Různé citáty různých autorů k tématu: svědectví

V tomto prostředí nemáme nic moudřejšího než trpělivě snášet všechny námahy každodenního života, pohrdání pronásledovatelů a nespravedlnost, která se nás denně dotýká. Oni tvou službu přijmou, jsou rádi, že je možno se na tebe spolehnout, ale o Kristu jim moc nevyprávěj. Nepřejí si to. (...) Na teologické problémy nemají a ty jim nevnucuj odpovědi na otázky, které ti nepoloží. (125)
(...)
- Začínám objevovat biblické myšlení, - začínám na novou notu.
- A co to je?
- To je řeč o člověku, o životě a účasti na životě, o tom, že Bůh se přece jen stará o člověka. Ježíš neměl v ruce katechizmus, bibli ani teologii. On jednoduše žil s lidmi, poslouchal je, a když potřebovali, pomáhal jim. Je lepší nechat působit Boha a věřit, že on může použít jen naši přítomnost v tomto prostředí jako svědectví o jeho lásce. Oni se nad tím zamýšlejí a roste to v nich. Myslím, že naši misionáři též příliš neřeční. Často neznají ani řeč svých posluchačů. Stavějí nemocnice, školy, kostely, starají se o lidi a žijí s nimi. Toto tady je ideální misijní stanice, o které se ti ani nezdálo.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 125-26)

+

Rozumíme však správně pojmu ,,ctnost’’? Vždyť „ctnost“ znamená v jádře totéž jako být zdatný v životě a neústupný v dobrém chování. Křesťané se přece musí snažit o moderní ctnosti, které jim umožňují jednat správně jako křesťané žijící v naší době. Před několika léty vyšla knížka Heinricha Klompse vypočítávající tyto moderní „ctnosti“: vědomí zodpovědnosti, tolerance, mírumilovnost, věcnost, otevřenost, nezaujatost, uctivost, odvaha, kolegialita, družnost, diskrétnost, náprava křivd, sdílení radosti, vlídnost, mírnost, vděčnost, spolehlivost, sebeovládání, trpělivost, ochota posloužit. (74)
(...)
Víme přece, že každý kousek spravedlnosti a pokoje, kterého na tomto světě dosáhneme, je kouskem skutečnosti Bohem vykoupeného stvoření. Proč by měl Bůh pohrdnout přínosem lidí, kteří nejsou křesťané? Bůh je jim ostatně blíž, než sami tuší. A proč bychom se neměli přiučit něčemu dobrému od těch, kdo nejsou křesťany? (75)

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 74-75)

+

Stejnou měrou, jako se otevíráme lásce k lidem, stává se pro nás opět věrohodnou i láska Boží. Ano, abychom řekli pravdu, liská láska je jediným důkazem Boha, který je dnešní svět ochoten přijmout. /Gertrud von le Fort)

…
Ať od vás odejde každý šťastnější, než když k vám přišel. /Matka Tereza/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997)

+

Citát z H. Bergsona: Proč měli následovníky světci? Proč táhli za sebou zástupy velcí lidé? Nic nežádali a přece dosáhli mnoho. Nepotřebují kázat, stačí, když existují. Jejich existence je výzva. (132)

+

Hnutí spásy znamená pro Izrael shromažďovat rozptýlené, vyhnané, zpátky do svaté, zděděné země. Církev žije naproti tomu z poslání v závěru Matoušova evangelia: "Jděte do celého světa, ke všem národům!" (107)

…
Ale co můžeme dělat uprostřed nekultury stroje...? Myslím, že se můžeme pokoušet vytvářet ostrovy lidství, a křesťané by přitom mohli a měli stát v čele; něco takového může působit na druhé nakažlivě a dávat podnět k askesi, ignorování nadměrné nabídky ze strany produkující civilizace. Aby se stala jednoduše lidštější. ...Z těchto ostrovů se může šířit to, co můžeme nazvat opravdu kulturou, křesťanskou kulturou; mnoho lidí po tom hladoví.
(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 136)

...
Pro všechna světská povolání, také pro politiku, platí: ačkoli nemůžeme vnucovat nekřesťanům specificky křesťanskou etiku, musíme jim ukázat, že život je podle jejích norem lidsky věrohodný.

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 138)

+

Domnívám se, že nezáleží především na tom, abychom o Bohu a víře mluvili, nýbrž na tom, abychom tuto skutečnost žili a beze slov dokazovali. ...
Místo mluvení o příchylnosti Boha k člověku se pokouším jim nechat pocítit tu příchylnost. To mi připadá v té míře lehké, v jaké je miluji.

Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 46)

+

Z velkých světců, po Ježíšově příkladu, vyzařuje charismatická síla Ducha v projevech všedního života.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.43)

+

"Hovořiti budeme mlčením." Síla našeho života musí být tak veliká a naše opravdovost musí být tak vyspělá, že nebude potřeba, abychom museli dlouho vysvětlovat, nebude potřeba velkého úsilí, aby z nás vycházela síla, která bude působit bez řeči. Bude ale potřebí velké síly, abychom dovedli u každého zanítit tu neviditelnou touhu, bude potřeba velikého úsilí, aby naše myšlenky létaly jako šípy, které budou zasahovat každé nitro. Nebude nám záležet na tom, zda dosáhneme úspěchu hned, či až při dalším růstu nebo až v dalších generacích. Intenzita našeho myšlení musí být tak veliká, aby postihovala nás i všechny ostatní. Dokážeme tak působit ve svém prostředí, dokážeme tak působit ve své rodině, ve škole i jinde. Dokážeme působit na druhé silou vlastního nitra, dokážeme pracovat i tak, abychom denně posílali své myšlenky v celé intenzitě a abychom je posílali svým bratřím a sestrám, abychom je posílali celém světu a vesmíru? Je celé naše myšlení tak kladné, abychom dávali všem to nejlepší? (15)

…
Proč je třeba sdílet naše řešení s jinými?
a) Pomůžeme druhým osamoceným.
b) Sami vyřešíme třeba jen několik stupňů určitého problému; dále se již nedostaneme. Sdělíme naši zkušenost druhému a ten postoupí o další krůček. Tedy, pokrok se urychluje. (96)
...Nebát se, že připravíme půdu a druhý sklidí výsledky. Co na tom záleží? (97)
...Procítit úsilí všech, kteří nám v minulosti i nyní svou neviditelnou prací pomáhali. (1OO)

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.1OO)

+

Bůh nás staví do doby, která je právě jaksi na rozhraní - na rozmezí mezi masovou církví minulosti, v níž mnozí brali své křesťanství dost povrchně, a opravdovostí malého stádečka, pro něž Kristus bude znamenat všecko. Tento výhled do budoucna nenaznačuje jen něco obtížného, ale také NĚCO OZDRAVUJÍCÍHO. Nezáleží na tom, aby bylo křesťanů hodně, ale aby byli opravdoví. Aby i při vší své slabosti byli nějak pro ostatní lidi znamením, že Bůh svět miluje, že lidstvo má v Bohu budoucnost, že člověk není hříčkou osudu, aby byli znamením přítomnosti Boží uprostřed našeho života. Znamením Kristova milosrdenství a jeho oběti. Znamením naděje, znamením odpuštění, znamením pravého společenství. Tak mají křesťané přinášet užitek pro svět.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.28)

+

"Předávání víry se dnes stalo téměř všude problémem a upadlo do těžké krize. Je osudovou otázkou současné církve. Přes všechno úsilí a nejlepší vůli víra v našem moderním a postmoderním světě stále více mizí; že je stále méně silou, která určuje život a skutečnost, a že ji opouští její přesvědčivost a síla šířit se dále. ...

Otázky se dnes netýkají pouze předávání víry, nýbrž samotné víry, nejde pouze o to, JAK víru zprostředkovat, ale CO a PROČ. Výzvy jsou adresovány samotné víře.
Při tom vůbec nejde jen o víru druhých a nejde ani jen o víru příští generace. Jde o naši vlastní víru! Kdyby byla přesvědčivější, nakažlivější, zápalnější, nemuseli bychom si bezpochyby dělat s předáváním víry starosti. Potřebujeme tedy především svědky víry. Přesvědčit může jen živá víra. (5)

…
Dnes nastala zvláštním způsobem doba křesťanských laiků. Neboť křesťanská víra může zasáhnout svět a z nitra ho proniknout pouze v laicích, kteří prožívají každodenní život v rodině, povolání, volném čase.

(Walter Kasper: O víře, Brno, Cesta, 199O, 55 a 57)