V současnosti je často diskutována problematika poslední liturgické reformy, kdy se řeší otázka, zda v tradici církve představuje určitý zlom, nebo ji lze vidět a chápat jako její kontinuální součást. Na takto položenou otázku lze odpovědět pouze z širšího pohledu, který vychází z hermeneutiky samotné tradice. Ta nás vede k tomu, abychom se ještě před zkoumáním jejího obsahu – v našem případě se jedná o různé tradice liturgické – ptali obecně na význam a smysl tradice.
I z pouze historického pohledu je zřejmé, že tradice nepředstavuje nějaký strnulý monolitní monument, ale mnohovrstevný proud, kdy vedle základního „proudění“ mohou určité dílčí tradice vznikat i zanikat. Konstituce Dei verbum v čl. 8 charakterizuje tradici jako proces, který stále probíhá, jde kupředu, či spíše do hloubky (proficit, dosl. prospívá), a více než rozšiřováním se rozvíjí růstem porozumění (crescit perceptio). Vzhledem k omezenosti lidského chápání pak ale musíme připustit i existenci tradic, které nemusejí znamenat vždy cestu kupředu, nemají tedy vlastnosti „proficitní“, ale mohou představovat i jistý deficit; tradice musí být proto reflektována také kriticky. Dále je třeba připomenout, že tradice na poli liturgie je vždy propojena s tradicemi v jiných základních oblastech života církve (martyria – zvěstování; diakonia – služba): „Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě (in sua doctrina, vita et cultu) předává v dějinách všem generacím všechno, čím ona sama je, a všechno, co věří“ (DV 8). Na procesu pohybu tradice vpřed směrem do hloubky se podílí duchovní zkušenost celé církve: magisterium, teologové i sensus fidei totius populi (LG 12). Jestliže se proměňuje sociokulturní kontext, je to právě věrnost tradici, která v nás vzbuzuje odvahu ke změně: „Nic nevyžaduje tolik věrnosti, jako živoucí změna.“ Tradice představuje kreativní proces, není projevem strnulého tradicionalismu. Tradice znamená cestu, neboť na cestě je i samotná církev: zastaví-li se, propadne tradicionalismu; uzavře-li se do sebe a opevní se, propadne fundamentalismu. Jakkoliv je to paradoxní, tradicionalismus má za následek právě zlom v tradici. I dokument Ecclesia Dei (1988) ve vyjádření k situaci rozpolcení (v případě Kněžského bratrstva sv. Pia X.) konstatuje, že v kořenu schismatu je špatné pochopení pojmu tradice, protože popírá její charakter jakožto živoucího procesu, a to nutně implikuje zároveň i její proměnlivost.
O tradici je třeba pečovat, což znamená, že je třeba ji stále promýšlet a tvůrčím způsobem interpretovat. Samotná tradice je totiž „živým proudem neustálých reinterpretací svěřeného odkazu… je dějinným pohybem nikdy nekončících pokusů tento odkaz hlouběji pochopit a učinit ho srozumitelným v daném úseku stále se měnícího kulturně historického kontextu.“ Rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem formuloval luteránský teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan (1923–2006) ve svém rozsáhlém eposu The Christian Tradition takto: „Tradition is the living faith of the dead; traditionalism is the dead faith of the living.“
Kdyby církev byla uzavřenou společností, opevněnou a zajištěnou proti jakémukoliv vlivu dějinného pohybu, byla by liturgická reforma svým způsobem jednoduchá: na způsob intaktního objektu by byl opatrován tradovaný rituál, který by jako položka v seznamu „památkové péče“ požíval úřední ochrany; úspěch „reformy“ by pak spočíval právě v zajištění strnulosti a neměnnosti. Skutečnost je však taková, že putující církev reflektuje proměny dějinných paradigmat, a pokud koncil toto dynamické pojetí církve akcentoval, uložil jí zároveň závazek liturgické reformy jako stálého, nikdy nekončícího úkolu. To, že Konstituce o liturgii byla schválena 2174 kladnými hlasy oproti 4 záporným, je svědectvím uvědomění si a přijetí tohoto úkolu, a lze si proto jen těžko představit hermeneutiku koncilu, která by tento fakt mohla popřít. Liturgie je součást, zároveň však i plod živé tradice církve, a takto ji můžeme označit jako „locus theologicus“. Církev je od počátku worshiping Community: slavení liturgie je vzhledem k obsahu fides in actu, vzhledem k slavícímu subjektu ecclesia in actu. Slavením liturgie se víra prohlubuje, neustále prohlubovaná víra znamená totéž pro liturgické slavení.
Po této obšírnější reflexi pojmu „tradice“ se nyní vraťme k naší liturgické problematice, konkrétně k výše položené otázce, zda totiž poslední liturgická reforma představuje zlom, či kontinuitu. Liturgická reforma jistě není fatálním přelomem v dějinách liturgie, vždyť nepředstavuje žádný rozchod s apoštolskou tradicí, naopak, chce zachovat kontinuitu slavení církve jakožto jejího významného živoucího projevu. Problém spočívá v tom, že to při zásadních reformách znamená zároveň i jistý stupeň diskontinuity. Tyto dvě veličiny – kontinuitu a diskontinuitu – nelze proto stavět proti sobě. „Pokud platí, že reformou má být zajištěna autentičtější a účinnější kontinuita tradice, pak právě tak platí, že tento cíl může často dosažen pouze za cenu jisté diskontinuity. Má-li být reforma reformou, musí určité závažné věci, na nichž smysl tradice závisí, změnit.“ Ve vývoji tedy může nastat jistá diskontinuita, která má své oprávnění a smysl, pokud se základní záměr tradice v této oblasti dostal do krize, způsobené právě negativním vývojem. Jestliže tedy ve středověku dochází k již zmíněné rituální dezintegraci, pak nutným reformním krokem musí být rituální reintegrace, která samozřejmě v zájmu zachování základní kontinuity tradice bude představovat zároveň její jistou diskontinuitu. Tvrzení, že obě formy liturgie – jejich podoba před reformou a po ní – mohou vedle sebe existovat jako rovnocenné, je proto velmi problematické. Dvě formy mohou být rovnocenné pouze v diachronním pohledu, v časovém sledu, z nadhledu vývoje. Pokud však mají platit za rovnocenné v pohledu synchronním, pak reforma, prováděná ve službě kontinuity tradice, ztrácí smysl.
Reforma je pochopitelná a nutná v rámci dějinného charakteru církve, vývojem podoby jejích životních projevů – tedy i liturgie – také však z důvodu částečnosti a omezenosti našeho poznání. V rámci plynoucích dějin, tedy z diachronního pohledu, je jistá diskontinuita v rámci kontinuity pochopitelná; takto nazírány jsou události proto kompatibilní. Pokud však z dějinného sledu chceme vytvořit časovou koexistenci, díváme se tedy pohledem synchronním, celý smysl reformy se stává nepochopitelným. Diachronně jsou události kompatibilní, synchronně však inkompatibilní. Identita římského obřadu je zajišťována a zaštítěna jeho kontinuální reformou, nikoliv koexistencí s tím, co bylo reformou překonáno; je zajišťována dějinným vývojem (sviluppo storico), nikoliv ahistorickou synchronií (astorica contemporaneità). Jestliže dle středověkého pojetí liturgii konají pouze klerikové a podle současného pojetí je jejím subjektem celé shromáždění, tedy každý věřící, je jen hrou se slovy, zda se jedná o přelom, diskontinuitu, či organický růst. Formulace, podle které v určité problematice „došlo k závažnému prohloubení“, v zásadě (dle diplomatického vatikánského slovníku) znamená připuštění a potvrzení změny. Jde o diskontinuální kontinuitu, kdy identita je zajišťována právě proměnou.
Poslední koncil uznal a potvrdil dějinnou historickou nutnost reformy na základě reflexe mnoha teologických, liturgických i historických podnětů, které od poslední tridentské reformy byly nabídnuty a které měly napomoci k odstranění strnulosti, ve které se liturgie během předchozích staletí ocitla. Na základě této reflexe byla provedena liturgická reforma, která – jak už bylo mnohokrát připomenuto – reaguje mimo jiné i na změnu ekleziologického paradigmatu; proto jen obtížně může být kompatibilní s podobou liturgie, která je formována ekleziologií jinou.
Po tom všem, co bylo řečeno, bychom snad na otázku, která tvoří nadpis této studie, mohli odpovědět takto: Reforma ve smyslu návratu, obratu zpět z již nastoupené cesty, není možná; představovalo by to popření základního charakteru tradice. Reforma ve smyslu cesty kupředu směrem do hloubky, hledání autentické „liturgické kultury“, podoby bohoslužby, ve které by i současný člověk mohl „stát se svou pravdou“ (Guardini), je nejen možná, ale i nutná. Je to závazek, z něhož se nelze vymanit, i to by totiž bylo popřením kreativního charakteru živé tradice. Permanentní proces obnovy, ono správně pochopené „semper reformanda“, platí a bude neustále platit jak o církvi, tak o její liturgii.
František Kunetka, „Reforma liturgické reformy?“ Studia theologica 15, č. 4 (2013): 47–67. www.studiatheologica.eu
