Výraz „spravedlivý“
znamená „naplněný vírou“
Označení svatého Josefa výrazem „spravedlivý“ (cadik) podává jeho celkový obraz a zároveň ho řadí mezi velké postavy Starého zákona – počínaje Abrahámem, spravedlivým. Můžeme-li říci, že formu zbožnosti, kterou před sebou máme v Novém zákoně, vystihuje a shrnuje výraz „naplněný vírou“, pak ve Starém zákoně vystihuje celek života podle Písma svatého pojem „spravedlivý“.
Podobá se stromu…
Klasický obraz „spravedlivého“ skýtá žalm č.1. Můžeme jej brát takříkajíc jako duchovní portrét svatého Josefa. Spravedlivý je podle žalmu člověk, který žije v živém doteku s Božím slovem, „má zalíbení v Hospodinově zákoně“. Podobá se stromu zasazenému u vodních toků, který ve svůj čas nese plody.
Vodními toky, z nichž se vyživuje, je přirozeně míněno živé Boží slovo, do něhož zapouští kořeny svého bytí. Boží vůle mu není jen zvnějšku uloženým zákonem, nýbrž radostí. Zákon se mu sám od sebe stává evangeliem, radostným poselstvím, protože jej čte v osobní, láskyplné oddanosti Bohu a takto se jej učí žít z nitra a rozumět mu.
Vnitřní bdělost pro Boha
Autor Matoušova evangelia na závěr příběhu o Mariině početí z Ducha svatého uvádí, že Josef vstal a udělal, co mu anděl Páně přikázal. Vzal Marii k sobě jako svoji ženu, ale „nepoznal“ ji, dokud neporodila syna. Tak se ještě jednou zdůrazňuje, že syn byl zplozen ne jím, ale Duchem svatým.
A nakonec evangelista připojuje: „A dal mu jméno Ježíš.“ Josef se nám tu znovu zcela prakticky ukazuje jako „spravedlivý“: jeho vnitřní bdělost pro Boha, která mu dovoluje přijmout poselství a porozumět mu, ústí zcela přirozeně v poslušnost. Jestliže předtím rozvažoval o svých vlastních možnostech, teď ví, jak má konat správně. Jako spravedlivý následuje Boží pokyny, tak jak to říká žalm č.1.
Vystupuje zde do popředí osobní charakter spravedlnosti – spoléhání se na Boha, které dává člověku naději.
