Různé citáty různých autorů k tématu: věda

Jakýsi novinář jednou Mistra požádal, aby jmenoval jednu věc, která je příznačná pro moderní svět.

Mistr bez váhání odpověděl. "Lidé s každým dnem vědí víc a víc o vesmíru a méně a méně o sobě."

A astronomovi, který se ho snažil oslnit zázrak moderní astronomie, Mistr náhle řekl: "Ze všech těch milionů podivuhodných vesmírných objektů - černých děr a kvazarů a pulzarů - je nesporně nepodivuhodnější člověkovo já!"

(Anthony de Melo, SJ: Minutová moudrost, Cesta, Brno 1994, 185)

+

Tázali se Mistra, co si myslí o úspěších moderní techniky. Odpověděl takto:

Jeden roztržitý profesor se cestou na přednášku opozdil. Skočil do taxíku a vykřikl: "Honem! Jeďte co nejrychleji!"

Když se taxík vyřítil vpřed, profesor si uvědomil, že neřekl šoférovi, kam má jet a zvolal: "Víte, kam chci jet?"

"Ne, pane," odvětil taxikář, "ale jedu, jak nejrychleji umím."

(Anthony de Melo: Minutové nesmysly, Cesta, Brno 1995, 189)

+

Nikdy dříve jsme nestáli tváří v tvář tak zásadní morální výzvě. Spočívá ve sladění hodnot vědy a techniky s hodnotami svědomí. Je nezbytné zmobilizovat svědomí! Lidská podstata bude naplněna pouze tehdy, jestliže se věda a svědomí spojí. JJinými slovy, bude nezbytné bedlivě kontrolovat způsob, jakým člověk využívá vynálezy, a úmysly, které podmiňují jeho rozhodování.

…
Musíme zmobilizovat svědomí. Musíme zvýšit úsilí lidského svědomí v poměru k napětí mezi dobrem a zlem, jemuž jsou vystaveni lidé XX. století. Musíme být přesvědčeni o nadřazenosti etiky nad technikou, o nadřazenosti lidí nad věcmi a ducha nad hmotou. Lidem bude věda sloužit k dobru pouze ve spojení se svědomím. Vědec opravdu pomůže lidstvu, pokud uzná, že člověk přesahuje svět a Bůh přesahuje člověka.

Ano! Budoucnost člověka závisí na kultuře! Mír ve světě závisí na prvenství Ducha. Mírová budoucnost lidstva závisí na lásce. Váš osobní přínos je důležitý, je zásadní.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 131)

+

Dnes žijeme ve věku specialistů, ale ti nám poskytují pouze partikulární perspektivy a aspekty skutečnosti. Pro stromy výsledků bádání nevidí už badatel les skutečnosti. (...) Ale nebezpečí nespočívá v tom, že se badatelé specializují, nýbrž v to, že specialisté - generalizují. (31)
(...)
Jako neurolog ručím za to, že je zcela legitimní považovat computer za model řekněme centrálního nervového systému. Chyba je teprve v tvrzení, že člověk není nic než computer. Člověk je computer. Ale je zároveň nekonečně víc než computer. Nihilismus se nedemaskuje povídáním o ničem, ale maskuje se slovním obratem „ nic než „.
(...) Redukcionismus bych mohl definovat jako pseudovědecký postup, jímž se specificky humánní fenomény redukují na fenomény subhumánní, popř. jsou z nich dedukovány. Vůbec by tedy mohl být redukcionismus definován jako subhumanismus. (...) Jedním slovem, specificky lidské fenomény jako svědomí a láska se přeměňují na pouhé epifenomény. Duch pak není ničím jiným než vyšší nervovou činností (...).

Proti učenému nihilismu, který nachází výraz v redukcionismu, stojí žitý nihilismus, který by se dal interpretovat jako existenciální vakuum. Existenciálnímu vakuu pak nahrává redukcionismus svou tendencí člověka reifikovat, zvěcňovat a odosobňovat. (32)
(...)
Uvedená problematika nemá jen svou věcnou, le také svou lidskou stránku. Musíme se přece ptát, k čemu to vede, nebudeme-li už v rámci psychoterapie přijímat smysl a hodnoty, jimiž pacient žije, jako opravdové: sám pacient pak už nebude brán jako člověk vážně. (33)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 31-33)

+

Víra se v dnešním světě stává vědou, dokonce jedinou vědou o skutečném životě.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 60)

+

Nepřijal člověk od počátku dějin boj s přírodními silami, aby je získal pro sebe? Co to je lodní plachta a k čemu slouží? Neexperimentoval člověk s deštěm a ohněm? Co je to mlýn na bystrém toku? Nezískával energii z vody, větru, ze sluneční výhně a nedostal se až k atomové energii? V žádném případě se člověk nepokoušel beze smyslu bojovat proti těmto energiím přírody a kosmu, aby je nějak přemohl jako drakobijce, ale naopak krok za krokem je krotil, zvládal a podřizoval si je tak, aby mu sloužily. V boji s přírodou a nikoli proti přírodě je možnost sledovat pokrok člověka. Obávané přírodní jevy, které se člověku jevily jako absolutní smrtelná nebezpečí a zdroje záhuby, ovládl člověk nakonec tak, že se mu staly zdroji dobra a užitku.

(Henri Boulad: Dimenze lásky, Karmelitánské nakl., Kost. Vydří 1995, 26)

+

Myslím si, že právě masová společnost a možnosti technického ovládnutí světa vytvořily také nové kvality zla. To nemůžeme přehlížet.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 28)

+

Duch svatý je snad záchranou, aby naše přetechnizovaná kultura neupadla do úděsné a zcela odlidšťující vyprahlosti.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 12)

…
Mileniarismus musíme nahradit nadějí založenou na Bohu. Z pohledu této naděje se Duch svatý jeví jako odpověď době, která je čím dál více technická. Sledujeme-li například rozvoj sdělovací techniky, jeví se Duch svatý jako ten, který by mohl zaručit kromě sdělování také společenství (nejen"communicatio“, ale také "communio“. Protože se naše doba, právě díky nebývalému rozvoji sdělovacích prostředků, kdy má každý takřka na dosah ruky satelitní anténu či mobilní telefon, může stát novým Babylonem, nepřijdou nové letnice, aby tuto pestrost a změť různých jazyků přetvořily v jedinou symfonii.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 15-16)

+

"Odkud přicházíme? Kam jdeme?" Vědy - nebo raději věda, pro snazší formulaci - by odpovídala spíše na první otázku, náboženství pak na druhou. Jsou to ale jenom dvě křídla jednoho a téhož poznání, které by daleko nedospělo, kdyby se rozhodlo používat jenom jedno z nich. Věda a náboženství jsou nejen zákonitě slučitelné, měly by se dokonce těsně spojit, aby náš duch nebyl připraven o žádnou ze základních otázek, které se mu kladou. Ani o otázku "jak", nad níž náboženství často stojí v rozpacích, ani o otázku "proč", kterou někteří vědci zatvrzele škrtají za svého slovníku - a pak se celý zbytek života na ni snaží odpovědět. (37)

...
Vědci žádají náboženské vysvětlení právě tehdy, když se dospělo k vysvětlení vědeckému. (38)

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 38)

+

Člověk musí uznat, že věda má určité hranice, a že mohou existovat ještě věci za nimi. Věda nemá právo rozhodovat o pravdě a nepravdě v oblastí náboženství a mystiky.

(Pavel Křivský: Ars bene vivendi, Praha 1992 /Soukromý tisk - podle záznamů členů a členek "Kruhu"/, s.1O9)