Různé citáty různých autorů k tématu: služba

„Opravdové neurózy, jak víme, jsou nejlépe definovány jako strnulá centrovanost na sebe. Žádný terapeut nemůže léčit fobii, obsesi, předsudek nebo nepřátelství tím, že pacienta něčeho zbaví. Co může udělat je, že pacientovi pomůže získat hodnotový systém a očekává, že tento systém překryje nebo absorbuje rušivý faktor.“ (GORDON W. ALLPORT)

…
Chodec bude klopýtat, jakmile - místo toho, aby měl na očích cíl - zaměří svou pozornost příliš silně na chůzi samu.(162)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)

+

Na cimře musíš mít kamarády a autoritu si získáš jedině službou.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 43)

+

Každý úkol si obvykle vyžaduje nějakou cenu. A co teprve asi tak vysoký úkol, jako je sloužit pravdě?

Sloužit pravdě jsou velká slova a jsou "nejvyšší vůlí", která v tomto povolání platí. Platí se ovšem malými mincemi. Děje se tak v různých, velmi prostých a malých věcech, kdesi v pozadí. Vůle k pravdě zůstává základem, ale fakticky musím zpracovávat korespondenci, číst akta, vést rozhovory a tak dále.

Pro mě bylo onou cenou, že jsem se nemohl plně věnovat tomu, co jsem si představoval: zásadním způsobem spolupromýšlet a účastnit se velkého duchovního rozhovoru naší doby, rozvinout vlastní dílo. Musel jsem sestoupit do maličkostí a různých faktických konfliktů a událostí. Velká část toho, co by mě zajímalo, musela jít stranou. Musel jsem se prostě postavit do služby a přijmout ji jako svůj úkol. A musel jsem zanechat myšlenky, že bezpodmínečně musím napsat a přečíst to či ono. Místo toho jsem byl nucen uznat, že můj úkol je toto zde. (82)

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 81-82)

+

Dnes je člověk povolán, aby rozhodl o tom, že bude morální, aby odpověděl na otázky, které mu s tragikou i reálností klade každodenní život. Jestliže „odpovědnost je nejhlubší základ lidské bytosti“, je to proto, že život je chápán jako úkol, který má být uskutečňován, úkol, na nějž je třeba osobně, svobodně a zodpovědně reagovat. Přichází tu na mysl slavný výrok Johna Kennedyho, pronesený při inaugurační řeči u příležitosti jeho uvedení do úřadu prezidenta Spojených států: „Nesmíme se ptát, co může a musí udělat národ pro nás; spíše se ptejme, co můžeme a musíme udělat my pro svůj národ.“

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41)

+

Každý bychom měli svá srdce přizpůsobit druhému, kdykoliv ho potkáme - být tu plně pro něho, sloužit mu. Silnice mezi Jeruzalémem a Jerichem je všude. Jsou jich statisíce.

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 10)

+

Na počátku služby snad láska není příliš veliká, snad je služba určována více povinností než láskou. Benedikt však na tomto místě předpokládá, že láska může růst. Láska roste v jednání. Láska nemusí stát vždy na počátku. Může být i plodem služby, do které se s ochotou pustíme.

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 28)

+

Autor vztahuje první část Ježíšova podobenství o posledním soudu na „národy“ - na pohany. Oni mohli jednat dobře, aniž o tom věděli - „Kde jsme tě viděli....“

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 284)

+

Maria žije pro Boha tím, že žije pro druhé. Roste tím, že slouží, že se vydává. A každý člověk roste jedině tím, že se vydává. Kdo se chce ušetřit, neušetří se. Kdo se vydává ve službě pro druhé, jenom ten vnitřně roste. Jenom život pro druhé je opravdový život. Oživme o vánocích tuto existenci pro druhé ve svých rodinách. Ne jako chvilkový pocit, který zas vyprchá, ale jako světýlko, které nám víc a víc vzchází.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.26)

…
A tak nemůžeme udělat na začátku roku nic lepšího než vzít ten další rok svého života s důvěrou z rukou Božích. Jako dar Boží - nabídku - řadu možností žít pro druhé, vydávat se, konat dobro, a třeba i osvědčit se v utrpení. Nedělejme si žádná veliká rozhodnutí, z nichž nakonec nic nevzejde, ale především vezměme od Boha sami sebe: své schopnosti, svoje povinnosti, možnosti, která nám Bůh dává, ale i svou částečnost a slabost. Bůh si nás chce opracovávat - nepropadejme tedy smutkům, a je-li třeba, začínejme vždycky znovu s vědomím, že to má smysl. Vezměme z rukou Božích i své okolí - ty, kteří jsou s nám spjati, nám svěřeni, o které se máme starat, pro které máme pracovat a žít. Přijměme je i s jejich slabostmi a snášejme je, buďme na světě pro ně, chtějme pro ně nosit v sobě pokoj Kristův, aby jim to přinášelo užitek. Buďme na sebe jemní. Vezměme z rukou Božích i dobu a místo, na kterém žijeme. Snažme se tvořit, co je poctivé a ryzí, přemáhejme zlo dobrem a buďme věrni sami sobě. A tak se může i na naší slabosti ukázat, že v evangeliu je životodárná síla. Akceptujme tedy tento nový rok a řekněme k němu s důvěrou své ANO.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.19)

+

Nejdůležitější v životě není viditelný výkon, nýbrž setrvání na místě, na které nás Bůh postavil, být zde pro toho druhého, kterého nám Pán právě poslal do cesty. ...Ten, kdo je tady pro druhého, daruje mu " perlu věčnosti v pozemské mušli času" (Heinrich Spaemann).

(Reinhard Abeln - Anton Kner: Co dělá člověka člověkem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 7)

+

To je ovšem známý paradox evangelia: Uspokojení a naplnění jsou vedlejší produkty oddané lásky. Dosáhnou jich jenom ti, kdo dokážou vyjít sami ze sebe, ti, pro něž dávání je důležitější než braní.

(John Powell: Láska bez podmínek, Portál, Praha 1994, 35)