Různé citáty různých autorů k tématu: věda

/Přesídlení západního lidstva od duchovního pastýře k lékaři je fakt,/ „jemuž se duchovní pastýř nemůže uzavírat, a požadavek, jehož se neurolog nemůže zříkat.“ /Nemá zde jít o konkurenci!/
(K tomu v poznámce na str. 229: „Je pouze otázka, zda lze vůbec mluvit o Bohu, a nikoli spíše pouze k němu. Větu LUDWIGA WITGENSTEINA: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ můžeme totiž přeložit (...) také z agnostického do teistického jazyka - o kom nemůžeme mluvit, k tomu se musíme modlit.“

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)

+

Ale já jsem opatrný a řeknu mu /něco o Bohu/, až když se bude ptát. Kdo nemá na otázku, nemá ani na odpověď.

(Anton Srholec: Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov, KON-PRESS, Bratislava 1991, 46)

+

V mých představách kněz
... je ten, kdo pase ovce věrně,
se stejnou láskou bílé, černé,
a všechny chrání před vlkem.
Ve vedru, v mrazu při nich stojí,
krmí je, čistí, rány hojí -
s nimi je plně člověkem.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 38-39)

+

Pravdě více odpovídá, že dobrý film (a nejen film, ale i divadlo, kniha a vůbec výsledek každé tvůrčí práce) má spíš myšlenky v divácích či čtenářích probudit než jim je vtloukat do hlavy.
(Jiří Menzel: Tak nevím, MOTTO, Praha 1996, 22)

+

Při pastoračních pohovorech to někdy trvá velmi dlouho, než někdo řekne, co jím vskutku hýbe. Nejprve se musí navázat důvěra, pak se dostane ke slovu pravda.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 21)

+

Účastnit se eucharistie je nejopravdovější, nejsprávnější a nejúčinnější způsob, jak se „připravit“ na smrt.

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41)


+

Motto:

Poznal jsem, co je žízeň,
proto jsem vykopal studánku,
aby druzí mohli pít.
JR - volně podle E. T. Setona

(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Česká křesťanská akademie, Praha 1997, 2)

…
Slyšel jsem jednou zajímavou věc od bývalého pracovníka státní bezpečnosti, který byl pro nějaký delikt v bezpečnosti odsouzen k smrti, pak na doživotí, potom na pětadvacet let a nakonec z toho vypadl. V kriminále přišel na to, že by chtěl být křesťan, tak jsem ho připravoval ke křtu. A ten muž mi řekl zvláštní věc, zkušenost člověka, který byl dlouho a dlouho vězněn. "Víte, když mi někdo říkal oplzlý řeči, takovému jsem už nikdy v ničem nevěřil." To byla zkušenost. To nebyla prudérie, zkostnatělost nebo zpapírnatělost, to byl opravdu velmi hluboký lidský zážitek z prostředí, jakým je kriminál. Říkal: "Víte, i když to byl kněz a byl se mnou zavřenej, já mu nemohl věřit.!“

(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Česká křesťanská akademie, Praha 1997, 37)

+

Ať od vás odejde každý šťastnější, než když k vám přišel. /Matka Tereza/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 60)

+

V mnoha farních obcích se koná, nezávisle na shromážděních nebo charismatických iniciativách, každý měsíc bohoslužba za nemocné. Výsledky jsou neuvěřitelné. Co se dělá? Nic zvláštního, jen se slouží jedna mše zvlášť za nemocné s intenzivní modlitbou za ně po příjímání nebo se svátostným pomazáním po homilii. Ale prostá skutečnost, že církev věnuje zvláštní prostor a čas, aby se skláněla nad tímto bolestným aspektem existence, jímž je nemoc a utrpení, je sám o sobě příležitostí k evangelizaci.
To se dělo už v dobách Ježíšových. Lidé se za ním hrnuli, aby se nechali uzdravovat, a současně poslouchali jeho slovo. A tak se nejen vraceli domů bez nemocí, ale dostávalo se jim spásy: "Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele" (Mt 15,31).

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 96-97)

…
Myslím, že bychom měli být schopni, my křesťané, a především pracovníci v pastoraci, dávat lidem pochopit, že Kristus může říci každému něco životně důležitého. Dnes se mnoho lidí zabývají křesťanstvím z hlediska intelektuálního, ale to se děje s odstupem a neutrálně, s logikou, o níž Benedetto Croce prohlašoval, že "se nemůžeme nenazývat křesťany": takové křesťanství pozůstává jen z kultury a ne z evangelia, z etiky a ne z morálky, z dobrých měšťáckých mravů a ne z pohoršení kříže.
Chceme-li překročit tuto perspektivu a zabývat se každým člověkem, musíme být nějakým způsobem schopni vložit mu do srdce otázku, očekávání, neklid.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 103)

+

V souvislosti s problematikou "techniky a lidskosti" neúnavně předkládám publiku na přednáškách a výukových programech a občas také čtenářům svých knih příhodu o jednom telefonátu ve tři hodiny ráno: v tuto dobu mě vzbudil telefon. Hlásí se nějaká žena, aby mi sdělila, že se právě rozhodla vzít si život a nyní je prý zvědavá, co jí na to řeknu. Nuže, rozprostřel jsem před ni vše, co by mohlo mluvit proti sebevraždě, a hovořili jsme o všech pro a proti tak dlouho, až jsme se dostali tak daleko, že mi dala své slovo, že upustí od svého záměru a přijde příští ráno v devět hodin ke mně.

Dochvilně se dostavila na kliniku a prozradila mi následující: "Mýlil byste se, pane doktore, kdybyste se domníval, že aspoň jediný ze všech argumentů, které jste mi dnes v noci uváděl, na mě měl sebemenší vliv. Jestliže na mě něco zapůsobilo, pak to bylo toto: Vytrhnu muže ze spánku a on, místo aby se rozezlil a vyjel na mě, naslouchá mi trpělivě celou půlhodinu a domlouvá mi. A tu jsem si pomyslela: Když něco takového existuje, pak snad přece jen stojí za to dát životu, dalšímu žití, ještě jednou šanci." V tomto případě se tedy etabloval lidský vztah.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 108)

+

Podobně ani duchovní kapitál není nevyčerpatelný. Aby zůstal produktivní, nesmí se s ním mrhat. Říci, že „Francie je misijní zemí“ v témž smyslu jako pohanská země, v je v historickém smyslu nesprávné. Je omylem porovnávat kulturu která byla historicky poznačena křesťanstvím, s kulturou, která jí nikdy poznačena nebyla. Francouzská kultura je prosáknutá velmi hlubokými prvky pocházejícími z křesťanství, i když jistě Francouzi nejsou zdaleka všichni věřící...

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 198)

+

Mnozí mladí lidé si myslí, že když se rozhodnou pro Krista a konvertují, nemůže se jim už nic přihodit a vyhnou se všem krizím. Však jim v tom víra pomůže. Takoví odvážlivci přeskočí svou realitu, především neberou vážně své tělo. A neuváží, že nejsou jen lidmi nebe, nýbrž také lidmi země. Můžeme stoupat k Bohu jen tehdy, máme-li odvahu sestupovat do své reality, do šera svého stínu. Rozhodnutí pro Boha, které učiníme jako mladí lidé, musíme pronést výšinami i hlubinami všedního života a rozličných věkových etap a vždy je znovu ratifikovat.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 20)
+

Když ráno při vstávání přednesu všechny myšlenky o dnešní práci, které se mi honí hlavou, před Boha, a poprosím ho o požehnání, pak neklesám pod prací už na samém prahu dne, ale mohu se do ní pustit klidnější a uvolněnější. Právě ranní modlitba je tedy nejlepší možností pro předmeditování nastávajícího dne. (46)
(…)
/V modlitbě před prací bychom se měli modlit za své spolupracovníky./

(Fidelis Ruppert, Anselm Grün: Modli se a pracuj, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 46-47)

+

Opatrnost při morálním hodnocení sebeukájení: je třeba vzít v úvahu nezralost mládeže, narušenou duševní rovnováhu, zvyk apod. - nemusí být každý jednotlivý případ těžkou vinou. Nutno vystopovat kořeny, např. zklamání, osamocenost, abychom mohli postiženému pomoci. Pomáhá pozitivní výchova: láska a sociální cítění, sebeobětování; také modlitba a svátosti.

(Leo J. Kardinal Suenens: Christliche liebe und Sexualitaet heute, Johannes-V. Leutendorf 1989, s. 4O-41)

+

Dogma je jedna z podob evangelia, příslib spásy lidstva. A tak je nutno je předkládat: ne je otloukat druhým o hlavu a říkat: Zobej, ptáčku, nebo chcípni! Dogmata je nutno interpretovat jako podobu radostné zvěsti a nikoliv jako vyhrožování. Je nutno je vykládat tak, aby mohla být pochopena jako nabídka lidského způsobu být člověkem. Jen tak se mohou stát nárokem zavazujícím ve svědomí a výzvou na život a na smrt.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 96)

+

Zajímavá myšlenka rektora jednoho italského semináře: ve srovnání s počtem dětí v rodinách dříve a nyní, máme v semináři relativně více bohoslovců než dříve!

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.88)

…
/Situace moderního lidstva/
V noci se musí tak zatmět, aby lidé skutečně viděli, že nic nevidí. Toto poznání pak se stává prvním zábleskem světla, začátkem vzestupu, přípravou k rozbřesku nového dne. Heidegger píše: "V epoše noci světa se musí dojít až na dno propasti a musí se to pocítit."

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s., 153)

+

+

Co je "ovoce" pastorace: Ne množství lidí v kostele. Kněz nemá být ten, kdo vymýšlí stále nové gagy, aby lidi přitáhl do kostela. Spíše má otvírat všední život pro tajemství, které ho obklopuje. Má vidět a ukazovat svět a člověka ve větších a hlubších souvislostech. Má vykládat, vysvětlovat život a tím odhalovat v něm zázraky, světlé body, podněty k zamyšlení. Víra pak může a má vést k pravdivějšímu a plnějšímu životu.
(Bernardin Schellenberger: Wider den geistlichen Notstand Erfahrungen mit der Seelsorge, Freiburg Herder, 1991, s. 34)