Snad každý katolík, který upřímně miluje svou církev, má často pocit, že by to skoro šlo, nebýt těch... a toho... apod. Zkrátka každý vidíme někde v církvi skupinu lidí, u nichž bychom byli raději, kdyby se k nám nehlásili, protože podle našich představ o církvi jsou to „zmatkaři“, případně bludaři.
Mám-li mluvit úplně polopaticky, pro někoho jsou těmi „outsidery“ tzv. liberální teologové (do tohoto pytle je však často vhozen bez rozlišení každý, kdo má IQ nad 100, používá cizí slova a o něčem v církvi přemýšlí), pro jiného konzervativci s předkoncilními názory, pro dalšího tzv. charismatici nebo příznivci mariánských večeřadel, u některých „nedělní“ katolíci, či dokonce ti ubozí „jednoročáci“... Určitě bychom také museli vyloučit redakci časopisu XYZ (čtenář si dosadí sám dle svého zaměření), jisté komunity atd. - všechny možnosti jsme zdaleka nevyčerpali. Kdyby se ale každému podařilo prosadit, aby byla z církve vyškrtnuta skupina, kterou považuje za její největší ostudu, asi by nás v ní mnoho nezbylo.

Možná bychom měli pomalu zavádět „týden modliteb za jednotu katolíků“ - mělo by to dokonce logicky přednost před ekumenismem mezidenominačním. (Pak také navrhuji týden modliteb za sjednocení našich dvou týdnů modliteb za jednotu křesťanů).

Teď ale zcela vážně - nesnášenlivost vnitrocírkevní a praktické pohrdání jedněch druhými jsou závažné hříchy, s nimiž jsme si často zvykli žít, ačkoliv jde o velmi konkrétní oblast k pokání.

***

Se svolením zpracováno podle knihy Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Několik kapitol z této knihy naleznete zde.