Modlitba - pro a proti (KGI 17)

Modlitba – pro a proti
Mlčení a naslouchání
Modlitba v každé životní situaci
Meditace

Pták je ptákem,
když letí.
Květina je květinou,
když kvete.
Člověk je člověkem,
když se modlí.
(Phil Bosmans)

Vy víte lépe než my, proč odebíráte naše dopisy. Chcete se jen informovat? Potom tento dopis raději odložte stranou. Nemyslíme si, že se dají o modlitbě poskytnout nějaké informace. Vědět něco o modlitbě se od opravdové zkušenosti s tím, co modlení je, liší tak jako obraz krajiny od krajiny samotné.
Když ale víru naleznete nebo chcete prohloubit, pak se někdy pokuste vykonat to, co popisujeme. Modlitba je nejlepší cestou, jak se dostat k víře a k sobě samému.
Obtíže s modlením
„Nejsamozřejmější a nejjednodušší skutky srdce jsou ty nejtěžší a člověk se je jen pomalu učí... A k těmto skutkům patří laskavost, nezištnost, láska, mlčení, porozumění a modlitba.“ Tak to jednou formuloval jeden teolog (Karl Rahner).
Již vzájemný rozhovor mezi námi je často obtížný – jak často sedí lidé navzájem si blízcí němě naproti sobě – není divu, že je pak často zatěžko hovořit s Bohem. Právě lidé, kteří se snaží o modlitbu, někdy říkají: „Nemůžu – nebo už se neumím – modlit. Všechno je ve mně tak prázdné. Jen někdo nemá žádné problémy s modlením: bezmyšlenkovitý věřící, farizej. Modlení je životním úkolem, který nikdy nekončí.
Ráno má většina lidí nejmenší náladu mluvit. Máme trpělivost s ranními „morousy“ v rodině. A když přicházíme večer domů, nejsme také většinou povídaví. Jak bychom se takhle měli obrátit k Bohu? Ještě jsme se neoprostili od starostí pracovního dne. Chybí ještě koncentrace, vnitřní klid.
Nestává se vám také tohle? Když už jsem se rozhodl k rozjímání, k modlení, pořád mě napadá, že ještě musím udělat to nebo ono. Modlení se pak často zdá jako ztracený čas. A nedává mi tady za pravdu již jeden teolog z 5. století (Hieronymus), když říká: „Všechna díla věřících jsou modlitbou.“?
Navíc se zdá, že moderní člověk se dostává do rozhovoru s Bohem ještě hůře než dřívější generace. Svět se stal vysvětlitelným. Proto se prosby k Bohu zdají být postradatelné. Místo jedné modlitby za dobrou úrodu kupujeme hnojiva; a místo abychom v nemoci zavolali Boha, voláme lékaře. Všude vidíme u díla nás, lidi samotné. Bůh se zdá tak daleko. Má vůbec opravdu co dočinění s mým životem? Nehovořím do zdi, když se modlím? Odpovídá mi skutečně Bůh? Pro samé – často nevědomé – námitky vůči modlitbě nedojdeme už vůbec k tomu, abychom se o ni pokusili.
Za některými z těchto námitek stojí falešná představa o modlení a často také falešný obraz Boha. O tom nyní budeme hovořit.
Proč se modlit?
Každý, kdo se o to pokusil, to potvrdí: Když se mi někdy podaří zříci se jakéhokoliv rozptýlení a pokusím se modlit, zjistím, že se tím přiblížím nejen k Bohu, nýbrž i k sobě samému.
Jeden indický jogín jednou řekl: „Šíp se do cíle nenosí. Potáhne se několik centimetrů zpět, aby letěl sto metrů.“ Podobně se zbrzdí a vtáhne zpět do modlitby mysl, aby pak díky tomu mohla pracovat tím dynamičtěji. Z modlitby vycházejí impulsy pro všední den. A obráceně –modlitbě vdechuje život teprve všední den. Modlitba tedy není útěkem ze skutečnosti. Naopak, našemu všednímu dni prospívá, když se sem tam uchýlíme k modlitbě.
Je to dost pochopitelné. Jsme a zůstaneme zkrátka stvoření, která za sebe zcela a úplně „vděčí“ Bohu. Člověk, který to nechce vzít na vědomí, se zklamává v sobě samém. K pravdomluvnosti však patří tento vztah také vyjádřit. Kde končí rozhovor, přestává i vztah. Co ale platí o vztahu mezi lidmi, platí také o vztahu k Bohu. Nesmí být jen teoreticky uznáván, musí být i vyjadřován. A to se děje v modlitbě. Především v modlitbě díků a chvály. To je ještě důležitější než naše prosebná modlitba.
Avšak ani v prosebné modlitbě nejde vůbec o to, abychom Boha upomínali na nás a naše nouze, nýbrž o to, abychom my vzpomínali na Boha.
Ve vyznání víry se říká: „Věřím v Boha ...“ A potom následují různé výroky, které vyjadřují, co znamená Bůh a Ježíš Kristus pro náš život. Vypadá to jako katalog pravd víry. Tím by ale křesťanská víra nebyla ještě platně popsána. Neboť naše víra není sumou pouček, nýbrž je založena na tom, že nás volá Bůh. Toto volání ale očekává, že odpovíme; naším celým životem, ale také slovy. Odpověď však směřuje k tomu, kdo nás oslovil, a nemůže proto být jen výpovědí: „Věřím v Boha.“ Odpověď musí být oslovením, a pak zní: „Věřím v tebe, Bože.“ Teprve tím je plně vyjádřena křesťanská víra. Taková věta je modlitbou. Modlitba je víra, která odpovídá.
Jedna definice modlitby říká: Modlení je dýchání duše. Tím se chce říct: Stejně, jako je pro lidský život důležité dýchání, je modlitba důležitá pro duchovní život člověka. Kdo už nedýchá, je mrtvý – kdo se už nemodlí, toho víra je mrtvá. Kdo dýchá jen povrchně, je nemocný – kdo se jen povrchně modlí, toho víra chřadne. Nebo snad můžeme dokonce říci: ten chřadne také jako člověk?
Proto nás Ježíš stále více vyzývá, abychom se modlili: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení“ (L 22,40). „Proste, a bude vám dáno“ (Mt 7,7, a mnohde jinde).
Kristus nám zároveň dává nejlepší příklad, jak se modlit. Jeho celý život byl modlitbou: dialog s Otcem, zaměření na vůli Otce. Stále znova se uchyluje do samoty nebo na horu, aby se modlil. Každá i jen myslitelná situace se znovu nalézá v jeho modlitbách: jásot, dík, radost, prosba. Ale také nářek a výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) Na něm je zřetelné, jaká rozpětí může modlitba mít; jaká ohromná blízkost k Bohu, ale také jaká opuštěnost. Tak je jeho modlitba modelem modlení všech lidí.
- Jaké obtíže máte při modlení Vy sami?
- Na co se zaměřuje Ježíšova kritika modlitby a bohoslužby? Prozkoumejte někdy v Bibli následující pasáže: Mt 21,12-17; L 18,9-14.
- Máme se modlit, jen když nás to nutí? Co si myslíte o pevných časech modliteb?

Stupně modlitby
Mlčení a soustředění
Někteří se při modlení dopouštějí chyby. Míní, že při modlitbě se musí hned mluvit. A pak se diví, že se modlitba nezdaří. Modlitba nezačíná mluvením, nýbrž mlčením – a končí také v mlčení.
Není možné uprostřed nějaké jiné činnosti, třeba bezprostředně po hněvu, najednou chválit Boha. My jsme dnes příliš uštvaní, příliš nervózní, abychom mohli z této štvanice přeladit bezprostředně na rozhovor s Bohem. – Přes poušť šla karavana. Jednoho rána se Evropané, kteří si karavanu najali, probudí, až když již slunce stojí vysoko na obloze. Nachází nosiče nákladu a poháněče sedět němě v kruhu na zemi. „Proč se nejde dále, co se děje?“ Teprve po nějakém čase se jeden uvolí odpovědět: „Nemůžeme dále. Musíme počkat, až nás dojdou naše duše.“
Často nejsme na útěku jen před Bohem, utíkáme také sami sobě. Jsme – jak se říká – „roztržití“. Musíme se tedy nejdříve vymanit z té roztěkanosti, soustředit se, koncentrovat. Do samotného nitra se nedostaneme, když mluvíme, nýbrž když mlčíme. Tím získáváme hloubku; zjišťujeme, že se více stáváme lidmi. – A jen ten, kdo se takto dostane k sobě samému, se potom může dostat také k druhému a nakonec k Bohu. Obtíž s modlením nespočívá jen v tom, že se nám Bůh zdá daleko. My sami jsme si někdy vzdálenější než zdánlivě tak vzdálený Bůh.
Mnoho lidí to stojí velkou námahu, aby se i jen na pár minut koncentrovali. Mnohokrát bychom rádi už po několika minutách znovu vykročili a chtěli bychom zpět do starého provozu. Můžeme se ale naučit dostat se do klidu. Nejdříve musíme zabránit nekonečnému řečnění a hluku z vnějšku. Musíme tedy zaujmout klidnou polohu, nechat spočinout ruce a pohled, takzvaně vypnout. – Obtížnější je pak ztišit vnitřní neklid myšlenek. Jeden východní mudrc jednou řekl: „Klid není na vrcholcích hor a hluk není na městských trzích, obojí je v srdci člověka.“ Dokud pociťuji klid jako prázdnotu a pociťuji nutkání něco učinit, nejsem ještě koncentrovaný.
Mnozí se uklidňují tím, že se koncentrují na svůj dech. Zkušenosti východní meditace nám mohou při snaze dostat se do vnitřního klidu hodně pomoci. – Nebo si řekneme, že všechno ostatní je nyní nedůležité, že chceme být zcela a úplně jen se sebou samým a s Bohem. V každém případě ale to, abychom došli ke klidu, vyžaduje čas; a to kousek našeho nejlepšího a nejcennějšího času.
Ticho a soustředění jsou prvním stupněm, který nás uvádí do modlitby. Mohou ale samy být již hlubokou a naplněnou modlitbou.
Faráři jednoho pařížského kostela byl nápadný jeden muž, který ještě dlouho po bohoslužbě zůstával klidně sedět v lavici.
Vypadal tak zamyšleně, že člověk nevěděl – modlí se, nebo sní? Jednoho dne se ho farář na to zeptal. Odpověděl: „Mlčím a dívám se. Jsem tu a Bůh se na mě dívá. To je má modlitba.“
Lidé, kteří se mají rádi, spolu nemusí stále mluvit. Stačí, že vědí, že jsou si nablízku. A naopak – když nás někdo vyzývá: „Teď něco řekni“, potom nám teprve selhává jazyk. Bůh rozumí i našemu mlčení.

Naslouchání
Mnohým se modlitba zprotivila proto, že postrádají odpověď Boha. Vycházejí ze správného předpokladu, že k rozhovoru patří dva. Že tedy modlitba nemůže být monologem.
Mnoho vědců předpokládá, že na jiných hvězdách existuje inteligentní život. Proto vysíláme do vesmíru rádiové vlny a doufáme, že tímto způsobem dostaneme nějaký kontakt. Nikdo ale neví, jestli to poselství někdo zachytí. Není to s modlitbou podobné? Slova chvály, díku, nářku a prosby posíláme do nekonečnosti. Ale jak se dozvíme odpověď?
Tato nesnáz působí tak silně – nemůže být mylné východisko? Neměli bychom se nejdříve ptát, zda nás Bůh slyší, nýbrž zda my nasloucháme Bohu. První slovo při modlitbě nemá ten, kdo se modlí, nýbrž Bůh. A on k nám promlouvá už dávno. V modlitbě neodpovídá Bůh, nýbrž naše modlitba je odpovědí na to, co Bůh říká. Na počátku modlení je proto po uklidnění na řadě naslouchání.
Sören Kirkegaard o sobě řekl: „Když se moje modlitba stále zvroucňovala, tu jsem měl stále méně co říct. Nakonec jsem zcela utichl. Nejdřív jsem mínil, že modlením je mluvení. Naučil jsem se ale, že modlením není pouze mlčení, nýbrž naslouchání. Je to tak: Modlení neznamená slyšet sebe samého mluvit; modlit se znamená uklidnit se a čekat, dokud neuslyším Boha.“
Ano, ale mluví ke mně opravdu Bůh? Nebo si jen něco představuji? Neslyším jen ozvěnu svých vlastních přání?
Přirozeně nesmím mluvení Boha očekávat jako „zázračný hlas“ nebo jako vnitřní osvícení. Bůh mě oslovuje ve všem, co mě potkává: v událostech a zážitcích tohoto dne, v knize, slovu, dopisu, v náladách a pocitech, v lidech, kteří mě potkávají, v novinách... Slyšet Boha znamená naslouchat vlastní situaci, okolnostem doby; také maličkostem a samozřejmostem všedního dne.
Záleží na tom, abychom měli oči a uši stále otevřené. Nic není tak malé, aby to nepatřilo do modlitby. Nesmíme Boha hledat tolik v mimořádném, musíme se Boha dobrat v tom všedním. Víra neznamená zažívat ve všedním dni náhle jiné věci, ale vnímat tytéž věci jinak. Vidět je v jejich vztahu k Bohu, cítit se v tom osloven Bohem.
Vlastním slovem Boha určeným nám je Ježíš Kristus. Na počátku Janova evangelia se říká: „... a slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ V Ježíši Kristu Bůh vyslovil sám sebe. Moje modlitba je odpovědí na Ježíšovo mluvení a jednání. Bibli, která o tom zpravuje, ovšem nesmím číst jako populárně-naučnou knihu. Musím naslouchat s vědomím: Zde jsi míněn ty sám, zde tě oslovuje Bůh. Slepý, chromý, hladový – to jsem já. Modlitba, která začíná nasloucháním, se nikdy nestane nudnou. Protože látka k modlitbě nikdy nedojde. A protože taková modlitba se týká mého života, neboť mě oslovují vždy jiné situace.

Mluvení
Když začne mluvit ten druhý, připadá nám většinou lehčí, abychom se sami svěřili, abychom odpověděli. Tak se daří také rozhovor s Bohem, vychází-li z naslouchání. Když jsem „osloven“, pak mám také co říci.
Jak to konkrétně vypadá? Pokoušíme se ve všem, co nás potkává, slyšet volání Boha a odpovědět na něj. Ráno by mohla taková modlitba znít: „Pane, co chceš, abych měl učinit?“ Všechno, co ten den pravděpodobně přinese, vezmu v úvahu a promyslím, jak to mohu zvládnout podle Ježíše. „Jak bys jednal?“
Přijímám tedy jakoby ve smyslu „předmeditace“ již předem do svého rozjímání, do své modlitby nějakou událost, nějakého člověka. Možná potom později řeknu přesně to samé, co bych řekl i jinak. Ale pravděpodobně to řeknu jinak. A také to bude přijato jinak. Nevyplatí se pak ta malá přestávka na rozjímání, tato modlitba, již z čistě lidského hlediska?
Jsem si jistý, že takový vědomý vstup do nového dne a do jeho situace změní tuto situaci i nás samotné. Poráženi jsme událostmi většinou tehdy, když nás překvapí. Když jsme na ně ale připraveni, nereagujeme tak podrážděně. Tak žije modlitba z všedního dne a všední den z modlitby. Pak už modlitba není žádným povinným cvičením, nýbrž něčím, co pomáhá ke zvládání života.
Zcela obdobně by vypadala večerní modlitba: Pokoušíme se zhlédnout ještě jednou celý den z odstupu, abychom vyslovili dík za dobro. Kdo zapomene poděkovat, bude trvale nespokojený. – Prosit za to, co nás a jiné sužuje, co jsme se dozvěděli třeba z televize a z novin. Modlitba je skutečným nasazením pro svět a pro lidi. – A ani selhání se nemá nepotlačovat, naopak. Všechno necháme odeznít a pro přicházející den vezmeme v úvahu lepší cestu.
Několik forem modlitby
Meditace
Na konci našeho dopisu č. 2 jsme již meditaci krátce popsali. Chtěli jsme vás povzbudit k meditování nad našimi obrazy. Bylo by dobré, kdybyste si tyto důležité myšlenky znovu připomněli. Tam šlo o meditaci nad všedními obrazy, předměty a událostmi. Ale již tato „přirozená meditace“ se může znenadání stát náboženskou.
Pro Ježíše se všechny věci stávají podobenstvím hlubší pravdy. Klíč, cesta, kámen, voda, stát, vítr, ptáci... se pro něj stávají obrazy, které vypovídají něco o vztahu lidí k Bohu. On sám je „cestou“, která vede k cíli; Boží oživující síla je pro člověka tak životně důležitá jako voda...
Právě tak se i dnes můžeme nechat oslovit Bohem ve všech věcech a událostech. Srovnejte, co bylo dříve řečeno o naslouchání.
Náboženská meditace je déle trvající modlitbou bez mnoha slov. Východiskem jsou opět klid a soustředění. Příležitostně je modlitba popisována jako „setkání s Bohem“. Když potkáme nějakého přítele, také na něj nepřetržitě nemluvíme. Stačí nám, že jsme společně s ním. Tak si v náboženské meditaci uvědomujeme, že je nám nablízku Bůh. Necháváme se jím oslovit.
Dobře se k tomu hodí biblické události. Například vyléčení hluchoněmého (Mk 7,31 a další). Pokusím se sledovat tu scénu vnitřním okem (proto také slovo „rozjímání“ pro předstupeň meditace). Vmísím se takřka mezi zúčastněné, stanu se sám hluchoněmým, který by chtěl být osvobozen od své němoty a hluchoty: od hluchoty např. vůči slovu Božímu, vůči nouzi a potřebám bližních (jak často neslyší rodiče a manželé, že děti nebo partner chtějí říct více, než je vyjádřeno v jejich slovech!); od mé němoty, když jde o svědectví víry, o protest proti bezpráví a násilí, o dlužný dík… Taková meditace pak může přejít do prosby o upřímnost ke všemu, co nás obklopuje.
(Vydali jsme několik meditačních kazet, které uvádějí podobné biblické události do souvislosti s životem, blíže na poslední straně.)
Bezprostřední modlitba
Asi řeknete: Abychom se mohli tak soustředěně modlit, je potřeba množství předpokladů. Co ale udělám, když mě nějaká věc vnitřně tak zaměstná, že se od ní při vší námaze nemohu oprostit. Když pro mě klid a soustředění již nejsou možné. Mám pak modlitby raději zanechat, dokud opět nenastanou lepší předpoklady?
To by mohlo za jistých okolností trvat velmi dlouho. V tomto případě volíme jiný druh modlitby. Byla by to křeč, chtít přeladit bezprostředně z lidského hněvu na chválení Boha. V této situaci je často nemožné také mlčení a naslouchání. Jsou pak nahrazovány spontaneitou. Začínám s Bohem hovořit o tom, co mě právě nechce opustit, v radosti nebo smutku, ve hněvu nebo strachu. „Bože, toto mě zaměstnává právě teď. Co o tom soudíš? Snad je špatné, že se toho nezbavuji. Ale takový jsem. Chci s tebou proto o tomto hněvu, této radosti mluvit…“ To vše je již modlitbou. Z modlitební knížky vlastního srdce. Pro tento druh modlení není potřeba takřka žádné přípravy.
Matka má zlost na děti. Je rozrušená a reaguje nespravedlivě. Nachází ale sílu krátce se stáhnout a přemýšlet: „Bože, už se neovládám. Pomoz mi, abych se uklidnila a znovu reagovala spravedlivě.“ – Ztracený čas? Po dvou minutách má dítě opět matku, o které ví, že mu rozumí.
Co si myslíte o následující modlitbě:
Někdo hrál skat a nyní chce připojit večerní modlitbu. Přirozeně mu „partie“ nejde z hlavy. Dobře, pak mu může pomoci právě při modlitbě. Nebyl den také takovou karetní hrou, smíchanou z 24 různých hodin? Kterou partii jsem dnes hrál? Kříže? Snad jsem všechno těžké, co na mě dnes přišlo, „ulil“ (tak se říká při karetní hře tomu, když odložíme nejméně použitelné karty). Jak to bylo se „srdci“? Chybělo v mém dni srdce? „Piky“ mohou platit jako symbol práce. Jak tu jsem dnes zvládl? A „káro“, řekněme „mezník“, mě snad upomíná na to, že se nade mnou mnohý musel všude možně pozastavit, protože jsem byl příliš hrubý a neslušný. – Viděno celkově: Vyhrál jsem dnes, nebo prohrál? Snad se mi teprve teď ujasní, že jsem dnes měl v ruce jen opravdu bezcenné karty. Karty, které se – přinejmenším před Bohem – nepočítají. Hráč skatu by v tomto případě odkryl karty. Takže to chci také učinit: „Podívej se sem, Bože, všechno, co jsem ti dnes mohl přinést, je bezcenné. Ale zítra se to snad zlepší.“
Že tato večerní modlitba nemůže „ztracený den“ zhodnotit? Mnohé odkrytí karet již vedlo k vítězství!

Modlitba podle předlohy
I když se nechce zdařit „bezprostřední modlitba“, protože jsme zcela prázdní, pak saháme nejlépe po předformulovaných modlitbách v nějaké modlitební knížce. Tak se uměli modlit ostatní, snad tím budeme povzbuzeni.
Naštěstí máme modlitbu, kterou nás naučil sám Kristus. Na žádost učedníků „Pane, nauč nás modlit se“, je naučil Otčenáš:
Otče náš, jenž jsi v nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jakož i my jsme odpustili těm, kdo se provinili
proti nám.
A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás
od zlého.
K této modlitbě, jak ji učil Ježíš, byl připojen chválící výrok, který se nakonec uplatnil také v pozdějších biblických textech a dnes se jím modlí všichni křesťané společně: Neboť tvé je království i moc a sláva na věky.

A vyslyšení?
Někdy slyšíme: „Modlil jsem se, ale k ničemu to nebylo.“ Co na to říct? Za námitkou stojí chybné očekávání: Důsledkem modlitby je automaticky ihned vyslyšení. Jako bychom vždy věděli, co je nám „prospěšné“!
Nemůže jít o to, abychom chtěli při modlitbě prosadit svou vůli. Kristus se modlil v předvečer svého utrpení: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“ (srov. L 22,42). Když se člověk modlí, přistupuje na to, že je vtažen do určitého procesu. Ve víře vidí větší vhled Boha a jeho lásku a tím se za jistých okolností mění jeho vlastní představy a přání. Z modlitby vychází jiný, než vešel. Přesto ale smíme v modlitbě bojovat s Bohem o to, co se nám zdá důležité.
Jen modlitbě, která vychází z víry, je přislíbeno vyslyšení. Nesčetní lidé toto vyslyšení zažili.

- Které definici modlitby byste dali přednost:
Modlitba je:
rozmlouvání s Bohem – dýchání duše – rozvoj mysli – přijímání slova Božího.
- Které modlitby a formy modliteb upřednostňujete? S kterými si nemůžete nic počít?
- Znáte příklady – u sebe nebo ostatních lidí – toho, že modlitba může změnit lidi?

Biblické meditace na kazetě:
1. Kazeta „Zastavit se I“
Uzdravení hluchoněmého
Uzdravení slepého
2. Kazeta „Zastavit se II“
Uzdravení slepého
Uzdravení malomocného
Cena kazety 10,– DM plus poštovné.
3. Krátká meditace k Ježíšově křížové cestě
12,80 DM plus poštovné.

(Částku prosím přiložte k objednávce.)


Modlení má dvě strany:
Nejdříve naslouchat! Být otevřený, přístupný, citlivý. K tomu je potřeba klid, soustředění, spočinutí.
Modlení ale také znamená: rozhovor, oslovení, svěření se. Předávat dále, co jsem v sobě vyslechl. Tomu, kdo mě oslovil, odpovědět.
Co jsem pochopil, činit!
K tomu ale potřebuji další lidi.
A oni potřebují mě.





***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)