POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2014

POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2014

Stal se chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby  (srov. 2 Kor 8,9)

 

Drazí bratři a sestry,

u příležitosti postní doby vám předkládám některé úvahy, jež mohou

posloužit k osobní i společné cestě obrácení. Vycházím z výroku svatého

Pavla: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal

se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9). Apoštol se

obrací na křesťany v Korintu, aby je povzbudil k velkorysé pomoci věřícím

v Jeruzalémě, kteří se nacházeli v nouzi. Co tato slova svatého Pavla říkají

nám, dnešním křesťanům? Co nám dnes říká výzva k chudobě a k chudému

životu v evangelním duchu?

 

 

Kristova milost

 

Především nám říkají, jaký je Boží styl. Bůh se neprojevuje

prostřednictvím světské moci a bohatství, ale slabostí a chudobou: „Ačkoli

bohatý, stal se pro vás chudým…“ Kristus, věčný Boží Syn, v moci a slávě

rovný Otci, se stal chudým; sestoupil mezi nás a ke každému z nás se

přiblížil; sám sebe se zřekl a „vyprázdnil se“, aby se nám ve všem připodobnil

(srov. Flp 2,7; Žid 4,15). To je velké tajemství Božího vtělení! Avšak důvodem

toho všeho je Boží láska; láska, která je milostí, velkodušností a touhou po

blízkosti; láska, jež neváhá, aby se darovala a obětovala se za milované tvory.

Milosrdná láska znamená sdílet ve všem osud milovaného. Láska činí

podobnými, vytváří rovnost, bourá zdi a vzdálenosti. Tak se Bůh zachoval

vůči nám. Ježíš totiž „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel,

lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se

opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu“ Druhý

vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, 22).

 

Důvodem toho, proč se Ježíš stal chudým, není chudoba pro ni

samotnou, ale – jak říká svatý Pavel – „abyste vy zbohatli z jeho chudoby“.

Nejedná se zde o žádnou slovní hříčku nebo o výraz na efekt! Je to souhrn

Boží logiky, logiky lásky, logiky vtělení a kříže. Bůh nedopustil, aby spása na

nás spadla z výšky jako almužna toho, kdo s lidumilným postojem dává část

ze svého přebytku. Kristova láska není taková! Když Ježíš sestupuje do vod

Jordánu a nechává se od Jana Křtitele pokřtít, nedělá to proto, že by

potřeboval pokání a obrácení, ale proto, aby se zařadil mezi lidi, kteří

potřebují odpuštění, mezi nás hříšníky, aby na sebe vzal tíhu našich hříchů.

To je způsob, který si zvolil, aby nás utěšil, zachránil a osvobodil od naší

ubohosti. Oslovuje nás to, co říká Apoštol: že jsme byli osvobozeni nikoli

Kristovým bohatstvím, ale jeho chudobou. A Pavel přece dobře zná

„nevystižitelné Kristovo bohatství“ (Ef 3,8); Kristus je „dědic všeho“ (Žid 1,2).

Co tedy je tato chudoba, kterou nás Ježíš osvobozuje a činí bohatými?

Je to právě jeho způsob, jakým nás miluje a jakým se nám přibližuje, jako milosrdný Samaritán, který přistupuje k polomrtvému člověku,

zanechanému na okraji cesty (srov. Lk 10,25 a násl.). Co nám dává pravou

svobodu, pravou spásu a pravé štěstí, je jeho milosrdná, něžná a sdílející

láska. Kristova chudoba, která nás obohacuje, je jeho vtělení: to, že vzal na

sebe naše slabosti a naše hříchy, a tím nám odevzdal nekonečné Boží

milosrdenství. Kristova chudoba je tím největším bohatstvím: Ježíš je bohatý

svou nekonečnou důvěrou v Boha Otce, svou odevzdaností Otci v každém

okamžiku a stálým hledáním jen jeho vůle a jeho slávy. Je bohatý jako dítě,

které se cítí milované a miluje své rodiče a ani na okamžik nezapochybuje o

jejich lásce a něžnosti. Ježíšovo bohatství spočívá v tom, že je Synem, a jeho

jedinečný vztah s Otcem je svrchovanou výsadou chudého Mesiáše. Když nás

Ježíš vyzývá, abychom na sebe vzali jeho „lehké jho“, vyzývá nás tím,

abychom se obohatili jeho „bohatou chudobou“ a „chudým bohatstvím“,

sdíleli s ním jeho synovského a bratrského Ducha a stávali se syny v Synu a

bratry v prvorozeném Bratru (srov. Řím 8,29).

 

Bylo řečeno, že jediný smutek je z toho, že nejsme svatí

(L. Bloy). Můžeme rovněž říci, že existuje jediná skutečná bída: když nežijeme

jako Boží děti a jako Kristovi bratři.

 

 

Naše svědectví

 

Mohli bychom se domnívat, že takováto „cesta“ chudoby platila pro

Ježíše, zatímco my, kdo přicházíme po něm, můžeme zachránit svět

vhodnými lidskými prostředky. Ale není tomu tak. V každé době a na

každém místě Bůh i nadále zachraňuje lidi a svět prostřednictvím chudoby

Krista, jenž se stává chudým ve svátostech, ve Slově a ve své církvi, která je

lidem chudých. Boží bohatství nemůže být zprostředkováno naším

bohatstvím, ale vždy a stále jen naší osobní i komunitní chudobou, jež je

oživována Kristovým Duchem.

 

My křesťané jsme při následování našeho Pána povoláni k tomu,

abychom viděli bídu svých bratří, dotýkali se jí, brali si ji k srdci a konkrétně

konali pro její zmírňování. Bída není totéž co chudoba. Bída je chudoba bez

důvěry, bez solidarity a bez naděje. Můžeme rozlišit trojí druh bídy:

hmotnou, mravní a duchovní. Hmotná bída se obvykle nazývá chudobou a

týká se těch, kdo žijí v podmínkách nedůstojných pro lidskou osobu: bez

základních práv a prostředků prvořadé potřeby jako je jídlo, voda, hygienické

podmínky, práce; bez možnosti rozvoje a kulturního růstu. Proti takovéto

bídě církev staví svou službu, diakonii, kterou vychází v ústrety nouzi a léčí

rány, jež hyzdí tvář lidstva. V chudých a v těch posledních vidíme Kristovu

tvář. Tím, že milujeme chudé a sloužíme jim, milujeme Krista. Naše úsilí se

zaměřuje i na snahu, aby ve světě přestalo znásilňování lidské důstojnosti,

diskriminace a svévole, které v mnoha případech zapříčiňují bídu. Když se

moc, přepych a peníze stanou modlami, staví se nad požadavek rovného

rozdělování bohatství. Místo toho je třeba, aby se svědomí obrátilo směrem

ke spravedlnosti, rovnosti, střídmosti a sdílení.

 

Neméně znepokojující je mravní bída, která spočívá v tom, že se člověk

stává otrokem neřesti a hříchu. Kolik rodin žije v úzkosti z toho, že některý

z jejích členů – zejména mladých – je obětí alkoholu, drog, hazardu nebo

pornografie! Kolik lidí ztratilo smysl života, je zbaveno perspektivy pro budoucnost a pozbylo naděje! Kolik lidí je k takovéto bídě odsouzeno kvůli

nespravedlivým sociálním podmínkám, nedostatku práce, která je zbavuje

důstojnosti umožňující přinášet domů chléb, kvůli nerovnosti práv na

vzdělání a zdravotní péči. V těchto případech se mravní bída může nazývat

počínající sebevraždou. Tento druh bídy, která je příčinou hospodářského

úpadku, se vždy spojuje s duchovní bídou, jež nás zasahuje, když se

vzdalujeme od Boha a odmítáme jeho lásku. Pokud se domníváme, že

nemáme zapotřebí Boha, který nám v Kristu podává svou ruku, a myslíme

si, že si vystačíme sami, vydáváme se na cestu směřující ke krachu. Bůh je

ten jediný, kdo skutečně zachraňuje a osvobozuje.

Evangelium je pravou protilátkou na duchovní bídu. Křesťan je

povolán k tomu, aby do každého prostředí přinášel osvobozující zvěst, že

existuje odpuštění spáchaného zla, že Bůh je větší než náš hřích, že nás vždy

nezištně miluje a že jsme stvořeni pro společenství a pro věčný život. Pán nás

zve, abychom byli radostnými hlasateli poselství o milosrdenství a naději! Je

krásné zakoušet radost z šíření této radostné zvěsti, sdílet poklad nám

svěřený, abychom potěšovali zničená srdce a dávali naději mnoha bratřím a

sestrám ponořeným do temnoty. Jde o to, abychom následovali a

napodobovali Ježíše, který, plný lásky, vyšel vstříc chudým a hříšníkům jako

pastýř za ztracenou ovcí. Ve spojení s ním můžeme odvážně otevírat nové

cesty pro evangelizaci a pro povznesení člověka.

 

Drazí bratři a sestry, nechť tato postní doba najde celou církev

disponovanou a ochotnou přinášet těm, kdo žijí ve hmotné, mravní a

duchovní bídě, evangelní svědectví, jehož souhrnem je zvěst o lásce

milosrdného Otce, připraveného obejmout v Kristu každého člověka.

Dokážeme to v té míře, v jaké budeme připodobněni Kristu, který se stal

chudým a svou chudobou nás obohatil. Půst je vhodnou dobou k dávání ze

svého. Udělá nám dobře, když se budeme ptát, čeho se můžeme zbavit,

abychom pomohli druhým a obohatili je svou chudobou. Nezapomínejme na

to, že pravá chudoba bolí; nebylo by nic platné dávání bez kající dimenze.

Nemám důvěru k almužně, která nic nestojí a která nebolí.

Nechť Duch Svatý, díky němuž „«[jsme] prý smutní, a zatím se stále

radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic

neměli a zatím máme všechno“ (2 Kor 6,10), podporuje naše předsevzetí a

posiluje v nás pozornost a zodpovědnost vůči lidské bídě, abychom se stávali

milosrdnými a konali milosrdenství. S tímto přáním vás ujišťuji o své

modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně

vykonali postní pouť, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám Pán

žehná a Panna Maria vás ochraňuje.

 

 

Ve Vatikánu 26. prosince 2013

slavnost svatého Štěpána, jáhna a prvomučedníka

 FRANTIŠEK

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
a tisk.cirkev.cz
Redakčně upraveno