Různé citáty různých autorů k tématu: eucharistie

Zdař Bůh. My se už trochu známe. Viděl jsem vás v táboře. - Nevěděl jsem, že je to kněz. Pracoval na tomto poschodí se svým krajanem.

Rozvěsili jsme po stěnách kahany, na schůdek položili utěrku, vytáhl kousek chleba, víno v lahvičce od léků, malou bibli, postavili jsme se do půlkruhu a In nomine Patris... Tehdy se sloužilo ještě latinsky. Hned jsem si vzpomněl na Abraháma, na betlémskou jeskyni, na skálu, na které by obětovaný Beránek, na Mojžíšovu skálu, z které vytryskl pramen pitné vody. Jeho tichý hlas, pokojná tvář, vězeňská uniforma, živá víra, vroucnost, s jakou vyslovoval každé slovo mše svaté, kterou uměl nazpaměť, působily přesvědčivě a dojemně. Prvé přijímání po tolika měsících. Jednota s věřícími na celém světě. Jistě se za nás modlí. V Kristu jsme všichni sjednoceni. Jde to a je to možné i bez barokních andělů, soch, obleků, bez varhan a bez parády. Čirá podstata. Zápas o proměnu chleba a vína. V pokoře se mění i člověk ve vězeňské uniformě a hluboko pod zemí, daleko od lidí, na novou kvalitu člověka podobného Kristu.

- Jděte v pokoji. Odneste pokoj a požehnání svým přátelům a dělejte to jako On. V tomto pekle studených skal, hučících strojů a šílených lidí vydávejte své svědectví pravdy, trpělivosti a dobroty.

Dojatí se loučíme, nenápadně se vracíme k výtahu a protože se už skončila výměna havířů, jdeme asi sto metrů dolů po žebříkách při šachtě, která už vydala vozy kamení a rudy.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 34-35)

+

Účastnit se eucharistie je nejopravdovější, nejsprávnější a nejúčinnější způsob, jak se „připravit“ na smrt.

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41)

+

Jako křesťané musíme dbát, aby to všechno vycházelo z víry a nezraňovalo to lásku. Tím vším je naše víra zpravidla tak zaměstnána, že už nemá čas ani sílu zamýšlet se sama nad sebou, to znamená zamýšlet se nad tím, co pro nás Bůh učinil a stále činí. Proto potřebuje naše víra jakési „volno“, tak jako potřebujeme po práci čas k odpočinku. Nedělní cesta do kostela je právě takovým odpočinkem pro naši víru. V každém případě jím může a má být. V kostele se osvobodíme od všedních povinností. Setkáme se zde s lidmi, kteří jsou stejné víry. Nepotřebujeme nikomu nic vysvětlovat. Při modlitbě, biblickém čtení, kázání a slavení eucharistie si znovu připomeneme, co pro nás víra znamená, jakým způsobem jsme skrze Ježíše Krista spojeni s Bohem, s čím se můžeme na Boha obracet a jaký vliv to vše musí mít na náš život. Stejně tak jako dobře probíhající rodinná oslava uvolňuje a dává novou sílu k další práci, může nedělní mše, je-li správně a dobře prožitá a oslavená, poskytnout naší víře sílu plnit úkoly dalšího týdne.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 95)

+

Křesťanské náboženství vzniklo v zeměpisné oblasti středozemské pánve, v oblasti obilí a vína. Od začátku v zemích od střední Asie až do mlhavého Skotska zachovával katolický rituál prvky velikonočního rituálu: chléb a víno ve shodě s Exodem. Dnes se nacházíme znovu před různými civilizacemi velmi rozdílnými, civilizacemi prosa a rýže. Proč potom nebrat tyto jednoduché plodiny základního pokrmu při slavení velikonočního rituálu? Proč ponechávat chléb a víno? Je to z úzkoprsého konzervatizmu? Ne, ale obřad zavazuje všechny národy s rozdílnými kulturami, aby uznaly, že Absolutno, které jim bylo dáno jako naděje spásy se zjevilo v určitém bodě prostoru a času, v dějinách určitého národa. Už jsme to řekli: Ježíš se narodil v judském Betlémě. Nenarodil se v Tumbuktu ani v Tibetu, ani městě Caen. Narodil se za císaře Augusta a nikoli za Tamerlana nebo za Napoleona... (174-75)

…
Wolton: Souhlasíte s touto větou kardinála Ratzingera o liturgii: „Pro katolíka je liturgie společnou vlastí, ba je pramenem jeho identity. Proto musí být předem určená, neproměnná, aby se prostřednictvím obřadu projevila Boží svatost?“

Lustiger: Ano, v základě souhlasím. Neproměnná neznamená uniformní. Liturgie vždy přebírala různé formy a bude přibírat ještě jiné. Ale liturgie má tu zvláštnost, že je objektivním zvýrazněním daru, který Bůh dal církvi. Zpěvák, nebo umělec vyjadřuje svou subjektivitu před nějakým shromážděním, které se v něm poznává nebo nepoznává, které se s ním ztotožňuje nebo neztotožňuje. Z toho pochází jeho úspěch nebo neúspěch. Jeho síla zvýraznění pochází především z jeho subjektivity a ze způsobu, jakým je schopen ji podat. Ale v křesťanském obřadu je celebrant především nositelem nějakého významu, který mu nepatří. Tento význam nepatří k jeho subjektivitě. Je to úkon, který poslouchají a s kterým souhlasí ti, kdo jsou shromážděni. Když kněz slaví eucharistii, mluví a provádí úkony, ale eucharistii slaví ve jménu Krista, který je Hlavou shromáždění, a lidé sem nejdou proto, aby ho viděli, ale aby slavili Pánovu eucharistii. V divadle jsou herci a diváci. V liturgii jsou všichni herci-činitelé, spolupracovníci Boha, a též diváci-pozorovatelé Božího díla v sobě. (278)

…
/Ve farnosti jsou pospojovány generace, zde se křtí děti i se modlí za mrtvé.../
Farnost je též místo, kde se přenáší a oznamuje víra v slavených svátostech, neboť víra se tam neprojevuje jako nějaká ideologie nebo subjektivní přesvědčení, ale představuje se v konkrétní tělesné realitě shromážděného lidu, který prožívá to, co hlásá a co je mu hlásáno. Je to též místo, kde slovo bible přestává být abstraktním slovem vydaným skalpelu profesorů a archeologů, ale podává se od úst k ústům jako pokrm a Slovo života, na kterém mají všichni účast jako na živém Slově. Farnost je místo, kde se eucharistické společenství živené Kristovým Tělem stává jeho Tělem, kterým je církev. V eucharistii místní společenství představuje a zpřítomňuje univerzálnost církve, neboť není shromáždění nebo farnosti, která by existovala bez služby kněze, díky které toto společenství pokřtěných dostává svůj rozměr a přebírá katolickou odpovědnost, neboť kněz je poslán biskupem, který existuje jen ve společenství se všemi biskupy celého světa. Ti jsou dohromady konkrétním a tělesným, historickým a osobním znakem všeobecné církve.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 318)

+

Jen si to živě představme a docela konkrétně pozorujme, až půjdeme příště do kostela, s jakou péčí budeme upravovat oděv, vlasy a celý zevnějšek - a zda nás bude aspoň trochu mrzet nečistota či neupravenost našeho svědomí a nedostatek naší lásky - jestli na to vůbec pomyslíme.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 261)

+

Být Božím dítětem tedy znamená: stát se malým - a zároveň to znamená: stát se velkým. Žít eucharisticky, to je zcela vyjít ze sebe, z úzkého prostoru vlastního života, a vrůstat do šíře Kristova života. Kdo vyhledává Pána ve svém vlastním nitru, nebude jej chtít zaměstnávat stále jen sebou a svými záležitostmi. Začne se zajímat o záležitosti Páně.
(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 12)

+

Svůj den začínáme tím, že se pokoušíme spatřit Krista v hostii. Pak během dne ho vidíme v zubožených tělech našich chudých. Tak se modlíme prací, když všechno konáme s Ježíšem, pro Ježíše a kvůli Ježíši. Chudí jsou naší modlitbou. Oni nesou v sobě Boha. - Modlit se - to znamená modlit se vším, modlit se prací...

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 3)

+

Služba jednoty konečně vrcholí ve slavnosti eucharistie. Ta je pravým vrcholem církevního života. Všechny ostatní modlitby a služby, zvěstování a bratrská pomoc, ústí do slavení smrti a vzkříšení našeho Pána. Zde se církev skutečně živí a buduje. Zde se věřícím nejen sděluje slovo života, ale tělesná osoba Ježíše Krista pod znamením chleba a vína v Duchu sv. Žádné slovo nemůže dosáhnout více než toto, a žádná jednota nemůže být hlubší než ta, v níž jsme zahrnuti do těla Ježíše Krista, kde se všichni stáváme Jedním. Proto je nutno, aby zvěstovatel evangelia ve jménu Ježíše Krista a církve vedl i slavení eucharistie.

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 14)

+

Duch sv. působí jen to, co udělal Kristus.

(Yves Congar: Der Heilige Geist, St. Benno-V. Leipzig 1988)

+

Pro přesnost některé citáty v originále:
Jesus ist nicht geopfert worden, sondern hat sich (aktiv) geopfert. (126)
Nein: er ist seiner Sendung und Art unbeirrbar treu geblieben und ist an der Borniertheit und Dummheit der Menschen zerbrochen. Von einem bestimmten Punkt an hat er gesehen, da es konsequenter sei, fuer seine Botschaft zu sterben, statt sich aus dem Staub zu machen oder zu Gewalt zu greifen. In dem Sinn hat erdas Sterben frei gewäelt als letzte Möglichkeit der Treue zu senem Auftrag und damit des Gehorsams dem Vater gegenüber und als letzte Möglichkeit, durch die Hingabe seines lebens seiner Botschaft zu verhelfen. (126)
"Nur eine Kriege rechtfertigende und dem Friedensevangelium entfremdete Theologie konnte die Erlösung als Opferwerk zu Basänftigung eines von der rächenden Gerechtigkeit erfüllten Gottes mi deuten. So ging auch der Eucharistie, der Feier des Friedens und dem stets erneuerten Gelöbnis zum Bund des Friedens, das Herzstück weithin verloren." (B. Häring, Meine Erfahrung mit der Kirche, Freiburg i.Br. 1990,199) (128)
Bei dieser Vorstellung, das leiden und Sterben Jesu sei ein von Gott vorhergesehenes Opfer, kommt völlig aus dem Blick, dass der Heilige, der liebende, der Selbstlose, der Idealist zerbrochen ist an der Borniertheit, Bo heit und Dummheit der Menschen und da er das bis heute in zahllosen seiner Brüder und Schwestern immer noch tut. (128)

…
Gisbert Greshake /Gottes Heil - Glück des Menschen, Freiburg i. Br. 1983, 80-10/ gibt der "Satisfaktionslehre", die Anselm von Canterbury Ende des elften Jehrhunderts entwickelt hat, eine neue, zugänglichere Interpretation. Er erläutert, im Rahmen des germanisch-mittelalterlichen Denkens seiin der Vorstellung der "Ehre Gottes" die rechte Ordnung der Welt impliziert. Die Verletzung der "Ehre Gottes führte zu einer irreparablen Schädigunga der Weltordnung. Die Wiederherstellung dieser "Ehre Gottes" und damit der Integrität der Welt durch "Genungtuung" sei nur möglich durch eine Haltung unbedinten Gohorsams der Schöpfung. Doch dazu sei - infolge seiner sündhaften Gebrochenheit - kein Mensch fähig. Darum habe Gott sinen Sohn Mensch werden lassen, zum ersten vollkommenen, sündenfreien Menschen, der von "unten", von der Schöpfung her, die Welt wieder in Einklang mit Gott gebracht habe.
ÖJesus ist also nach Anselm in gar keiner Weise der Prügelknabe Gottex, in ihm straft Gott nicht den Unschuldigen; sein Kreuztod ist auch nicht die Konsequenz einer Antagonismus der Gottesattribut Barmherzigkeit und Gerechtigkeit; Gott steht bei Anselm nicht gegen Gott, sondern: der freiwillige Tod Jeu ist die Aufgipfelung eines lebens, das sich radikal an Gott und die anderen weggab und gerade soin Freiheit Schöpfung verwirklichte und für uns alle neu konstituierte. In seinem Tod ist ein Raum der Versöhnung, whren Friedens und wahrer Freiheit oröffnet, in den die Menschheit... durch Nachfolge eintreten darf und kann." /Ebd. 97/ Dies wäre eine mitwollziehbare Sinndeutung des lebenswerks Jesu Christi,.... (129-130)
Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 26-130)

+

Stává se s námi jednou bytostí, vždy při zpřítomnění Poslední večeře Páně, při Eucharistii.
Pro tebe, pro každého jednoho z nás, opustil Kristus svého Otce, svou matku, protože tě miluje až do věčnosti. Kristus touží po tom, aby mohl k tobě přilnout, protože tě má rád, a to bez ohledu na to, že tys k němu nepřilnul. Kristus se chce s tebou stát jedním tělem.
(Podle W. Trobische, Dva středy, však jeden kruh, str. 219-220)

+

...Eucharistií ...se posiluje a upevňuje naše tělesná přirozenost. Tak to říká i apoštol Pavel v listě Efeským: Vždyť jsme údy jeho těla, z jeho masa a jeho kostí. (Ef 5,30). Nemluví tu o nějakém duchovním a neviditelném člověku - duch přece nemá kosti a maso (Lk 24,39) - ale o skutečném lidském organismu z masa, nervů a kostí. Tento organismus dostává výživu z kalichu vína, jež je jeho krví, a čerpá posilu z chleba, který je jeho tělem.
(Svatý Irenej)
/ Denní modlitba církve=Breviář, lekcionář 2, str. 227/

+

Eucharistie je svátost dnes "populární", ale tím není řečeno, že je dostatečně pochopená. Snad nejvíce lidí chápe, že je to posila sjednocení s Kristem. To je jistě správné. Stojí ale za to si uvědomit, co všechno eucharistie může a má posilovat: naši ochotu nést obtíže, naši ochotu sloužit bližním a přijímat je, naši jistotu, že nás Bůh miluje - tedy naši víru. Naši víru, která je zcela prakticky naším sjednocením s Bohem v běžném životě. A také naši víru, že patříme jako živé údy do církve - a že je to velká výhra pro celý náš život.
(P.Aleš Opatrný,Můžeme se ještě změnit?str. 27)

+

Ó milostivý chlebe, rač v nás oheň Ducha svatého tak zapálit, abychom hrozni byli všelikým nepřátelům jako lvové ohněm dýchajíce, totiž zapálenou pravdou a láskou. Nebo kdež tvá svatá krev jest v důstojném srdci, tu zlí duchové zaběhnou a dobří andělé na pomoc přicházejí. Račiž nás tak důstojně napájeti svou svatou krví, aby se zlí duchové pro hrůzy k nám neodvážili přistoupiti a svatí andělé vždy při nás přebývali.
(Jan Milíč z Kroměříže)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 78/

+

Bylo sice vznešené, když Židům padala s nebe mana, ale uvažuj, co je většího: mana s nebe, nebo Tělo Kristovo? Tělo toho Krista, který je původcem nebe /i země/. A pak, kdo jedl manu, zemřel, kdo však bude jísti toto Tělo, dosáhne odpuštění hříchů a nezemře navěky. Proto neříkej své "Amen" ledabyle, ale v duchu vyznávej, že přijímáš Tělo Kristovo.
(Sv. Ambrož)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 18/

+

Svátek (velikonoc) nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám dopřává radost ze spasení, která z tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.
(Svatý Atanáš)
/Denní modlitba církve= Breviář-L2-117/

+

Zdráv buď chlebe, jenž jsi z nebe
na bídný svět sestoupil,
abys sytil a posilnil
duše, kterés vykoupil.
(Ze starobylého hymnu)