Josef Toufar (1902-1950) - heslovitý životopis

Tento HESLOVITÝ MEDAJLON vznikl jako PODKLAD K PŘEDÁŠCE O ŽIVOTĚ A ODKAZU JOSEFA TOUFARA a byl zpracován na základě knihy: Miloše Doležala, Jako bychom dnes zemřít měli, kterou vydala Nová tiskárna Pelhřimov 2012. Čísla v lomítku odkazují na stránku v knize, kde se o zmíněném tématu pojednává. Medajlon byl redakčně doplněn i o některé další myšlenky a souvislosti, které nebyly obsahem knihy.

• Nebyl kazatel /117/, nebyl ani zručný, ani sportovec /27+110/, ani intelektuál /71, 108/, neměl zdravé srdce /113/.
• Byl ale bláznem pro Krista, neohlížel se na to co není, co neumí, nesrovnával se s druhými lidmi, ale se svými vlastními hřivnami, obdarováními,  i slabostmi šel houževnatě za svým cílem, Kristem /112/. Svou sílu nacházel u Boha, v modlitbě / 85, 159-160, 171-172, 180/. Jen tak mohl přinést trvalý užitek.  

Žádný kněz (a žádný člověk) není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží (Duka) / 11/.

 

• Josef Toufar jako malý kluk zažil hrůzu a chudobu 1. Světové války (vracející se vojáci říkali: Kdyby byl Bůh, nemohl by se na to dívat) / 22
• Syn hostinského, celoroční dřina, nejprve práce, pasení dobytka až pak škola / 14-16,
  do školy dochází nepravidelně /19/ měl problémy s psaním a úpravou (dnes by možná byl diagnostikován jako dysgrafik ),  válka a domácí situace mu nedovolují další studium, tak pracuje doma /20/. Silně jej ovlivnil (v životě i víře) jeho učitel / 16
• Zemřela mu v 8mi letech matka, otec se znovu oženil /18
• Nebyl zručný, ani sportovec, ale je to silný, houževnatý a robustní člověk, který od dětství dřel na poli / 27 / Později se u něj ukázala srdeční vada, která ho omezovala při fyzické námaze  / 113
• Rozvíjí ale hudební talent  - basa/ 27
• Ve 26ti letech Josefovi Toufarovi zemřel otec–  statek převzal bratr. Josefa vyplácí a ten nastupuje s dětmi na gymnázium  /29-31 / Ve 33 letech maturita – následně seminář v Hradci Králové /47
• 29.6.1940 byl Josef Toufar vysvěcen na kněze / 51 / Primiční obrázek: Bl. Anežka česká, „Za hlasem Tvým jsem, Pane, šel, dej sílu duši mé“ /52/.
• Viděl svůj cíl – kněžské povolání, proto zahájil svá studia až ve 26-ti letech a za svým cílem  šel přes všechny potíže. „Říkali, že jsem blázen – ale pro Krista jím byl i svatý Pavel…“ / 112

 

Zahrádka  - první působiště Josefa Toufara
(r. 1940 - 1948)

/str. 53-102/

„Ten Toufar v Zahrádce udělal z obyvatel věřící lidi.“  
(komunista Hoskovec - okresní osvětový inspektor)

Městečko Zahrádka se nacházelo na půl cesty mezi Humpolcem a Ledčí, blízko Želivského premonstrátského kláštera. Zahrádka byla rozsáhlou farností s několika kostely a kaplemi, včetně lesní kaple u Křižné studánky nedaleko Horních Pasek. Dnes je území farnosti zatopené přehradní nádrží. Z městečka Zahrádka zbyl defacto pouze kostel, který stojí na břehu jezera. Kostel vlastní občanské sdružení přátelé Zahrádky.

Nový pastorační styl Josefa Toufara

• Josef Toufar v Zahrádce vycházel do terénu za lidmi, oslovoval je, vypomáhal při žních, staral se, aby farnost žila – organizoval farní život, byl autoritou, která přirozeně překračovala hranice církve / 66-67 / Dokázal spojovat lidi / 103.
• Z jeho působiště vyšlo několik bohoslovců – následně kněží, mezi nimi i Mons. Vrána / 64-65
• Josef Toufar byl vlídný pedagog, náboženství neučil jako násobilku a jako soubor dogmat, Ježíšovo učení se pokoušel vztahovat k životu a praxi. Vyučování vždy začínal modlitbou k Duchu svatému.  / 85
• SKM – aktivizoval mládež / 89 – 91, 102, 103
• Jak později vypověděl okresní osvětový inspektor komunista Hoskovec: „Ten Toufar v Zahrádce udělal z obyvatel věřící lidi“  / 104

Sociálně působící

• Být druhým nablízku – bylo jedno z erbovních znamení Toufarova kněžství. Byl to člověk nesmírně ochotný, žádný intelektuál, ale naprosto konkrétní a obětavý kněz / 71/.
• Působil jako milý a dobrosrdečný člověk / 54/. Stal se ve farnosti přirozenou autoritou / 58/. Sociálně vnímavý především k sirotkům a dětem z chudých rodin, pomáhal jak finančně, tak se i na podporované žáky ptal učitelů… Byl ctitelem Dona Bosca /59/. Přijímal a dával dál, pomáhal  na poli (před prací se pomodlil) / 60/.  Zastával se lidí v nouzi – po válce odvážně a rozhodně svědčí ve prospěch Václava Smejkala, který byl nařčen z kolaborace / 82/. Zasadil se o zřízení měšťanské školy  a gymnázia v Ledči / 84-85/.

Kostel v Zahrádce

• Josef Toufar  se zříká poplatků za svou službu a nakupuje vybavení do kostelů /67
• Oprava oken během války.  Uspořádal sbírky, farníci v době války věnovali ohromný obnos, navíc za každé okno slíbil bokem 5 kg pšeničné mouky, oken bylo 7 – sv. Antonín, sv. Kateřina,  srdce PM, sv. Josef, sv. Růžena.  Do farní kroniky Josef Toufar píše: „Okna velice okrášlila náš kostelíček… Kéž dá dobrotivý Bůh, aby vydržela po staletí  / 69-70/. (Ironií osudu dnes již kostel neslouží živé farnosti – městečko Zahrádka bylo v sedmdesátých letech zatopeno přehradou a z celého městečka zbyl defacto  jen kostel, který stojí na břehu přehrady. Vitráže tedy zůstaly v opuštěném kostele. Zůstal ale cennější odkaz, „vitráž – okno – do věčnosti“ – sám Josef Toufar…)

Křižná studánka

• Křižná studánka s pramenem – skryté srdce tohoto koutu - pevný bod v běsech dějin – 3 km od Zahrádky, 2 x ročně tam farnící putovali / 79
  V srpnu 1944 tam Josef Toufar kázal a prosil Marii, aby nás neopouštěla v hodině naší smrti a prosil ji, abychom mohli cítit její ruku na našem chladnoucím čele…

 

Konflikty s komunistickou mocí

• 1945 – Josef Toufar v počáteční euforii naivně věřil, že až odejdou Němci, obnoví se předválečná demokracie.  Oslavoval „vousatého Josefa“ jako osvoboditele a věřil mu / 75
  Určitým znamením nových pořádků a vztahu ke konkrétnímu člověku byla i epizoda přímo ze Zahrádky, když se tam topil jeden ruský vojín Vovka Filimon Ivanov.  Obyvatelé vojáky upozornili na topícího se kolegu, kteří ale jen mávli rukou: „Nas mnógo“ /7/.
  Mons. Vrána vzpomíná:  „Rusové z první vlny byli dobře vyzbrojení. Po nich přijela Malinovského armáda, mezi nimi velké množství kriminálníků, a to začalo být nebezpečné. Z první euforie osvobození jsme velmi rychle vystřízlivěli. Vojáci rabovali a znásilňovali, bylo to nechutné a drsné.“  /224-225/
• Již v září se dostal Toufar do konfliktu s komunisty – časová kolize odhalení pamětní desky odbojářů se mší – komunisté ho ignorovali – naschvály
• „Z poserů za II. Sv. války se rekrutovali noví hurá bolševici, byli to lidé líní, kteří neměli pořádek ani ve svém hospodářství „ (Vrána) / 86
• Josef Toufar si zpočátku před komunisty nebral servítky a prohlašoval před nimi: „Vaše děti toho budou jednou litovat, co jste zavedli“ / 88
• 2.2.1948 – Beranův pastýřský list. „Jsme čeští kněží. Zůstaneme věrni svému národu i v dobách nejkrutějších. … Urovnejte rozbroje … Kristův kříž zvítězí nade všemi, kdo proti němu bojují…“
• Komunisté z Ledče žádají konzistoř přeložení Toufara ze Zahrádek – „nejzavilejší hlavu místní reakce,… poslušného sluhu papežova“  / 94
  Konziostoř  mu doporučuje, aby podal rezignaci / 101
  Poslední Velikonoce v Zahrádce
• Jak později vypověděl okresní osvětový inspektor komunista Hoskovec: „Ten Toufar v Zahrádce udělal z obyvatel věřící lidi.“  Komunisté ho sami charakterizují jako člověka, který nemohl komunistům přijít na jméno.  / 104
• Největší nezávislost na politickém vývoji po únoru 1948 si zachovala Katolická církev. Komunisté ji tak považovali za prvotřídního nepřítele.  / 105 – 106
• Josef Toufar  ale nepatřil k avantgardě odpůrců režimu /9
• Na utlačovatelích je vidět, jak krátkodobá jsou vítězství zloby, nenávisti, bezohlednosti a zpupnosti / 11
• Další stránky k tématu: 118, 121nn

 

Číhošť - poslední působiště Josefa Toufara,
kam byl odsunut na nátlak komunistů
(r. 1948 - 1950)

/str. 103 -160/

Josef Toufar: „Před námi jde
Kristus Spasitel
a my jdeme v jeho šlépějích…“

Pastorační styl: Josef Toufar pohovoří s každým, spojuje lidi

• V Čihošti se okamžitě se pouští do práce, spojuje lidi, stává se uznávanou osobností,  / 103, 107, 108/. Student  Miloslav Zmrhal napsal: „Josef Toufar k nám mluvil o SKM, nebylo to nějak učené, ale je to pašák člověk. Nadchnul nás všechny… Mezi mladými byl nejen duchovním rádcem, ale i dobrým společníkem a všichni ho mezi sebou měli rádi“ / 108, 109/. Práce s dětmi – fotbal – moc to neuměl / 110/. Pořádá lekce tancování pro mládež – pozval tanečního mistra, chodil na zábavy / 110/. Navštěvuje věřící, pomáhá vyřizovat sociální podporu a důchody / 111/. Pohovoří s každým / 112/. Organizačně schopný, lidi seznamuje a navzájem propojuje, nestraní se lidí, navštěvuje (vždy do půlnoci) taneční zábavy / 114-115
• Pravidelně se stýká s evangelickými křesťany / 115,
• Po mši chodil mezi lidi na kus řeči / 116, Kazatelem nebyl / 117

Komunistická moc běsní  / 121 nn

• Komunisté se snaží rozložit církev zevnitř – pokrokoví kněží „Katolická akce“ x pastýřský list v hodině veliké zkoušky – číst pastýřský list – „trestný čin“, šikana pod pohrůžkou kriminálu…  / 123-125
• Josef Toufar se snaží především věnovat pastoraci,  je proto vůči komunistům již zdrženlivý a nevystupuje proti nim již ostře, dokonce podepisuje  „Katolickou akci“ – i když pak odvolává a nečte kontroverzní pastýřský list, další pak čte s vynecháním ostřejších statí  / 126-128
• Komunisté hlásí: „Toufar nepřekáží církevní politice naší vlády. … Otevřeně ale není ochoten přihlásit se k budovatelskému úsilí našeho lidu. …. Do února 48 znám jako nepřítel… V Čihošti již nečiní potíže. … Zdravici J.V. Stalinovi ochotně podepsal.  / 133
• 1949 připravuje vláda nové „církevní zákony“ podřizující řkc státu / 153

Ze slov Josefa Toufara  o kříži

• „Kříž je znamením naší spásy. Kříž jde celým naším životem, od kolébky až k hrobu… Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.  Ano, přátelé moji, jsme zde v slzavém údolí a naše cesta je cesta křížová. Před námi jde ale Kristus Spasitel a my jdeme v jeho šlépějích…“ (25.9.1949 Ledeč, /131-132)

„… Pro nebe jsme stvořeni. A pro nás pro všechny je tam místo.“  (1.11.1949) / 132

Hýbající se kříž

• 11.12.1949 Josef Toufar káže na téma „Uprostřed vás stojí, kterého neznáte“. Při této promluvě se křížek na svatostánku začal pomalu kývat ze strany na stranu. …
• Tato událost vyvolala pozdvižení – jak u lidí, tak u komunistů. Do Čihoště proudí velké množství lidí. Komunisté běsní.
• Na Silvestra 1949 Josef Toufar káže: …  „I nám ustavičně hrozí otevřená tlama smrti… Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít…“ / 145
• Od 1.1.1948 – byl vyhlášený pro celý svět Milostivý rok. Silvestrovská adorace v kostele - Josef Toufar se modlí: „… Bože … prosíme Tě, dej nám mnoho síly a víry pro rok nový a veď nás k nebesům …“
• Toufarova poslední promluva (nad hrobem Kateřiny Hoskovcové 27.1.1950):
  „… Došla svého cíle, hrobu. … Její tělo tolik vytrpělo, bylo ztrýzněno. … Často jsme se divili, kde se v jejím slabém těle vzalo tolik síly, tolik odvahy. Kde brala sílu? Ty její slabé ruce uměly dobře pracovat, ale uměly se i dobře sepnout k dobré modlitbě a v ní nacházely sílu, že mohla říci se sv. Pavlem: vše mohu v tom, který mě posiluje. … Život se s ní nemazlil a křížků jí nakládal Pán tolik, že padala a klesala, ale nezoufala, neboť dobře věděla, že jde tak jen za tím, který prohlásil: Kdo nebere kříže svého a nejde za mnou, není mne hoden.  … Poslední čas tolik vytrpěla… Každé pohnutí jí způsobovalo tolik bolestí. Smrt již vyla vykoupením z jejích hrozných bolestí. /159-160/
• K pohybu křížku Vratislav Lukšan (STB): „…Nevěřím tomu, že to byla provokace“ /211
• K pohybu křížku Josef Toufar:  „Zatím můžeme konstatovat čistě jednu věc. Že nám Bůh ukázal, že je skutečně mezi námi…  Hlavně, aby si každý z nás dal do pořádku své srdce a duši a pak se nemusí bát ani zlého a milost a láska Boží budou s námi stále.“ /211

 

• „Getsemanská zahrada“ – v noci z 27. na 28. 1. 1950 se Josefa Toufara zmocnil strach a úzkost. Nemůže spát a modlí se růženec /160
• 12 příslušníků STB ho večer v Čihošti v tajnosti zatýká a odváží z fary do Valdic /160-165/, V neděli 29.1.1950 byla v Čihošti těžká úzkostná nálada.  Do kostela doráží kolaborantský kněz Konáš – „kanovník ze Slaného a budoucí vyšehradský probošt“. Přivezli ho členové STB z Prahy.  /165/
• Vedení komunistů žádá, aby se vyšetřování čihošťského zázraku „urychleně ukončilo a provedlo exemplární potrestání“ /166/. Probíhá vlna dalších zatýkání /167/.
• Josefa Toufara mučí a vyšetřuje Ladislav Mácha, který v dětství ministroval. /167/ O Toufarovi prohlašuje, že jde o bigotního katolíka, bezvýhradně oddaného církvi a nelze od něj očekávat, že ochotu, že by svoje přesvědčení měnil a zradil /169/. „Stalin říká, že třídní nepřítel se musí zničit“ /187/
• Ve Valdicích je Josef Toufar následujících 28 dní v děsivě promrzlých valdických zdech trápen, mučen a sadisticky ubíjen k smrti. Pro komunisty neexistovalo jiné vysvětlení, než podvod /163-164/. (V konfrontaci s nadpřirozenem běsní).  Josef Toufar  se stává číslem 8016 /165/.  Toufar obrovské fyzické tísni, zimě a psychické vyčerpanosti čelil modlitbou a zpěvem.  /171 – 172, 180/. Byl mučen žízní – dostával pouze přesolenou polévku, byl mlácen hlava nehlava /181/ se sadistickou rozkoší /182/
• Vypovídal z donucení. Výpovědi svojí stylizací prozrazují cizí diktát – slovník komunistického školení /188/. Kromě poškozování komunistického režimu /188/ mu přišili i pedofilii a homosexualitu /183nn/.
• 23.-24.2.1950 - rekonstrukce - poslední „návštěva“ Čihoště.  Josef Toufar  se nemohl hýbat, špatně dýchal, byl zkroucený, měl opuchlé nohy v bačkorách, nemohl zvednout ruce při oblékání, z úst mu vytékala krev, byl plný podlitin, nebyl si vůbec podobný, proto i pro detailní záběry kamery na ruce – tahající za mechanismus - musely posloužit ruce někoho jiného. Cestou z Čihoště upadá do bezvědomí /189-193/. Robert Skerl z kanceláře náčelníka STB vypověděl:  „Nepodobal se ani člověku, … měl divnou barvu, modřiny na celém těle, byl k nepoznání s tím, když jsme ho před měsícem zatýkali…“. /193/
• Byl převezen do vládního sanatoria pod jménem Zouhar. Jeho celé tělo bylo pokryté modřinami a lékař těžko hledal i místo na nohou, kam by mu píchnul injekci /194/.
• Vrchní sestra: „Z jeho řeči jsem porozuměla jeho výrokům pomožte mi, já chci žít a dále výroku jsem nevinnen“. /195/
• Věra Hlaváčová-Kantorová STB, která přežila Terezín: „…. Byl zmlácen asi takovým způsobem, jako si pamatuji na krevní podlitiny z koncentračního tábora.  … Mácha používal množství gestapáckých metod. … Mácha byl za trest přeložen do školícího oddělení.“ /196/
• + 25.2.1950 kolem 21:00 /196/
• Komunistická propaganda se ale rozjela ve velkém. Tiskové konference, film, karikatury, články /201-204/
• I po smrti se ho komunisté bojí, tělo zahrabáno na ďáblickém hřbitově do hromadného hrobu. /197nn/. Smrt komunisté nijak nezveřejnili, a až na naléhání jeho neteře jí předali zbytek jeho osobních věcí  20.7.1954 – 4 roky po jeho smrti… /204-201, 13/.

Zpracováno podle knihy: Miloš Doležal,
Jako bychom dnes zemřít měli,
vydala Nová tiskárna Pelhřimov 2012.
Redakčně upraveno, doplněno...

Čihošť: geografický střed České republiky

Obec Čihošť je navíc geografickým středem České republiky. Symbolika, která mluví sama za sebe! Odkaz Josefa Toufara se tak může stát středobodem pro obnovu naší vlasti.

Odkaz Josefa Toufara je výzvou, abychom nepodléhali žádnému totalitnímu myšlení a nenechali se svést žádnou ideologií.

 

Symboliky

• Josef Toufar byl ubit komunistickýma rukama a zemřel v komunistickém sanatoriu (kde se ho snažili zachránit) v den druhého výročí komunistického únorového puče (25. února 1948 / 25. 2. 1950)
• Robert Skerl z kanceláře náčelníka STB o něm prohlásil: „Nepodobal se ani člověku“  - použil tak nevědomky slova z Bible, proroka Izaiáše (Iz 53), která křesťané vztahují na trpícího Krista.
• Toufar ve své poslední veřejné promluvě pronesl (nad hrobem Kateřiny Hoskovcové 27.1.1950) tato slova: „… Došla svého cíle, hrobu. … Její tělo tolik vytrpělo, bylo ztrýzněno. … Často jsme se divili, kde se v jejím slabém těle vzalo tolik síly, tolik odvahy. Kde brala sílu? Ty její slabé ruce uměly dobře pracovat, ale uměly se i dobře sepnout k dobré modlitbě a v ní nacházely sílu, že mohla říci se sv. Pavlem: vše mohu v tom, který mě posiluje.
• Farnost Zahrádka, místo prvního plodného působiště Josefa Toufara, je dnes zdrojem - zásobárnou - přehradou -  pitné vody...
• Číhošť je geografickým středem České republiky.