Sexuální výchova v rodině a ve škole (Józef Augustyn)

Křesťanská morálka člověku pomáhá zvládat vlastní sexualitu tak, aby sloužila lásce a předávání života. Hluboké poznání fyziologických a psychologických zákonitostí lidské sexuality nám pomáhá pochopit smysluplnost a záměr morálních příkazů a zákazů. (8)

…
Psychologické a výchovné systémy, které při sexuální výchově pohrdají duchovní stránkou, pohrdají zároveň trvalou a věrnou láskou, a tím i plodností a rodinou. Zanedbávají základní lidské hodnoty, protože se soustřeďují pouze na vnější prožitky. Hodnotu lidské sexuality však nevystihují pocity a zkušenosti, nýbrž skutečnost, že se sexualita ve vzájemných vztazích stává "mluvou lásky" a zdrojem nového života. (9)

…
Dar lidské sexuality tedy nedostáváme v již hotové a zralé podobě. Sexualita, s níž člověk přichází na svět, je zatím nezralá a vyžaduje utváření. Fyzický rozměr sexuality, který se probouzí v období dospívání, bývá postupně zapojován a integrován do celé osobnosti spolu s rozměrem emocionálním a duchovním. Díky tomuto procesu zaujímá sexualita v lidském životě místo, které jí přísluší z hlediska biologických, psychologických a duchovních zákonů, které jsou vepsány do lidské bytosti. Sexuální výchova je určitou formou pomoci, kterou rodiče a vychovatelé poskytují mladému člověku při rozvíjení a utváření jeho vlastní sexuality. Sexuální výchova by tedy měla sloužit v zásadě tomu, aby se mladý člověk sám ujal zodpovědným způsobem úkolů, které mají vztah k psychosexuální oblasti, jež se v něm právě začíná probouzet k životu. (9-10)

…
Sexuální výchova v rodině a ve škole je dnes zbytečně často spojována především s informací o lidské sexualitě. Skutečnou podstatou sexuální výchovy dětí je však být svědkem vzájemné manželské lásky rodičů, která má také svůj sexuální rozměr. Teprve ze vzájemné manželské lásky se rodí láska rodičovská. Bez hluboké manželské lásky bývá rodičovská láska vždy nějakým způsobem omezená a zraněná.

Mrzačení výchovy dětí, a tím tedy i sexuální výchovy, spočívá v tom, že matka a (nebo) otec chtějí dítěti darovat individuální lásku" (každý z nich svým způsobem), ale nejsou schopni darovat mu společnou, vzájemnou lásku. V této situaci nemůže ani ta nejlépe vedená sexuální výchova v rodině a ve škole tento nedostatek nahradit. Může pouze objasnit a zmírnit zranění ze vztahů s rodiči. (11)

…
Doba, v níž žijeme, do jisté míry sexuální výchově napomáhá, protože ta se dnes může odehrávat v atmosféře pravdy a větší upřímnosti. Dnes už nejsou sexuální záležitosti obecně pokládány za tabu a začínají být chápány přirozeně, stejně jako ostatní důležité lidské záležitosti. Současný, osobnější pohled na člověka při výchově také umožňuje skončit s nedobrou tradicí považující sexualitu téměř výlučně za jakési "nutné zlo". Umožňuje též docenění sexuality jakožto velké hodnoty a Božího daru. (21)

…
Sexualita člověka zahrnuje všechny rozměry lidské osobnosti: tělesnou, psychickou, emocionální, duchovní a morální. Sexuální výchova by se měla uskutečňovat současně na všech těchto úrovních. Díky zohlednění všech rovin lidské sexuality budou mít rady udílené dětem a mládeži realistickou podobu, a tím se prokáží jako skutečná pomoc.

Důležitou věcí je i to, aby rodiče a vychovatelé dokázali odečíst symboliku vnějšího sexuálního chování dětí. Protože to, co se zdá být sexuálním problémem, jím ne vždy de facto bývá. A tak například problém masturbace v období dospívání neznamená pouze sexuální problém, ale též problém emocionálněo zmatku, pocitu méněcennosti, nedostatku pocitu bezpečí, egocentrismu. Začne-li mladý člověk řešit své citové problémy, pak se často také sexuální problémy jakoby samy od sebe vyřeší. Pouze citová a duchovní zralost se může stát zdrojem zralého sexuálního jednání. (49-50)

…
Aby byla práce v malých skupinkách užitečná, měla by být velice dobře připravena. Improvizace a špatně chápaná spontánnost mohou způsobit, že rozhovor skončí v chaotické výměně názorů, v níž se dostanou ke slovu pouze silnější osobnosti vnucující všem vlastní pohled na věc. Práce ve skupince by měla dle možnosti povzbuzovat k aktivitě všechny její účastníky. (59)

…
Rodiče totiž nemohou vytvořit dobrý vychovatelský vztah ke svým dětem, pokud nejprve nevytvoří hluboký vzájemný vztah sami mezi sebou. Bez vztahu mezi mužem a ženou, bez otcovského a mateřského vztahu k dětem bude i vychovatelský vztah jaksi neúplný, a někdy i zraňující. Práva, která mají rodiče vůči svým dětem, jsou pevně spojena s povinnostmi vůči nim, a první povinností rodičů vůči dětem je jejich vzájemná láska. Právě tato vzájemná rodičovská láska se stává nejdůležitějším základem sexuální výchovy vlastních dětí. (62)
(…)
Mnoho matek a otců prožívá při výchově svých dětí určitým způsobem drama, protože jejich snahy po větší jednotě či manželské a rodinné harmonii se rozbíjejí o nechuť a odpor manželského partnera. V této situaci, aby zachránila těžkou situaci dětí, musí jedna strana obvykle "vléci větší zátěž" jménem větší lásky jak k partnerovi, tak i k dětem. Jak dosvědčuje zkušenost mnoha rodin, zmíněná větší
láska jednoho z manželů může skutečně "zachránit“pro děti obraz manželské a rodičovské lásky navzdory existujícím těžkostem a konfliktům. (62-63)

…
Na závěr si všimněme jiné zjevné pravdy, totiž že všechny křesťanské morální zásady, i ty, které se týkají lidské sexuality, nejsou tvořeny církevními hodnostáři, ale jsou vnímány prostřednictvím pozorné existenciální, vědecké a pastorační reflexe. Učení Ježíše Krista týkající se lidské lásky, manželství, rodiny a sexuálního chování je pro věřící neobyčejným darem také proto, že božskou autoritou potvrzuje obrovskou námahu lidských srdcí a myslí trvající po celá dlouhá pokolení.

A proto, nabízí-li církev křesťanské morální zásady ohledně lidské lásky a sexuálního života (vždy s odkazem na vnitřní svobodu) i těm osobám, které nesdílejí její víru, neuvádí je tím do vlastní vytvořené "ideologie", ale nabízí jim hodnoty, které byly objevovány, stanovovány a formulovány bezpočtem lidí hledajících konečné hodnoty - službu Bohu, lidem a věčný život.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 67-68)