„Celý život trpím osamělostí,“ řekl jednou jeden muž matce Makríně. „Měl jsem šťastné dětství, miluji svou ženu a mám spoustu přátel, a přesto se často cítím na světě úplně sám.“
„Nemyslíš si, doufám, že jsi jediný na světě, kdo se tak cítí…“ odpověděla.
„Ale ne,“ řekl. „Žiju už dost dlouho, abych si uvědomoval, že osamělostí trpí většina lidí. Nejvíc mě ale rozčiluje, že jí trpím já! Jsem zbožný člověk, vím, že Bůh je tu vždy, tak proč bych se měl vůbec kdy cítit osamělý?“
„Možná že nikdy nebudeme schopní cítit, že tu Bůh je. Možná že tomu musíme neustále věřit až do dne, co zemřeme.“
„To je ale ponurá vyhlídka!“ vykřikl.
„Inu, je to poušť,“ řekla. „Není to ale tak hrozné. Bezpočet mužů a žen tam odešel, když hledali Boha.“
„Říkáte mi tím, že musím odejít na poušť, abych našel Boha?“
„Neřekl jste mi už ale, že v sobě máte vnitřní poušť?“ odpověděla matka Makrína. „Pokud tam chvíli zůstanete, kdo ví, co možná najdete.“
