Josef a Maria se nenechali determinovat nesnázemi,
ale zůstali otevřeni pro Boží cestu

Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný, vydařený život nerušený nenadálými událostmi. Vždyť “pokojný život” je znamením Božího požehnání, ne? Rodina nazaretská nám ale ukazuje trochu jiný “ideál”: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak.

Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, že větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplatilo se jim to. Bůh totiž vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu “neřešitelných” potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť “v problému” je velmi svůdné “prorazit si cestu sám” a nechat Boha stranou.

Rodina nazaretská neměla tři členy,
ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh

Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla “tři členy”, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A mezi nimi nebyl “hostem”, ale skutečným členem, který “měl, co říct” do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen “slovy”, ale hlavně jasným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali “nabourat” vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s “normálním manželstvím”, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby “exulanti”). Bůh nepřinesl vždy “klídek” do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta jim přinesl často “problémy”: nechoval se zorvna jako syn, který by “dělal samou radost rodičům”. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď “copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce” (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn vyzdvihuje své učedníky na její úkor (srv. Mt 12,46-50)?A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?

V těžkostech se jim Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”,
který je i pro nás...

Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy a velké milosti v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti jim dodávalo sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se jim Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”, jako Bůh, který nenechává tonout “v bahně” problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh “Emanuel” je stejný pro ně tak jako pro nás: včera jako dnes.