/.../
Lidstvo provázejí velké katastrofy od počátku dějin. Nemá Bůh v těchto událostech přeci jen aktivní roli? Třeba v tom smyslu, že v nich může lépe promlouvat k člověku, je víc slyšet a vidět, protože praskne krunýř naší zaslepené pýchy a najednou vidíme věci, které jsme neviděli…
Krásně o tom mluví Martin Buber, když říká, že většinou žijeme ve světě jako v dobře zařízeném domě. Někdy však, po nenadálé události, jako bychom neměli ani čtyři kolíky k postavení stanu. Naše náboženství nás ale této nezajištěnosti, tomuto spoléhání na Boha a vnímání všeho jako projevu milosti, učí. Je to náboženství, jehož základy byly položeny na cestách, v cizině, v nejistém putování – v příběhu Abraháma, který opustil své město a šel pryč do neznáma, i v příběhu Mojžíše a jeho putování v Sinajské poušti. V těchto dvou archetypálních událostech se formovalo židovství. V Novém zákoně se spasitel světa narodí nikoli v zařízené porodnici, nýbrž na cestách, improvizovaně, v jeskyni a později bude mluvit o tom, že sice ptáci mají hnízda a lišky doupata, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. A Ježíš nás dokonce před tou zajištěností varuje.
Jak?
Viz příběh, jak se jistému člověku hojně urodilo a jak si velmi racionálně naplánoval, že stávající budovy zboří a postaví sýpky modernější, větší a lepší, a pak si konečně spočine a řekne: „Duše, máš hojné zásoby na mnoho let, klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj.“ A Bůh mu odvětil: „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši…“
Pravoslavný teolog Pavel Evdokimov říká přesně, že modloslužba nastává ve chvíli, když chceme po hmotě to, co v ní není. Tedy když do hmoty, domů, lodi, zajištěnosti, bezpečí, zkrátka věcí, projektujeme poslední cíl našeho přebývání na zemi; když si jednoho dne v obývacím pokoji řekneme, že máme už naspořeno a nyní, duše klidně jez, pij, vesele hoduj. Rozmanité katastrofy tady mohou mít velmi léčivou roli.
/.../
P. Marek Orko Vácha
Z rozhovoru: Zkáza Titaniku. Ne trest, ale znamení času
Katolický týdeník 15 / 2012
Foto: pastorace.cz - IMA
