Ignác z Loyoly (1491-1556), zakladatel Jezuitů

Svatý Ignác z Loyoly

Od smrti Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitů, uplynulo již více než 450 let. Chceme tu o něm hovořit proto, že je spíše z těch méně známých zakladatelů velkých řeholních řádů. Jistě není tak známý jako např. Benedikt, František z Assisi nebo Don Bosco. A přesto nebyl jeho vliv v dějinách církve o nic menší než vliv těchto velikánů křesťanské svatosti. Kdo to tedy byl Ignác z Loyoly? Narodil se v roce 1491 v Azpeitii, v baskické provincii Guipuzcoa (Španělsko) jako poslední ze třinácti dětí. Věž, v níž se narodil, se jmenovala Loyola, a odtud má také Ignác své přízvisko. Nazývat dítě podle jména domu (věže nebo hradu), kde se narodilo, byl typický baskický zvyk.

Rok po Ignácově narození – roku 1492, padla Granada a muslimové byli s konečnou platností vyhnáni ze Španělska. Stejného roku Kryštof Kolumbus objevil Ameriku a pro Ignácovy rodné bratry to byla příležitost hledat štěstí v Novém světě. I Ignác se chtěl vydat v jejich stopách, avšak nebylo mu to umožněno. Rodiče po něm chtěli, aby dělal církevní kariéru, ale Ignác se na to necítil. Raději se chtěl stát hidalgem – „rytířem“ – a vstoupit jednoho dne do služeb kastilského krále Karla V. Toužil vykonat „veliké věci“ a vyrovnat se velkým skutkům slavných rytířů. Příležitostí nebylo mnoho a první se naskytla v květnu roku 1521. Francouzi chtěli na Španělsku dobýt Navarru, a oblehli tedy její hlavní město Pamplonu. Ignác se se svým malým oddílem zatvrzele nechtěli vzdát a stáhli se do pevnosti. Aby ji Francouzi snáze dobyli, začali ji ostřelovat a jedna střela zasáhla Ignáce. Pravou nohu mu na několika místech zlomila a levou mu vážně poškodila. Zdálo se, že to pro Ignáce znamená konec jeho snů o vstupu do služeb krále Karla V.

Opak byl pravdou – byl to začátek nové služby novému králi. Přenesli jej do rodného domu Loyoly, kde dobrovolně podstoupil neskutečné utrpení, aby se mu nohy opět uzdravily. Četl tehdy knihy, které  vyprávěly o počinech velkých světců, nazývaných „Boží rytíři“ (caballeros de Dios), a rozhodl se napodobovat jejich činy, jež spočívaly ve velkém pokání, aby se i on stal Božím rytířem. Odešel tedy do montserratské svatyně, kde strávil noc na modlitbách, jak to dělávali dávní rytíři, když obdrželi jménování rytířem. Potom odešel do malého městečka jménem Manresa, kde v žil v modlitbách a pokání jeden rok. Zde se mu dostalo od Boha osvícení a duchovní zkušenosti, které – aby je nezapomněl – si zapisoval. Zápisky se staly základem knihy Duchovní cvičení, již přepracovával a kompletoval až do své smrti (1556) a jež měla obrovský vliv na katolickou spiritualitu, zvláště poté co ji v roce 1548 papež Pavel III. schválil a doporučil všem křesťanům.

Ignác již přešel do služeb nového krále – Ježíše. Proto také toužil jít a žít tam, kde žil Ježíš, a i nadále působit jako evangelizátor. Začal žít novým způsobem, jako vytrvalý poutník neustále hledající Boží vůli. Do Říma se dostal až v roce 1541. Předtím putoval z Barcellony do Benátek, z Benátek do Jeruzaléma, z Jeruzaléma zpět do Benátek, odtud do Španělska, zase do Benátek a nakonec z Benátek do Říma. První etapou jeho pouti byl Jeruzalém: chtěl tam zůstat, aby „pomáhal duším“ (takto hovořil o křesťanském apoštolátu), ale františkánský správce Svaté země mu to neumožnil. Po návratu do Španělska před ním vyvstala otázka: Co se svým životem? – Jeho největší touhou bylo „pomáhat duším“ – ale jak? Po dlouhých úvahách si uvědomil, že jen se svým základním vzděláním nemůže nikdy působit jako dobrý evangelizátor.

Musel se tedy pustit do studia. Bylo mu však třicet čtyři let a studium mu nikdy nic moc neříkalo. Když se však „cítil“ Bohem ke studiu povolaný, začal chodit do školy spolu s dětmi, aby se – se svou houževnatostí, s níž dělal všechno – naučil natolik latinsky, aby mohl studovat filozofii a teologii, které se tehdy studovaly jen v latině. Po dvou letech intenzivního  studia uměl dostatečně latinsky a okamžitě začal studovat filozofii (či jak se říkalo tehdy: umění) na univerzitě v Alcalá a později v Salamance. Jeho výsledky však byly skromné, neboť mnoho času ztrácel tím, že duchovně vedl zbožné lidi, především ženy, a na druhé straně ho též kontrolovala španělská inkvizice. Jednou jej dokonce na čtyřicet dva dnů uvěznila pro podezření z toho, že je alumbrado („osvícený“), protože hovořil o věcech ducha, aniž by byl studoval teologii.

Ignác se proto rozhodl odejít ze Španělska a jít studovat na pařížskou Sorbonnu. Zde, daleko od španělské inkvizice, mohl i nadále duchovně vést ty, kteří se na něj obraceli, a především se mohl střetávat s mladými studenty v naději, že některé z nich přesvědčí, aby spolu s ním sdíleli rozhodnutí pro chudý a apoštolský život. Okamžitě zjistil, že latina, již se naučil v Barceloně, zdaleka nestačí k tomu, aby rozuměl výuce filozofie, a tak se vrátil do latinské školy pro děti. Po roce byl s to rozumět filozofickým přednáškám. Z koleje Montaigu přešel na kolej svaté Barbory. Sorbonnská univerzita byla rozdělena na koleje, kde bydleli studenti různých národností. Kolej pronajímala studentům pokoje: nejchudším, kterým se říkalo portionistes, byla poskytnuta jen část pokoje, takže v jednom pokoji bydleli tři nebo čtyři studenti.

Ignác, jenž nevlastnil nic, nýbrž žil z toho, co mu ze Španělska posílali jeho známí, se dělil o pokoj s jedním navarrským mladíkem jménem František Javier (Xaver), Baskem stejně jako on, a se Savojcem Petrem Faberem.

František, který byl velmi šikovný a inteligentní, dostal za úkol doučovat Ignáce aristotelovskou filozofii, ale nechtěl s tím mít nic společného. Ignác mu byl silně nesympatický a byl na jeho vkus také příliš zbožný. Proto předal pověření doučovat Ignáce Petru Faberovi. Ignác si to nebral osobně, naopak dělil se s Františkem o peníze, ačkoli jich měl sám poskrovnu.  Dokonce Františkovi získal studenty pro soukromé hodiny. V létě pak odcházel do Flander žebrat další peníze potřebné k zaplacení studia a také proto, aby mohl pomáhat svým spolubydlícím.

Během svého studia filozofie, než se stal „mistrem umění“, tedy doktorem filozofie, dával několika mladým studentům duchovní cvičení, jako prvnímu ze všech Petru Faberovi. Vytvořil se kolem něj kroužek „přátelů Páně“, kteří byli rozhodnuti se v chudobě zasvětit apoštolátu. Dne 15. srpna roku 1534 složili Ignác a jeho šest druhů v kapli Panny Marie na hoře Montmartre slib, že se zasvětí duchovnímu dobru bližního a že budou žít v chudobě a následovat Krista.

Jejich původním úmyslem bylo odebrat se do Svaté země a působit mezi Turky. Kdyby se jim po roce čekání v Benátkách, odkud do Svaté země vyplouvaly lodě, nepodařilo se tam dostat, byli rozhodnuti vydat se do Říma, aby se dali do služeb papeži, a ten aby je poslal tam, kde to nejvíce vyžadovala potřeba církve. V roce 1537 nevyplula z Benátek  do Svaté země žádná loď, a sedm „přátel Páně“ se tedy odebralo do Říma. Kdyby se jich někdo zeptal, z jakého jsou řeholního řádu, řekli by mu, že jsou z Tovaryšstva Ježíšova, že jsou skupinou, společností, jejíž hlavou je Ježíš. Že jsou „v Ježíšových službách“, to se Ignácovi potvrdilo na jeho cestě z Benátek do Říma. Když se zastavil, aby se modlil v kapli Storta před římskými branami, „ucítil“ hlubokou „proměnu“ ve své duši a „viděl“ zcela jasně, že „Bůh Otec jej stavěl vedle Krista, svého Syna“, a chtěl, aby ho Ježíš přijal za svého „služebníka“. A tak byli Ignác a jeho přátelé Ježíšovými „společníky“ a „služebníky“. Bylo to „duchovní“ založení Tovaryšstva Ježíšova, jehož spiritualita se bude celá soustřeďovat okolo dvou bodů: „jednota s ukřižovaným Kristem“ v duchovním životě a „služba Ježíšovi“ v životě apoštolském.

Bylo-li Tovaryšstvo Ježíšovo založeno ve Stortě roku 1537, jeho dějinné založení se odehrálo v roce 1539 v Římě. Přátel i s Ignácem bylo celkem devět. Předstoupili před papeže Pavla III., aby je poslal do nejrůznějších částí světa, a rozhodli se založit nový řeholní řád. Ignác byl pověřen, aby sepsal stručnou formuli (27. září 1540). V pěti krátkých kapitolách popisovala tato formule základní charakteristiky nového institutu, který měl nést Ježíšovo jméno a jehož cílem byla obrana víry a její šíření.

Kromě obvyklých tří řeholních slibů, které skládají všichni řeholníci, měli jeho řeholníci skládat i slib čtvrtý – slib zvláštní poslušnosti papeži, který je může poslat na misie do jakékoli části světa. Tento slib byl považován za základ nového institutu, jenž tak dostal apoštolský a misijní charakter. Generální představený nového institutu měl být volen doživotně a jeho členové neměli mít povinnost společně recitovat liturgii hodin ani nebyli vázáni v řeholi předepsanými pokáními, jak tomu bylo v jiných řádech.

V roce 1541 byl Ignác jednohlasně zvolen generálním představeným Tovaryšstva a už nikdy neodešel z Říma. Jeho úkolem bylo připravit konstituce nového institutu, který se začal šířit po Evropě, Asii a Latinské Americe, a řídit jej pomocí dopisů. Byla to nejplodnější doba jeho života, kdy se ukázal moudrým a všemi milovaným představeným, ale také velkým mystikem, jenž měl téměř denně duchovní osvícení a vidění Trojice, Ježíše a Marie, zvláště při slavení každodenní eucharistie.

Ignácova spiritualita byla zaměřena na Nejsvětější Trojici, Krista a eucharistii. Jeho apoštolská perspektiva byla velmi rozsáhlá a široká: posílal své misionáře do Indie a Brazílie a bránil katolickou víru v Evropě, kterou ohrožovala luteránská a kalvínská reformace. Založil bezplatné školy a koleje pro kulturní i křesťanskou výchovu mládeže, zabýval se reformou kléru a lidovými misiemi a chtěl, aby jezuité učili křesťanskou pravdu i děti a nevzdělané lidi.

Dlouhé cesty a přísná pokání, jež snášel po svém obrácení, podlomily jeho silné zdraví a způsobily mu značné bolesti, kterým velmi statečně odolával. Zemřel po krátké nemoci dne 31. července roku 1556. Své neustálé hledání Boha a usilování o jeho stále větší slávu uzavřel slovy: „Ay, Dios“ („Ó, Bože“).

Ignác z Loyoly - zakladatel Jezuitů

* asi 1491, Azpeitia (Španělsko) + 1556, Řím

Jméno: obvykle spojováno s lat. ignis – „oheň“

Atribut: Nejsvětější Srdce, IHS (zkratka Ježíšova jména)

Patron: vojáků

Se svolením zpracováno podle knihy:
Svatí na každý den,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.