Různé

A opravdu - na odpovědnosti je něco, co je bezedné. A čím déle a hlouběji na ni myslíme, o to víc si toho budeme vědomi - až se nás konečně může zmocnit jakási závrať. Neboť když se ponoříme do propasti lidské odpovědnosti, pojme nás hrůza: je něco hrozného kolem odpovědnosti člověka - současně však něco nádherného! Hrozné je: vědět, že v každém okamžiku nesu odpovědnost za okamžik následující; že každé rozhodnutí, nejmenší právě tak jako největší, je rozhodnutí „na celou věčnost“; že v každém okamžiku uskutečňuji nebo ztrácím nějakou možnost, možnost právě toho jediného okamžiku. Všechny ostatní jsem však tím už také současně zavrhl, odsoudil k ne-bytí, a také to „na celou věčnost `. Je to však přece nádherné: vědět, že budoucnost, má vlastní a s ní budoucnost věcí a lidí kolem mne, nějak - i když třeba v malé míře závisí na mém rozhodnutí v každém okamžiku. Co tímto rozhodnutím uskutečním, co jím „stvořím do světa“, to zachraňuji do skutečnosti a zachraňuji před pomíjivostí.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 51)

+


Křesťané si stěžují, že nemají co říci ve svých zpovědích. Měli by si však uvědomit, že jejich hříchy myšlením, slovy a skutky nejsou ničím proti vině, jakou mají proto, že zanedbávají své bližní, že na ně nemyslí, nerozšiřují pravdu, nespolupracují na vykoupení a nejednají, jak jim přikazuje jejich odpovědnost za spásu světa.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 177)

+

Nikdo z nás není odpovědný za spásu druhého ve stejné míře, jako za svou vlastní. Proč? protože nemůžeme disponovat svobodou druhého člověka S tím je nutno se smířit a sám Bůh to respektuje. Je to školácká chyba, když se jeden z manželů snaží vyřešit konflikt a mluví za druhého nebo jeho jménem tam, kde má právo mluvit jenom za sebe a vlastním jménem. Žádný lidský konflikt se nedá vyřešit, když jeden účastník začne od toho, co má druhý dělat, jak má myslet, cítit a postupovat. Napravování partnera je nejednou zásadní překážkou na cestě k řešení.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 98)

+

První věcí především je, že tento koncil se jako první v dějinách církve konal pro něco a nikoli PROTI NĚKOMU. Tentokrát se církev ptala sama sebe a to zcela do hloubky na svou identitu, na svou podstatu, na svůj obsah a pokusila se zviditelnit nový styl a novou strukturu. To všechno lze shrnout ve slově AGGIORNAMENTO (modernizace), které vyhlásil papež Jan XXIII. ve chvíli, kdy tento koncil svolával. Od té doby již církev nemá odsuzovat, ale naopak, má se otevírat mnoha dalším pravdám, které vystupují mimo církev a vůči nimž se po celá staletí nevyslovovala nebo je dokonce odsuzovala.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 100)

+

Druhá věc je, že mezi tím, co chtěli otcové, a tím, co bylo zprostředkováno veřejnosti a co potom utvářelo obecné vědomí, existoval značný rozdíl. Otcové chtěli aggiornamento víry- a tím ji právě nabídnout v celé její síle. Místo toho se víc a víc vytvářel dojem, že reforma tkví v tom, že prostě odhodíme balast; že si to ulehčíme, takže se zdálo, že reforma vlastně není v radikalizaci víry, nýbrž v nějakém druhu jejího zředění. Stále víc se ovšem ukazuje, že pouhé ulehčování, přizpůsobování a ústupky nejsou tou pravou formou koncentrace a prohloubení. To znamená, že v podstatě existují dva koncepty reforem. Jeden koncept je více se zříkat vnější moci, vnějších faktorů, a tím více žít z víry. Druhý spočívá v tom udělat si dějiny pohodlnější a zkarikovat je; pak se to samozřejmě nezdaří.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 54)

+

Pojetí svobody zahrnuje tedy dvojí pohyb: jednak je člověk svobodný od toho, aby byl poháněn, neboli nepodléhá jedině svým pudům a svým determinacím, jednak je člověk svobodný k tomu, aby byl odpovědný, neboli člověk se pojímá dynamicky, smysluplně, perspektivně, orientovaný zásadně k uskutečňování a naplňování konkrétního smyslu svého života. V tomto smyslu je chápáno hledání svobody, která by se nenacházela pouze na úrovni struktur, sociálních podmínek a nařízení shora. Svoboda, po níž se volá, je spíš možnost vypracovat projekt sebe sama, který by zahrnoval druhé, přírodu i společnost v harmonickém a hluboce lidském růstu.

…
Dnes je člověk povolán, aby rozhodl o tom, že bude morální, aby odpověděl na otázky, které mu s tragikou i reálností klade každodenní život. Jestliže „odpovědnost je nejhlubší základ lidské bytosti“, je to proto, že život je chápán jako úkol, který má být uskutečňován, úkol, na nějž je třeba osobně, svobodně a zodpovědně reagovat. Přichází tu na mysl slavný výrok Johna Kennedyho, pronesený při inaugurační řeči u příležitosti jeho uvedení do úřadu prezidenta Spojených států: „Nesmíme se ptát, co může a musí udělat národ pro nás; spíše se ptejme, co můžeme a musíme udělat my pro svůj národ.“

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41)

+

Proto je snad vhodné v souvislosti s touto autobiografickou skicou zopakovat logoterapeutická maxima, jak jsem je jednoho dne formuloval ve snu, při probuzení stenografoval a publikoval ve své "Lékařské péči o duši": Žij tak, jako bys žil již podruhé a poprvé dělal vše tak špatně, jak to právě teď hodláš učinit. Smysl pro vlastní zodpovědnost lze skutečně stupňovat takovým fiktivním autobiografickým náhledem na vlastní život.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 103-5 /str. 104 je obrázek/)

+

Kdo se zbavuje břemen, unaví se; kdo ale na sebe vezme svobodně břemeno závažné odpovědnosti, získává lehkost a mládí.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 25)

+

Písmo a tradice nejprve mluví o osobním hříchu jednotlivce. Vinny nejsou struktury, zařízení nebo jiné mechanismy, vinen jsem já. "Ten muž jsi ty!" (2Kr 12,7), "Proti tobě samému jsem zhřešil" (Ž 51,6). Z toho mluví čestnost a odvaha stát sám za sebou a za svými činy a přijímat za ně odpovědnost. Z toho mluví chápání člověka jako osoby, která je více než svazek funkcí a více než soubor společenských poměrů.

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 43)

+

V současnosti: mnoho možností, nutnost výběru - roste odpovědnost.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus C, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992 s.14)