Přijímat lidi na faře, nebo jít za nimi a navštěvovat je? Toto dilema vyvstává právě možná více nyní, kolem tříkrálového žehnání bytů. A řeší ho jak kněží v míru, tak i ve válce. Jak to dělají františkáni v obleženém a bombardovaném Aleppu v Sýrii?
Nevíme kdy, kde a jak nás mohou zasáhnout bomby anebo ostřelovači
Naše pastorační a sociální působení v Aleppu nyní prožíváme s velkým dilematem, zda přijímat lidi u nás v klášteře, nebo je navštěvovat u nich doma. Děláme obojí, ale klademe si především otázku, jaký smysl mají návštěvy mužů, žen a dětí, kteří přežívají v polorozbořených domech. Nedala by se posoudit potřebná pomoc na dálku, aniž bych riskoval náhlou smrt? Vždyť nevíme kdy, kde a jak nás mohou zasáhnout bomby anebo ostřelovači. Kdo vyjde z domu, neví, jestli se ještě vrátí.
Tyto otázky jsem si jako farář kladl, dokud mi na ně neodpověděl jinou otázkou sám Ježíš: Jaký smysl mělo dotýkat se malomocného před jeho uzdravením? Nebylo snad možné ho uzdravit jinak? Má-li se ukázat Pánova něžnost, která stírá každý rozdíl mezi člověkem a Bohem, pak se dotyk stává srdcem toho, co bychom mohli nazvat božskou liturgií uzdravování.
Návštěva domovů je nejkrásnější a nejvěrohodnější čin, svědectví, že ani dnes se Ježíš neobává dotýkat malomocenství, jen aby se projevila jeho přítomnost. Není nic konkrétnějšího než tento něžný dotyk církve. Rakety a bomby mohou přiletět kdykoli, a pak je třeba ihned reagovat: navštívit lidi, modlit se s nimi, abychom byli stále s těmi, kdo trpí… „Pane, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Tuto modlitbu se tak modlíme pokaždé, když vycházíme z domu.
Církev je uzdravující „Boží rukou“, která se dotýká
Evangelium nám staví před oči, jak Ježíš chodil po ulicích měst, hlásal radostnou zvěst, vyháněl zlé duchy a uzdravoval lidi ode všech nemocí. Když uvažuji o své zkušenosti v Aleppu – zejména o obtížích těch, kdo se obracejí na naši farnost – uvědomuji si, že pokračujeme v Ježíšově veřejném působení.
Papež František ve svém poselství k postní době uvedl, že církev je uzdravující „Boží rukou“, a já se cítím součástí této něžné ruky, která se dotýká hlubokých ran lidstva, aby je uzdravila. Jsem vděčný, že mohu být součástí a nástrojem Pánovy něhy, láskyplného působení dobrého Pastýře. Každý den zakouším sílu uzdravení v Božím slově a ve svátostech, zvláště v eucharistii a ve smíření. A jsem si také stále více vědom, že tato ruka, nástroj něžnosti, se nemůže omezit na vyučování a výzvy ke svatosti. Aby se malomocný uzdravil, je třeba se ho fyzicky dotknout.
Máme obrovskou radost, že jste k nám v tak nebezpečné době přišel
Nedávno mě požádaly o pomoc tři rodiny, jejichž domy utrpěly při bombardování. Přesto v těchto vážně poškozených domech dále bydlí a chtěly by je aspoň trochu opravit. Po pečlivém zkoumání jsem jim navrhl provizorní opravy, aby mohly důstojně žít, přestože nebezpečí nového bombardování trvá. V den, kdy jsem tyto rodiny navštívil, mě otec první z nich zastavil několik kroků od domu, aby mi vysvětlil, jak bomba dopadla na dům a zničila balkón, všechna okna i dveře. Pak na mě pohlédl se slovy: „Otče, máme obrovskou radost, že jste k nám v tak nebezpečné době přišel, i když máte jistě mnoho povinností. Neumíme já ani moje manželka vyjádřit, jak jsme šťastní. Vaše návštěva je pro nás Božím požehnáním.“ U vchodu do domu mi ukázal místo, kde odstřelovač postřílel osmnáct bezbranných lidí. Když jsme vešli dovnitř, vykropil jsem místnosti svěcenou vodou a potom jsme se pomodlili. Potom mě ten muž zkušeně doprovodil k druhému domu, protože se kvůli odstřelovačům bál o můj život.
Druhý dům patří manželům, kde muž dříve pracoval jako řidič, ale pak přišel o práci a teď se snaží něco si najít. Žena je v domácnosti. Byt sestává z ložnice, kuchyně a místnosti, do které se sotva vejdou čtyři sedící lidé. A právě tahle místnost dostala zásah ve chvíli, kdy manželé byli doma. Výbuch udělal díru ve střeše, zničil jednu stěnu a ještě přišli o všechno chudičké vybavení při následném požáru. Manželka od té chvíle trpí nervovými záchvaty. Manžel se přes veškeré obavy i nadále usmívá. Pomodlil jsem se s nimi, požehnal jsem jim i rozvalinám jejich bytu a zkontroloval jsem, jak probíhá oprava.
Třetí případ se týká matky pěti dětí, která mě navštívila s tím, že manžela nečekaně převezli do nemocnice s virovou jaterní cirhózou. Žena je v domácnosti, manžel v poslední době nepracoval a děti jsou na práci zatím příliš malé. Jak má hradit pobyt v nemocnici a nutné drahé léky? Kontaktovali jsme nemocnici, v níž se muž léčí, a slíbili jsme, že zaplatíme všechny výdaje za pobyt i za léky
Když jsem se vrátil na faru, uvažoval jsem o obdarování z těchto setkání, a pochopil jsem, že jsem prošel skutečnou křížovou cestu. Vstoupil jsem do hloubky tajemství Ježíšova utrpení, jeho smrti a vzkříšení. Když jsem chodil od domu k domu v té těžce postižené oblasti, připadalo mi, jako když se svými spolubratry procházím zastavení křížové cesty ve starém městě v Jeruzalémě. Doufám, že mi dá Pán sílu, abych tuto každodenní křížovou cestu nepřestával nikdy zakoušet, abych mohl být znamením jeho lásky. Tyto návštěvy mě ale stále naplňují radostí a úžasem z víry, kterou u našich farníků zažívám.
Nevzdáváme se
V noci dvě rakety vystřelené džihádisty, zasáhly zónu Sulajmáníja, kde se nachází naše filiálka. Dva křesťané byli zabiti, několik bylo raněno a spousta domů je poškozených. Jak neztrácet odvahu?
Ihned jsme se s bratry vydali za rodinami žijícími v domech v našem okolí. V rodinách dvou zabitých mužů jsme naslouchali utrpení a bolesti jejich matek a otců, kteří nám podrobně povyprávěli o neštěstí. Dovolili nám, abychom s velkým ostychem sdíleli jejich hrůzu a prožívali s nimi jejich utrpení. Snažíme se, jak to jen jde, být s našimi lidmi
Výsledkem neustávajícího bombardování je stále totéž: smrt a zkáza. Smrt bezmocných obyvatel a zničení jejich chudých obydlí. My se však nevzdáváme. Navštívíme poškozené domy s naším inženýrem, zhodnotíme rozsah poškození a možnosti nejnaléhavějších oprav a rozdáme jako první pomoc krabice s potravinami. Okamžitě jsou zahájeny opravy, především dveří a oken. Ti, jejichž dům byl poškozen nenávratně, dostanou finanční pomoc, aby si mohli na tři měsíce najít podnájem.
Je dobré neúnavně děkovat a nereptat
Jednoho dne jsem se po několika návštěvách vydal za dvěma rodinami, které bydlí v pátém patře obytného domu. Abych se k nim dostal, musel jsem jít po schodech, protože výtah kvůli chybějící elektřině nefunguje. Když jsem zamyšlený a utahaný vystupoval po schodech, schůdek po schůdku, začal jsem děkovat Pánu za dar zdraví. Je to vzácná milost, bez které bych dnes už nemohl mezi svými dětmi v Aleppu být a navštěvovat je v jejich těžko dostupných bytech. Je dobré neúnavně děkovat za zdraví, energii a lásku, která nás stravuje ve službě bližním.
Nás křesťany v Aleppu oslovuje První list Korinťanům (srov. 1 Kor 10,1–6; 10–12). Apoštol Pavel se v něm odvolává na putování lidu první smlouvy na poušti a vyzývá křesťany, aby se vyhýbali nemocem tohoto lidu – malé víře a nedůvěře v Prozřetelnost, což vede k hříchu domýšlivosti, pýchy a reptání. Při svém putování pouští nesmíme podlehnout neútěše a témuž duchu domýšlivosti, pýchy a reptání.
Kdybych nečerpal z Boží síly, nic bych nesvedl
Uvědomuji si, že síla služebné lásky není moje – kdybych nečerpal z Boží síly, nic bych nesvedl. Proto je pro mě podstatná modlitba. Při slavení eucharistie se cítím jako v nebi, stejně jako při osobní a komunitní modlitbě. Odtud čerpám sílu tvořivé služebné lásky, která se projevuje také mimořádnými a novými způsoby.
Je zde ale i další zdroj, kterým je setkávání s lidmi. Včera večer jsem například – navzdory intenzivnímu bombardování – šel navštívit tři staré lidi. Přinesl jsem jim eucharistii a udělil svátost pomazání nemocných. Když jsem se v noci vrátil do kláštera, cítil jsem se o mnoho silnější, než když jsem vycházel. Setkání s trpícím člověkem, jak tvrdívala Matka Tereza z Kalkaty a jak zakusil také svatý František i všichni svatí misionáři, dodává člověku výjimečnou sílu. Síla roste tím, že se dávám, a činí mě stále radostnějším a spokojenějším.
Když to shrnu, toto jsou zdroje, které mě nesou – přímý vztah s Bohem při každodenní mši, v modlitbě a setkání s trpícím člověkem.
Ježíšova strategie se vyznačuje osobním setkáním
Počátkem ledna jsem začal žehnat domy. První den se mi podařilo navštívit šest domů a setkal jsem se i s mnoha dalšími dospělými, kteří zatím nepřijali svátost biřmování, i s mnoha starými lidmi, kteří už roky nevycházejí z domu. Mnozí si přejí alespoň jednou za měsíc přijmout eucharistii. Díky těmto návštěvám jsem poznal dalších mnoho velmi chudých rodin, a pozval jsem je, aby kontaktovaly náš podpůrný spolek a mohly být zahrnuty i do rozdávání potravinové pomoci.
Minulou neděli jsme se během bohoslužeb modlili za mrtvé, za raněné i za rodiny, jejichž domy byly při posledních bombardováních poškozené. Tato modlitba však nesmí být naší poslední odpovědí. Snažíme se věřící burcovat k reakci cestou solidarity a účinné lásky: aby navštěvovali lidi v zasažených domech, modlili se s utiskovanými a sklíčenými, dávali, co je možné, aby ulehčili jejich utrpení. My, křesťané v Aleppu, bychom neměli být pasivní, ale musíme jednat, rozdávat lásku konkrétně a okamžitě. Nedovolit, aby pochybnosti a beznaděj zvítězily.
Vždycky se mi líbila Ježíšova strategie, jak ji zaznamenává Janovo evangelium. Vyznačuje se osobním setkáním. Ježíš se dlouze vybavuje se Samařankou, přestože ona se ho na začátku rychle zbavit. To samé vidíme u Nikodéma, navzdory nejistotě jeho víry a nepokoji, jež mu zatím brání přijmout Mistrovo učení. K člověku slepému od narození Ježíš přichází a uzdravuje ho, později se s ním znovu setká a přijme ho. V kontextu toho, co Ježíš dělá, jde o dlouhá setkání. I v Ježíšově setkání s naimskou vdovou, o němž vypráví Lukášovo evangelium, je mnoho něhy a soucitu. Ježíš zasáhne, dotkne se nosítek a pronese slovo, které se rodí z lásky – z lásky, která vrací mrtvého do života. Pak se postará, aby byl syn osobně předán matce… A to je i náš způsob pastorace. Každý člověk je pro nás vzácný, zejména ty nejslabší údy naší společnosti, vyčerpané válkou. V každém tomto setkání se opakuje Ježíšovo osobní setkání s lidmi: setkání plné naslouchání, náklonnosti, soucitu a něhy. Tento pastorační styl založený na milosrdenství nás naučil Pán a my jej používáme v Aleppu – městě, jemuž se nedostává milosrdenství.
