Touha po Bohu (Peter Köster)

Jako velcí lidé modlitby v tradici víry svého národa tak i Ježíš se čas od času stahuje z každodenního života do samoty. "Brzy ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil" (Mk 1,35). Anebo: (Po nasycení pěti tisíc lidí) "hned přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup. Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil" (Mk 6,45-46).

Ježíš vyhledává mlčení, to ticho, z něhož se rodívá modlitba. Hledá mlčení, aby mezi tolika hlasy rozpoznal slovo svého OTCE. Hledá mlčení a samotu, aby zůstal k dispozici pro OTCOVO slovo. Kdo se obejde bez těchto chvil fyzického klidu, ticha a mlčení v neklidu a hluku každodenního života, ve spleti očekávání a nároků, kterou na něho ostatní nastražují?

Kdo jinak se dokáže orientovat
ve starostech a v přemíře činnosti,
v zápase povinností s vlastními přáními,
v rozporech mezi konvencí a osobním rozvojem?

Kdo jinak dokáže rozeznat,
na co doopravdy on sám klade důraz?
Kdo jinak dokáže nezbloudit
z cesty vedoucí za zaslíbením,
jehož světla ho zasáhlo?

Ježíš se řídil tímto životně nezbytným zákonem aktivního odstupu a stále znovu vyhledával čas, kdy se ode všeho a ode všech odloučil, aby vyhledal blízkost a společenství se svým Otcem. Jeho životu a působení můžeme porozumět jedině na základě tohoto hlubokého spojení s Otcem.

René Voillaume, dlouholetý převor Malých bratří Ježíšových, píše v kapitole. o "Modlitbě chudých": "Všechny životní pochody na světě . .. probíhají v určitém rytmu klidu a práce. Je-li v tomto rytmu jedno příliš na úkor druhého, musíme to na základě životní zkušenosti označit za nebezpečné. Ani ne.ní možné, aby se tomuto zákonu rytmu a jeho důsledkem vymykal život s Bohem a modlitba. Způsob života našich společenství i způsob života chudých, kteří jsou zaneprázdněni každodenními starostmi, obsahuje každý svá vlastní nebezpečí ... Ochromení inteligence způsobuje jistou těžkopádnost vůle. Přemíra tělesného vypětí dokáže možná ovlivnit sebeovládání vyrovnaného nervového systému. Neustálý neklid a hluk časem narušily také vnitřní mlčení srdce. Nechceme-li se klamat o svém vnitřním stavu, musíme si tedy bezpodmínečně najít pravidelně čas, kdy můžeme uvažovat o své víře, o evangeliu i sami o sobě.

V našich společenstvích musí být čas prokládán pravidelně se opakujícími úseky fyzického klidu, ticha a vnějšího mlčení. Takový rytmus odpovídá přirozeným zákonům našeho lidství. Také Ježíš věděl, že to je nezbytné i pro něho samého, a dbal na to ... Léta jeho veřejného působení obsahují ... noční nebo ranní doby, kdy se uchyloval do samoty, kde se v klidu modlil, nebo se do ní uchýlil i s apoštoly, aby si několik dnů odpočinuli."

Dále píše Voillaume svým Malým bratřím: "Na tomto místě bych Vám rád připomněl velké přikázání dodržovat klid pravidelně jednou týdně - přikázání, které Bůh uložil lidem od vzniku světa: odpočinek sedmého dne je tak podstatným rytmem, že Boží tvorové jím byli formováni od okamžiku svého probuzení .. . Nepociťujeme, že zde jde o zvlášť důležité a závažné přikázání? Kde ho překročil, byl potrestán smrtí, jako by spáchal zločin přímo proti životu. Tento rytmus dodržování klidu je posvátný ... do té míry, že nedbat i tohoto zákona má za následek porušení obrazu Božího v člověku ... Smysl pro tento Boží zákon jsme ztratili ... Být neposlušný tak životně nezbytného přikázání má těžké důsledky. Musíte se snažit, Malí bratří, abyste líp dbali ducha tohoto přikázání ... Nebudete mít vždy možnost, abyste tento zákon pozorovali v celém jeho rozsahu. Ale musíte dělat to, co jenom Vám bude možné. Nevím, zda jste to vždy dělali. Mám o Vás opravdu starost, dělá mi starost tato Vaše přemíra činnosti, která člověku téměř znemožňuje, aby zařadil pauzu klidu, a která ho nutí, aby stále dělal jednu práci za druhou ...

Mnoho pracovních podmínek je neslučitelných s rozvojem křesťanského života ... Můžeme ... zůstat pracovat jenom tam, kde dosáhneme toho, že se bere ohled na to, aby zde byly nezbytné podmínky pro náš modlitební život ..."

Potom René Voillaume uvádí, jak má vypadat křesťanský životní rytmus u Malých bratří:
- každý týden jeden půlden mlčení, čtení a modlitby,
- každý měsíc jeden den duchovní obnovy,
- každý rok exercicie.
-
To se rozumí kromě denních dob k modlitbě, především kromě tiché hodinky adorace před Nejsvětějším. Říká Malým bratřím: "S tím se jistě leckdy zkříží požadavky práce nebo lásky. Tu je třeba pružnosti, to víte z vlastní zkušenosti, ale zásadu dodržujte pevně! Často se Vám povede jako Pánu, že budete. až na místo své rekolekce někým znepokojováni a sotva započatý den usebrání budete muset obětovat. Ježíš se nechal odvádět ze své samoty a trpělivě zase přišel, aby se znovu stal zajatcem zástupů. To mu však nebránilo v tom, aby se při další příležitosti nevrátil zas do samoty. ,Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil´ (Mk 1,35)." (René Voillaume, Mitten in der Welt - Uprostřed světa, Freiburg 1960).

Život se stává planým bez takovýchto dob ticha a mlčení, přestávek v práci a odpočinku, kdy se ode všeho odpoutáme, kdy každé zaměstnání jakoby zmizelo a kde se v usebrané pozornosti věnujeme výhradně slovu a tajemství Božímu. V těchto tichých dobách se naše životní zdroje mohou znovu projasnit a doplnit zásoby za hodiny, v nichž se naše víra, naše naděje a naše láska spotřebovaly a ztratily sílu.





" Vnes do svého života kousek pouště! "

Jak je možné rezervovat si v každodenním životě prostor aktivního odstupu - tyto doby soustředění pozornosti "před" Bohem, aby nevyschly zdroje naší energie? Mnoho lidí sotva má na to čas a nevidí k tomu příliš mnoho možností.

Madeleine Delbrelová, která žila přes tři desítiletí jako křesťanka v ateistickém prostředí, kdysi napsala: "Bůh nám v každé době dává darem naši možnost k modlitbě, ale tato možnost neodpovídá vždycky našim představám o modlitbě.. Jistě máme čas, abychom se modlili tak, jak Bůh chce, abychom se modlili; snad nám chybí čas jedině k tomu, abychom se modlili podle vlastní představy." Potom tyto možnosti, jak se lze modlit, žijeme-li v rušném městě, kde vládne shon, srovnává s naftovými vrty. Píše: "Aby byl dostatek paliva, kácely se dříve tisíce čtverečních kilometrů lesa a v rozsáhlých soustavách podzemních štol se těžilo uhlí. K tomu však, aby se dosáhlo ložiska ropy, stačí maličká plocha půdy. Vrtají se úzké svislé šachty do hloubky, až je odkryt pramen energie."

Tak je v dnešní době i modlitba mnoha lidí žijících ve městě možná jenom pomocí "vrtů", přičemž intenzita nahrazuje trvání. Jdeme-li takto pravidelně, ale intenzivně do hloubky, směřujeme v koncentrovaných úkonech víry, naděje a lásky k Bohu. Tyto vytrvalé úkony se podobají přerušované čáře, ale tím že se opakují, jejich nápor dosahuje hloubky - v té chvíli, kterou určuje Bůh a na místě, kde se on člověku otevírá.

Nesmí se však zapomínat, že vrty se neimprovizují. Dají se improvizovat ještě méně než vytěžení lesa nebo uhelné sloje. Je-li jednou zjištěno ropné ložisko, hledá se nejsnáze proniknutelná půda, plánuje se technické zařízení a opatří se stroje, jejichž síla odpovídá očekávanému odporu. Abychom tedy mohli v našem životě "vrtat" a "razit" v něm do hloubky "šachty modlitby", vyplatí se předem odhalit použitelné prostory a rozpoznat ty nejpříznivější okamžiky, abychom mohli co nejlépe "doplnit zásoby" v těch chvílích, v nichž, jak se zdá, jsme se svou vírou, nadějí a láskou už úplně na dně.

Tak Madeleine Delbrelová přišla na to a dobře poznala, že je nezbytné mít na modlitbu čas a že je možné si tento čas najít a že to náš život nejen nenaruší, ale naopak že to životu prospívá, protože mu to dodává, co je nenahraditelné a bez čeho není možné žít pravým životem.

Je zapotřebí fantazie a rozhodnosti, abychom rozpoznali svoje možnosti a vhodný čas k modlitbě, kdy se naše životní zdroje znovu projasňují, jinak se nám povede jako Šimonovi a jeho druhům: Náhle vidí, že Ježíš od nich odešel. Znovu ho nacházejí teprve v samotě při modlitbě.

Carlo Caretto ve své knize "Kde hoří trnitý keř" píše: "Vnes do svého života kousek pouště, čas od času odejdi od lidí pryč, hledej samotu, abys svoji duši obnovil v mlčení a vytrvalé modlitbě. Je to nepostradatelné ... Nehledáš-li to, nemiluješ-li to, nedělej si žádné iluze ...
Nechce-li být člověk sám - ačkoliv by mohl aby zakoušel niternou blízkost Boha, je to znamením, že mu ve vztahu k všemohoucímu Bohu chybí to základní: chybí mu láska. Bez lásky však není možné žádné zjevení."





Předem stanovená cvičení

K rozhodnutí rozpoznat svoje možnosti a svůj čas pro modlitbu patří také výslovný úmysl nechat se v každé modlitbě, kterou konáme, proměňovat. Bude však marný tento úmysl nechat se proměňovat, abych měl "v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš" (Flp 2,5) - pokud se někdo soustavně nepodrobí předem stanoveným cvičením, tj. cvičením, která nejsou ponechána na libovůli toho, kdo se modlí, a která jsou nezávislá na jeho okamžité náladě.

Pablo Casals píše ve svých Pamětech: "Posledních osmdesát let jsem začínal každé ráno stejně - ne snad mechanicky, z pouhé rutiny, ale proto, že to je podstatné pro každý den. Přistoupím ke klavíru a zahraji dvě preludia a dvě fugy od Bacha. Jinak si to vůbec neumím představit. Je to něco jako požehnání domu, ale znamená to pro mne ještě víc: stále nové objevování světa - raduji se z toho, že k němu patřím. Proniknut vědomím, že se zde setkávám se zázrakem samého života, prožívám v úžase to, co je málem neuvěřitelné: být člověkem! Tato hudba není pro mne nikdy stejná, nikdy! Každý den je opět nová, fantastická, neslýchaná ..." To je takové předem stanovené cvičení pro každý den, které udržuje i člověka, který se modlí, v proudu života. Naším stálým předem stanoveným cvičením ! může být růženec nebo Denní modlitba Církve (oficium), Ježíšova modlitba nebo tichá meditace, či cokoli jiného, ale vždy je rozhodující, že se do toho pouštíme pravidelně, ať to odpovídá naší momentální náladě, nebo ne - je to cvičení, které nemá žádný zvláštní cíl. Nechá-li však někdo tento prostor pro vnitřní ticho a proměnu zpustnout a nedbá-li pro život nezbytného zákona aktivního odstupu, nezůstane to bez následků.


***

Se svolením převzato z knihy: Peter Köster, Hledejte moji tvář, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.