tam, kde ve mně přebývá Bůh se svým milosrdenstvím, tam se mohou uzdravit výčitky, a obvinění, která vznáším proti sobě, pozbývají své moci. Tam jsem opravdu doma, tam smím být tím, kým jsem.
Druhý pojem zní v hebrejštině hesed a do řečtiny se obyčejně překládá slovem eleos. Hesed znamená také milost a věrnost. Eleos je „vědomá a chtěná dobrota; ano, je to něco, co odpovídá vnitřní závaznosti, věrnosti vůči sobě“ (tamtéž 50). Znamená to „afekt dojetí, které se někoho zmocní při pohledu na zlo, které někoho jiného (nezaviněně) postihlo“ (Bultmann 474). Ve Starém zákoně může eleos znamenat milost Boží, milosrdné Boží jednání s námi. Boží odpouštějící lásku k nám. Boží milosrdenství vždycky znovu vítězí nad Božím hněvem. Ve svém milosrdenství odpouští Bůh lidem jejich vínu. V Novém zákoně znamená eleos „Bohem žádané chování člověka k člověku“ (Bultmann 479). Je to „dobrota, k níž je v pospolitosti jeden druhému zavázán“ (tamtéž 479). Jsme-li sami k sobě milosrdní ve smyslu eleo, znamená to, že se k sobě chováme dobře, mírně a laskavě, že stojíme při sobě, jsme sami sobě věrní a neřídíme se podle druhých. Eleos často znamená také smilování a odpuštění. Mám sám sobě odpustit. Mám přestat sám sebe odsuzovat. Mám stát i za svou vinou a zacházet s ní milosrdně.
Třetí výraz pro milosrdenství splagnizomai pochází ze splagchnon, nitro. Nitro označuje u člověka to místo, kde leží zranitelné city. V Novém zákoně se toho slova užívá jen u synoptiků, a to vždycky jen o Ježíši. Charakterizuje božskou povahu jeho jednání. Pouze v podobenstvích se používá splagnizomai také pro lidské počínání. Ale nakonec se tu v chování lidí vždycky popisuje milosrdenství Boží. V podobenství o milosrdném otci (Lk 15.20) je proti otcovu smilování postaven hněv staršího bratra. Jsou to výrazy silného lidského citu. Bůh se celým srdcem smilovává nad člověkem, který pochybil. Když synoptikové tímto slovem popisují Ježíšovo chování, pak vždycky běží „o Ježíšovu mesiášskou charakteristiku“ (Bultmann 554). Ježíš jako Mesiáš ukazuje svým jednáním Boží milosrdenství. Má soucit s lidmi stejně jako nebeský Otec. Otvírá se jim a nechává je vstoupit tam, kde leží jeho zranitelné city. Co se týče našeho jednání, dovolává se splagnizomai našeho soucitu. Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím kvůli sobě, kvůli svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. Splagnizomai míní také, že jsem spojen s oním místem v sobě, kde leží mé zranitelné city, že jsem ochoten své rány připustit. Tam, kde leží mé zranitelné city, tam jsem také docela blízko Božímu milosrdenství. Tam více než svým rozumem vytuším, co je něžná Boží láska k nám.
Čtvrtý pojem pro milosrdenství je oiktirmos. Toto slovo vyjadřuje soucit, soucit jako bolestné dojetí a jako smilování ochotné k pomoci .(srov. Bultmann 161). Ve Flp 2.1 a Kol 3,12 se používají splagchna a oiktirmos současně a společně znamenají „srdečnou účast“ (Bultmann 163). Lukáš používá ve své řeči na rovině toto slovo: „Buďte milosrdní (oiktirmon), jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Máme tedy se sebou cítit. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči nám samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří zase znovu pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem nás. Ve velkorysém smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha.
Oba dva poslední pojmy se nejvíce blíží slovu „milosrdenství“. To znamená mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.
***
Se svolením převzato z knihy: Buď dobrý sám k sobě, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Další texty k tématu milosrdenství naleznete zde
Dvakrát zdůvodňuje Ježíš u Matouše své počínání místem z proroka Ozeáše: „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13 a 12,7 cituje Oz 6,6). V této větě můžeme spatřit i program milosrdného chování k sobě samým. Ježíš nechce oběť. Nechce, abychom sami sebe obětovali na oltář povinnosti nebo abychom sami sebe ničili proto, aby v nás Bůh měl zalíbení. A nemáme se ani obětovat, abychom si kupovali náklonnost lidí. Oběť, to je násilné zacházení se sebou, ničení sebe, abychom udobřili nějaké bohy, jak to bylo zvykem ve starém Řecku. Nemusíme udobřovat bohy závisti a žárlivosti, kteří v nás vládnou. Bůh nám ukázal své za líbení v Ježíši Kristu. Nemusíme si vykupovat jeho milost tím, že se obětujeme, že samí sebe ničíme.
První citát (Mt 9,13) ospraved1ňuje, že Ježíš povolal celníka Matouše a že stoloval s celníky a hříšníky. Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou rozumět lépe než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. Hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov. Lk 19,8).
Na druhém místě (Mt 12,7) se Ježíš zastává jednání svých učedníků, kteří o sabatu tiší svůj hlad trháním klasů. Podle farizeů je to zakázáno. Zákon o sabatu je jim důležitější než zahnání hladu. Ježíš proti tomu klade milosrdenství. Máme být sami vůči sobě milosrdní, nejsme nuceni, abychom se vnitřně zotročovali zákony, které jsou veskrze rozumné, ale v konkrétním případě znamenají nevhodnou tvrdost. Poznávat Boží dobrotu v darech je pro Ježíše důležitější než dodržovat zákon o sabatu. Ježíši tedy nejde o to, abychom byli k sobě přísní a dodržovali s úzkostlivou přesností všechny předpisy, nýbrž abychom byli k sobě dobří, abychom ve svobodě Božích dětí mohli vděčně užívat darů, které nám Bůh dává. Jsme lidé, které Bůh miluje. Nemáme sami sebe zatracovat, přestoupíme-li svá vlastní měřítka. Ježíš říká farizeům: „Kdybyste věděli, co znamená 'milosrdenství chci, a ne oběť', neodsuzovali byste nevinné“ (Mt 12,7). Často na sobě odsuzujeme nevinné věci, které Bohu vyhovují, ale jsou v rozporu s našimi vlastními měřítky. Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád prokázal především svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřává život.
Čtyřikrát milosrdenství
Jakou může mít podobu milosrdenství vůči sobě, ukazuje pohled na rozličné významy slova „milosrdenství“ v Bibli. V Bibli jsou čtyři různé výrazy pro milosrdenství. Ve Starém zákoně je vyjadřuje slovo rahamin, „instinktivní přilnutí jedné bytosti ke druhé. Toto cítění tkví podle Semitů v mateřském lůně (rehem)“ (Léon-Dufour 59). Označuje něžnou mateřskou lásku. Tak milosrdný je k nám Bůh. Jeho milosrdenství znovu a znovu vítězí nad jeho hněvem. Být milosrdný sám k sobě, to by podle tohoto slova znamenalo, že nosím sám sebe v mateřském lůně, že svému vnitřnímu dítěti poskytuji útočiště, ve kterém může vyrůst. Chovám se sám k sobě mateřsky. Nezuřím sám na sebe. Nekladu na sebe požadavky, nýbrž důvěřuji, že mé vnitřní dítě může dozrát v mém mateřském lůně a v lůně Božím a stát se tím, čím má podle Božího plánu být. Milosrdenství znamená, že se setkám s vlídností a dobrotou, s Boží láskou ve vnitřním prostoru, který je ve mně. Tam, kde ve mně přebývá Bůh se svým milosrdenstvím, tam se mohou uzdravit výčitky, a obvinění, která vznáším proti sobě, pozbývají své moci. Tam jsem opravdu doma, tam smím být tím, kým jsem.
Druhý pojem zní v hebrejštině hesed a do řečtiny se obyčejně překládá slovem eleos. Hesed znamená také milost a věrnost. Eleos je „vědomá a chtěná dobrota; ano, je to něco, co odpovídá vnitřní závaznosti, věrnosti vůči sobě“ (tamtéž 50). Znamená to „afekt dojetí, které se někoho zmocní při pohledu na zlo, které někoho jiného (nezaviněně) postihlo“ (Bultmann 474). Ve Starém zákoně může eleos znamenat milost Boží, milosrdné Boží jednání s námi. Boží odpouštějící lásku k nám. Boží milosrdenství vždycky znovu vítězí nad Božím hněvem. Ve svém milosrdenství odpouští Bůh lidem jejich vínu. V Novém zákoně znamená eleos „Bohem žádané chování člověka k člověku“ (Bultmann 479). Je to „dobrota, k níž je v pospolitosti jeden druhému zavázán“ (tamtéž 479). Jsme-li sami k sobě milosrdní ve smyslu eleo, znamená to, že se k sobě chováme dobře, mírně a laskavě, že stojíme při sobě, jsme sami sobě věrní a neřídíme se podle druhých. Eleos často znamená také smilování a odpuštění. Mám sám sobě odpustit. Mám přestat sám sebe odsuzovat. Mám stát i za svou vinou a zacházet s ní milosrdně.
Třetí výraz pro milosrdenství splagnizomai pochází ze splagchnon, nitro. Nitro označuje u člověka to místo, kde leží zranitelné city. V Novém zákoně se toho slova užívá jen u synoptiků, a to vždycky jen o Ježíši. Charakterizuje božskou povahu jeho jednání. Pouze v podobenstvích se používá splagnizomai také pro lidské počínání. Ale nakonec se tu v chování lidí vždycky popisuje milosrdenství Boží. V podobenství o milosrdném otci (Lk 15.20) je proti otcovu smilování postaven hněv staršího bratra. Jsou to výrazy silného lidského citu. Bůh se celým srdcem smilovává nad člověkem, který pochybil. Když synoptikové tímto slovem popisují Ježíšovo chování, pak vždycky běží „o Ježíšovu mesiášskou charakteristiku“ (Bultmann 554). Ježíš jako Mesiáš ukazuje svým jednáním Boží milosrdenství. Má soucit s lidmi stejně jako nebeský Otec. Otvírá se jim a nechává je vstoupit tam, kde leží jeho zranitelné city. Co se týče našeho jednání, dovolává se splagnizomai našeho soucitu. Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím kvůli sobě, kvůli svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. Splagnizomai míní také, že jsem spojen s oním místem v sobě, kde leží mé zranitelné city, že jsem ochoten své rány připustit. Tam, kde leží mé zranitelné city, tam jsem také docela blízko Božímu milosrdenství. Tam více než svým rozumem vytuším, co je něžná Boží láska k nám.
Čtvrtý pojem pro milosrdenství je oiktirmos. Toto slovo vyjadřuje soucit, soucit jako bolestné dojetí a jako smilování ochotné k pomoci .(srov. Bultmann 161). Ve Flp 2.1 a Kol 3,12 se používají splagchna a oiktirmos současně a společně znamenají „srdečnou účast“ (Bultmann 163). Lukáš používá ve své řeči na rovině toto slovo: „Buďte milosrdní (oiktirmon), jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Máme tedy se sebou cítit. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči nám samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří zase znovu pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem nás. Ve velkorysém smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha.
Oba dva poslední pojmy se nejvíce blíží slovu „milosrdenství“. To znamená mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.
***
Se svolením převzato z knihy: Buď dobrý sám k sobě, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Další texty k tématu milosrdenství naleznete zde
