vyzývá evropské věřící archimandrita Siarhiej Gajek

Archimandrita Dr. Siarhiej Gajek, M. I. C., SEOD (* 1949) je řeckokatolickým knězem a řeholníkem řádu Mariánů. V Československu v období totality pracoval s vysokoškoláky a podílel se na organizaci křesťanských táborů. Spolupracoval u nás především s římskými katolíky a s luterány. Papež Jan Pavel II. jej ustanovil apoštolským vizitátorem pro řecké katolíky v Bělorusku. Pochází z Polska, žije střídavě v klášteře v Římě a v Bělorusku. Je profesorem na Katolické univerzitě v Lublinu.
 
Muž v šedém řeholním rouchu s krucifixem a konferenční visačkou na prsou si nedělá reklamu. Chválí ho ale druzí. Luterán Jaroslav Kratka (ředitel Nové naděje) mi řekl: „Je to vysoce vzdělaný a velice pokorný člověk, který mohl být dávno kardinálem, ale který místo toho dělá to, k čemu cítí, že ho povolal Bůh.“ V Gajekově obličeji i pohybech je hloubka, která ovlivnila mnoho mladých lidí.
 

***

Do Československa jste jezdil už v období komunismu. Jaké jste měl poslání?

Neměl jsem žádné zvláštní poslání. Znal jsem několik Slováků a Čechů. Pozvali mě a setkávali jsme se, například na stanových táborech. Nebylo to nic vnějšího. Bylo to sdílení duchovního života.



Jaká je vaše služba v Bělorusku?

Jsem archimandritou a apoštolským vizitátorem, v protestatnské tradici by se řeklo superintendentem. To znamená, že nejsem biskupem, ale vykonávám v něčem službu biskupa. Jsem zodpovědný za řeckokatolickou církev v Bělorusku.



Život víry psal o pronásledování běloruských protestantů. V jaké situaci tam dnes jsou nepravoslavní křesťané?

I když se říká, že většinu zde mají pravoslavní, pak katolíci a potom protestanté, nemá polovina obyvatel bližší kontakty s žádnou církví. Katolíků je asi milion. Protestanty v Bělorusku řadíme k tzv. neoprotestantům. Jsou to baptisté, letniční a charismatici. Uvádí se, že je jich jen několik set tisíc, ale všichni jsou aktivními členy svých sborů. Není to jako u pravoslavných, kde členové farnosti přijdou třeba jednou za půl roku nebo za dva roky.
Bohužel, někteří nevěřící komunističtí úředníci mají tendenci protežovat pravoslavnou církev. Říkám bohužel, protože to neslouží prospěchu církve ani evangelia. Dělají to z nějakých svých politických důvodů. A protože jsou neoprotestanté aktivní a podílejí se na životě společnosti, mohou se snadno dostat se do místních společenských konfliktů. Tyto konflikty nejsou organizovány z ústředí, ale existují určité síly, kterým se aktivita protestantů nezamlouvá. Je to až směšné.



Existuje v Bělorusku spolupráce mezi církvemi?

Běloruská společnost není primárně křesťanská, takže poskytuje mnoho možností k evangelizaci jak pravoslavným, tak katolíkům, tak protestantům. Mohli by dokonce spolupracovat a také někde spolupracují. Existuje například Běloruská biblická společnost, ve které jsou zapojeni pravoslavní, římští katolíci, řečtí katolíci i protestanté. Problémy vznikají především tam, kde nějaké světské orgány chtějí církvemi manipulovat k dosažení svých cílů.



My jsme sledovali situaci ve sboru Nový život v Minsku. Můžete to komentovat?

Jako křesťan mohu říci, že náš komentář by měla být modlitba. Samozřejmě že tito protestanté mají plné právo se shromažďovat a modlit. Nedělají naprosto nic zlého. Není jasné proč, ale někteří úředníci na minské radnici je nechtějí mít na svém území. To ale neslouží ani k prospěchu společnosti, ani radnice, prostě neslouží to k dobru nikomu. Proč to tak je? Je to tragikomedie a myslím si, že ani ti, kteří to dělají, nevědí proč.



Jak to vypadá teď? Slyšeli jsme, že se to tam posunulo k lepšímu...

Bohužel to ještě neskončilo. Soudy se protahují, je tam takový ping-pong: na jednom soudu dají za pravdu těm, na druhém zase těm druhým. Je to příklad postsovětské reality, když se úředníci chovají, jako by měli vždycky pravdu. To se netýká nějakého ministerstva, jde o dění na nižších stupních státní správy.



Proč jste otevřený spolupráci s křesťany různých církví?

Nevím, jak na takovou otázku odpovědět, protože nechápu, proč bych neměl být otevřený...



Ale někteří křesťané o spolupráci nemají zájem...

Ale to už je jejich problém, ne můj! (smích)



Jaké jsou hranice ekumeny?

Hranice ekumeny, to jsou lidské hranice. Já to beru tak, že jednota křesťanů je jasným příkazem evangelia. Křesťané jsou dnes rozdělení, potřebují určitá smíření a potřebují spolupracovat. Je jasné, že ta spolupráce není vždycky jednoduchá. Máme za sebou konkrétní dějiny, s nimiž se potřebujeme vyrovnat. Když mluvíme o spolupráci, je pro ni skutečně velký prostor. Potřebujeme v křesťanech z druhých církví vidět své bratry a sestry. Církve mají své doktríny a ukázalo se i to, že některé sporné problémy se podařilo vyjasnit a vyřešit. Tak např. domluva katolíků a luteránů ohledně ospravedlnění je velkým krokem kupředu, i když možná ještě v praxi úplně nefunguje.



Jak je to dnes s ekumenou u katolíků?

Katolická církev teď hodně hovoří o potřebě rozšířit duchovní ekumenismus. Jde o to, abychom se cítili jako bratři a sestry, i když máme odlišné učení. Katolíci ještě nejsou ochotni připustit k večeři Páně protestanty, ale přiznávají, že protestanté jsou jejich bratry a sestrami na základě křtu, a to je pro svědectví sekulární realitě, ve které žijeme, něco velmi důležitého.



Jak si myslíte, že se to s večeří Páně alias eucharistií může vyvíjet?

Tady se dotýkáme něčeho skutečně duchovního a duchovní věci nejde naplánovat ani zmanipulovat. Může se stát, že tento vývoj bude jiný, než si myslíme. Důležité je, abychom k sobě měli vzájemnou úctu. Když budeme živými křesťany ve svých společenstvích, bude pak pro Ducha svatého snazší, aby nás sjednotil.



Nedávno bylo zveřejněn dokument papežské Kongregace pro nauku víry, že jediná skutečná církev je církev katolická. Na mě to ve vztazích katolíků k protestantům působí jako krok zpátky. Jak to vnímáte vy?

Je to nový dokument, ale v tom dokumentu není nic nového. Je tam pár stručných bodů, kterým nelze rozumět bez širšího kontextu. Druhý vatikánský koncil nikdo neodvolal. Koncil a vše, co se v oblasti ekumenického dialogu od té doby udělalo, zůstává základem. Je důležité, aby katolíci sami sebe viděli jako církev, která v plnosti následuje povolání Ježíše Krista.
V tomtéž dokumentu jsou uváděny významné eklesiologické prvky v jiných církvích. Tyto církve tam nejsou odsuzovány. Dokument říká jen to, jak katolická církev sama sebe vidí. Pravoslavná církev sama sebe také vidí jako jedinou pravou církev. Protestanté o sobě smýšlejí tak, že jsou nejvěrnější evangeliu atd. Nejde o obrat k exkluzivismu, ale o vyjádření fáze, ve které se v dané chvíli nacházíme.



Znáte Itálii, Polsko, Bělorusko. Převažují v Evropě lokální rozdíly, nebo je situace v celkových rysech podobná?

Každá země má rozdílnou ekonomickou a politickou situaci. Tak třeba Česko jsou dost sekulární, ale může to být i tak, že sdělovací prostředky chtějí sekulárnost ukázat ještě ve větším rozsahu, než jaká je ve skutečnosti. Polsko je méně sekulární, ale i Polští křesťané si musí klást otázku, jak být svědectvím o Kristu v současné politické a ekonomické situaci po vstupu do EU. V Bělorusku stojíme mezi Ruskem a EU. EU nás vůbec nepokládá za Evropu. Křesťané potřebují poznat situaci, ve které stojí, ale potřebují se také povzbuzovat ke svědectví a k duchovní solidaritě. My v Bělorusku si velmi vážíme modlitební podpory od protestantů.



Jsou v Evropě nějaké věci společné? Nebo myslíte, že jsou společné výzvy spíše v rámci bývalého východního bloku?

Ty základní výzvy jsou pro všechny společné, ale často jsou jinak zabaleny. Výzvou je právě svědectví křesťanů, ale ne jen svědectví v kostele, ve sboru, ale také ve společnosti. A o křesťanských hodnotách společnost neposlouchá ráda. Je tu veliká potřeba duchovnosti. Ale za duchovní bývá často pokládána esoterika, ne křesťanství. Výzvou pro nás je představit křesťanství jako pramen duchovnosti.



Jak se vám líbí v Brně?

Je to sympatické polyvalentní setkání. Katolíci se učí praktické ekumeně ve vztazích jedné komunity ke druhé. Je tu také ekumenický duch. Když mluvíme o charismaticích, připomínáme si, že před sto lety v Azusa Street vznikla charismatická realita. Vidíme, jak elementy z Azusa Street působí dnes v katolické církvi, jaké to má výhody a jaké nevýhody.



Prožil jste zkušenost s Duchem svatým?

Na takovou otázku odpovídám nerad. Charismatikem jsem kvůli křtu a biřmování, ale není to pro mě něco někde zaknihovaného. Stále víc vidím potřebu žít a sloužit v moci Ducha svatého. Dám příklad: za totality jezdil jeden bratr z Nizozemska do Československa a do Polska. Přivážel ruské Bible a my jsme je pašovali na východ. Byl to protestant, který fandil letničním, ale nebyl asi vyloženě letniční. Ten se přestěhoval. V místě byl kalvínský sbor a sbor letniční. Začal chodit k letničním. Tam za ním přišla nějaká sestra s otázkou: Bratře, jsi naplněný Duchem svatým? On odpověděl: Zeptej se mé manželky. Myslím si, že to, do jaké míry žijeme a působíme v moci Ducha svatého, se pozná po ovoci.

Ptal se Tomáš Dittrich. Převzato se svolením z časopisu Život víry 2007/9, str. 15.