Parazit, který nás pozvolna okrádá o radost z poslání
„Nechci uvažovat ani tak o souženích, která plynou z kněžského poslání. Ta jsou dobře známa a podrobně diagnostikována. Rád bych při této příležitosti mluvil o jednom subtilním nepříteli, který se mnoha způsoby maskuje, skrývá a jako parazit nás pozvolna okrádá o radost z poslání, ke kterému jsme byli povoláni. Chtěl bych mluvit o hořkostech soustředěných na vztah k víře, k biskupovi a spolubratřím. Víme, že mohou mít jiné kořeny a podoby. Tyto však shrnují mnohá moje setkání s některými z vás.
Předesílám nejprve dvě poznámky. Za prvé: tyto řádky jsou plodem naslouchání několika seminaristům a kněžím různých italských diecézí a nemohou a nemají být vztahovány na nějakou specifickou situaci. A za druhé: většina kněží, které znám, jsou ve svém životě spokojeni a považují tyto hořkosti za součást normálního života, bez dramat. Dal jsem zaznít spíše tomu, co slýchám, než abych na to vyjadřoval svůj názor.
Pohlížet zpříma na vlastní hořkosti a vyrovnávat se s nimi nám umožňuje být v kontaktu se svým lidstvím, požehnaným lidstvím. A připomínat si tak, že jako kněží nejsme povoláni k všemohoucnosti, nýbrž že jsme hříšníci, kterým bylo odpuštěno a kteří byli posláni. Jak řekl sv. Irenej, „co není přijato, není vykoupeno“ (Adversus heareses, I,6,1). Dovolme i „hořkostem“, aby nám ukazovaly cestu, jak se více klanět Otci, a pomohly nám nově zakoušet sílu Jeho milosrdného pomazání (srov. Lk 15,11-32). Řečeno spolu se žalmistou: »Můj nářek jsi obrátil v tanec, rozvázals mou žínici, přepásals mě radostí, aby ti zpívala má duše bez ustání« (Žl 30,12-13).
První příčina hořkosti: problém s vírou
»My však jsme doufali, že je to on« svěřují se Emauzští učedníci mezi sebou (srov. Lk 24,21). Kořenem jejich hořkosti je zklamaná naděje. Je však zapotřebí se ptát: Zklamal nás Pán anebo jsme nahradili naději svými očekáváními? Křesťanská naděje skutečně neklame a neselhává. Naděje není přesvědčení, že bude lépe, nýbrž že všechno, co se děje, má smysl ve světle Paschy. Avšak křesťansky doufat, jak učil svatý Augustin Probu, znamená vést důkladný život modlitby. Tam se lze naučit, jak rozlišovat mezi očekáváními a nadějemi.
Hluboká příčina hořkosti tedy může tkvít spíše ve vztahu k Bohu než ve zklamání z pastorace. Někdy se zdá, že Bůh nedbá na očekávání plného a hojného života, které jsme měli v den svěcení. Někdy je to neukončená adolescence, jež brání přejít od snů ke spes. Možná se jako kněží projevujeme příliš „spořádaně“ ve vztahu k Bohu a neodvažujeme se v modlitbě protestovat, což však žalmista činí nezřídka, a to nejenom za sebe, ale také za svůj lid, protože pastýř nese také hořkosti svého lidu. Žalmy však byly také „cenzurovány“, a stěží si osvojujeme tuto protestní spiritualitu. Upadáme tak do cynismu, nespokojenosti a jakési frustrace. Opravdový, zralý protest se vznáší nikoli proti Bohu, nýbrž před Ním, protože se rodí z důvěrnosti k Němu. Orant Mu připomíná, kým Otec je a co je hodné Jeho jména. Máme Jeho jméno posvěcovat, ale někdy je na učednících, aby probudili Pána a řekli Mu: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (Mk 4,35-41). Pán nás tímto způsobem chce vtáhnout do účasti na svém kralování. Ne jako diváky, ale jako aktivní účastníky.
Jaký je rozdíl mezi očekáváním a naději?
Jaký je rozdíl mezi očekáváním a naději? Očekávání se rodí, když vynakládáme život na jeho záchranu: plahočíme se za jistotami, odměnami a postupem... Když dosáhneme toho, co chceme, cítíme se, jako bychom nikdy neměli zemřít a že tomu tak bude pořád! Protože se vztahujeme k sobě. Naděje je však něco, co se rodí v srdci rozhodnutím více se nebránit. Uznám-li své meze a že ne všechno začíná a končí mnou, pak rozpoznám význam důvěry. Učil o tom již teatin Lorenzo Scupoli ve svém spise Duchovní boj. Klíčem všeho je dvojí a simultánní hnutí, totiž nedůvěry v sebe a důvěry v Boha. Doufám nikoli tehdy, kdy už se nedá nic dělat, nýbrž tehdy, kdy se přestanu starat pouze o sebe. Naděje se opírá o smlouvu: Bůh mne oslovil a slíbil v den svěcení, že můj život bude plný v hojnosti a chuti blahoslavenství i v soužení jako u všech lidí, ale nádherný. Můj život bude lahodný, pokud budu konat Paschu, nikoli půjde-li vše, jak říkám já.
A tady se stává zřetelným něco dalšího. K porozumění těmto procesům nestačí jen naslouchat dějinám. Je třeba naslouchat jim i svému životu ve světle Božího Slova. Emauzští učedníci překonali zklamání, když jim Zmrtvýchvstalý otevřel mysl, aby porozuměli Písmu. Bude tedy lépe nejenom proto, že vyměníme představené nebo úkoly či strategie, nýbrž díky útěše přijaté ze Slova. Prorok Jeremiáš vyznal: »Tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce« (Jer 15,16).
Hořkost, která není vinou, je třeba přijmout. Může to být velká příležitost. Asi také ozdravná, protože rozsvítí vnitřní kontrolku: pozor, zaměnil jsi jistoty za smlouvu, stáváš se „nechápavým a zatrvrzelým“. Existuje hořkost, která nás může přivést k Bohu. Akceptujme ji a nezlobme se na sebe. Může být dobrá. Také svatý František ji zakusil, jak připomíná ve svojí Závěti (srov. Františkánské prameny, 110). Hořkost se změní v lahodnost a laciné, světské sladkosti se promění v hořkosti.“
POKRAČOVÁNÍ bude následovat
(mig)
