Ve škole svaté tulačky (Poselství papeže Františka u příležitosti výročí narození svaté Terezie)

U příležitosti pětistého výročí narození svaté Terezie poslal papež František biskupovi z Ávily, Mons. Burillovi následující dopis. Přínášíme jeho překlad ze španělštiny.

Drahý bratře,

 dne 28. března 1515 se Ávile narodila dívka, která byla později známá jako svatá Terezie od Ježíše. S blížícím se pětistým výročím narození této velké ženy se dívám na toto město s touhou poděkovat Bohu za dar jejího života a povzbudit věřící z milované ávilské diecéze a všechny obyvatele Španělska, aby poznali životní příběh proslulé zakladatelky klášterů a četli její knihy, jež k nám spolu s dcerami mnoha Karmelů celého světa hovoří o tom, kým matka Terezie byla a co nás, muže a ženy dneška, může naučit.

Ve škole „svaté tulačky“ se učíme být poutníky. V obraze cesty se dobře prolíná její život a dílo. Vnímala svůj život jako cestu dokonalosti, po níž Bůh, příbytkem po příbytku, vede člověka až k sobě a zároveň ho uvádí na cestu k druhým lidem. Jakými cestami nás po stopách sv. Terezie a ruku v ruce s ní chce Pán vést? Rád bych připomněl čtyři cesty, které se mi osvědčily: cesta radosti, modlitby, bratrství a správného času.

Terezie od Ježíše zve své řeholní dcery, aby „žily v radosti a službě“ (Cesta 18,5). Opravdová svatost s sebou nese radost, protože „svatý, který je smutný, je smutný svatý“. Svatí, na rozdíl od odvážných hrdinů, jsou plodem Boží milosti. Každý světec nám nabízí jeden z mnoha rysů Boží tváře. Ve sv. Terezii kontemplujeme Boha, který, přestože je „svrchovaný majestát a věčná moudrost“ (Poezie 2), se zjevuje jako blízký a přátelský a s potěšením rozmlouvá s člověkem: Bůh se s námi raduje. Jak světice cítila jeho lásku, probouzela se v ní nakažlivá radost, kterou nemohla zakrýt a která se rozlévala do okolí. Taková radost je cestou, po níž máme celý život kráčet. Není chvilková, povrchní, hlučná. Je třeba o ni usilovat „od začátku“ (Život 13,1). Vyjadřuje vnitřní radost duše, je pokorná a „skromná“ (srov. Zakládání 12,1). Nevedou k ní jednoduché zkratky, které odmítají odříkání, utrpení nebo kříž, naopak se k ní se dojde snášením námahy a bolesti (srov. Život 6,2; 30,8), s pohledem upřeným na Ukřižovaného a hledáním Vzkříšeného (srov. Cesta26,4). Z řečeného plyne, že radost sv. Terezie není egoistická ani sebestředná. Jako nebeská radost spočívá v „radosti, když se radují všichni“ (Cesta 30,5), s nezištnou láskou se dává do služby druhým. Světice nám dnes, a obzvlášť mladým, říká stejně jako kdysi jednomu ze svých klášterů, který měl problémy: „Nepřestávejte být radostní“ (Dopis 284,4). Evangelium není olověné závaží, které obtížně táhneme, ale zdroj radosti, který naplňuje srdce Bohem a vede ho ke službě bratřím.

Světice šla také cestou modlitby, kterou krásně definovala jako „styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Když nastanou „zlé“ časy, je „zapotřebí silných přátel Boha, kteří by podpírali slabé“ (Život 15,5). Modlitba není únik, ani život v bublině či izolaci, nýbrž růst v přátelství, které roste tím víc, čím víc se stýkáme s Pánem, „opravdovým přítelem a věrným společníkem na cestě“, s nímž „lze snést všechno“, neboť vždy „pomáhá, povzbuzuje a nikdy nezklame“ (Život 22,6). V modlitbě nejde o to „hodně myslet, ale hodně milovat“ (Příbytky IV. 1,7), obrátit zrak na toho, který se na nás nepřestává dívat s láskou a trpělivě snášet utrpení (srov. Cesta 26,3-4). Bůh k sobě může vést duše po mnohých cestách, ale modlitba je „cestou jistou“ (Život 21,3). Zanechat jí znamená ztratit se (srov. Život 19,6). Tyto rady sv. Terezie mají trvalou platnost. Kráčejte vpřed cestou modlitby s rozhodností, bez zastavení až do cíle! Platí to pro všechny zasvěcené osoby bez výjimky. V kultuře dočasného žijte věrně, a to „napořád, napořád, napořád“ (Život 1,4); ve světě bez naděje projevujte plodnost „zamilovaného srdce“ (Poezie 5) a ve společnosti s tolika modlami buďte svědky toho, že „Bůh sám stačí“ (Poezie 9).

Touto cestou nemůžeme kráčet sami, nýbrž ve společenství. V pohledu světice reformátorky se cesta modlitby uskutečňuje v lůně matky církve na cestě přátelství. Její přístup byl prozíravý, zrozený z božského vnuknutí a ženské intuice, a odpovídal na problémy církve a společnosti její doby: zakládat malé ženské komunity, které budou jako „sbor apoštolů“ následovat Krista v jednoduchém životě podle evangelia a podpírat celou církev životem proměněným v modlitbu. „Proto vás zde shromáždil, sestry“ (Cesta 2,5), slib zněl: „Kristus bude s námi“ (Život 32,11). Je to krásná definice přátelství v církvi: kráčet společně jako bratři a sestry! Terezie od Ježíše nedoporučuje mnoho věcí, pouze tři: vzájemně se milovat, všeho se zříct a mít opravdovou pokoru, „ačkoliv ji zmiňuji jako poslední, je základní a všechny objímá“ (Cesta 4,4). Velmi bych si pro dnešní dobu přál křesťanské komunity s intenzivním bratrským životem, které by šly touto cestou: v pravdivé pokoře, která nás osvobozuje od sebe samých a uschopňuje nás více a lépe milovat druhé, především nejchudší. Není nic krásnějšího než žít a zemřít jako děti matky církve.

Jelikož je církev matkou s otevřenou náručí, je neustále na cestě k lidem a nese jim „živou vodu“ (srov. Jan4,10), která svlažuje zahradu jejich vyprahlého srdce. Světice byla též spisovatelkou a učitelkou modlitby a zároveň zakladatelkou klášterů a misionářkou ve Španělsku. Mystická zkušenost ji neizolovala od světa ani od starostí lidí. Naopak ji motivovala a povzbuzovala k činnosti a každodenním povinnostem, protože „Pán je také mezi hrnci“ (Zakládání 5,8). Prožívala obtíže své doby, tak složité, aniž by upadla do pokušení k zahořklému nářku, ba naopak obtíže přijala ve víře jako příležitost postoupit na cestě o další krok. Platí totiž, že „Bůh má vždy čas udělat velké věci pro toho, kdo mu slouží“ (Zakládání 4,6). Terezie nám dnes říká: Více se modli, abys pochopil, co se děje ve tvém okolí, a tak lépe jednal. Modlitba vítězí nad pesimismem a plodí iniciativy (srov.Příbytky VII. 4,6). To je realismus sv. Terezie, požaduje skutky na místo emocí a lásku namísto iluzí, je to realismus pokorné lásky tváří v tvář úpornému asketismu. Světice někdy zkracuje své zajímavé dopisy větou: „Jsme na cestě“ (Dopis 469,7.9) jako výraz naléhavosti pokračovat v započatém díle až do konce. Když je svět v plamenech, není možné ztrácet čas podružnými záležitostmi. Kéž všechny nakazí svým svatým spěchem, abychom kráčeli po cestách naší doby s evangeliem v ruce a Duchem svatým v srdci!

„Již je čas jít“ (Anna od sv. Bartoloměje, Poslední gesta života sv. Terezie). Tato slova sv. Terezie z Ávily na prahu smrti jsou shrnutím jejího života a stávají se pro nás, zvláště karmelitánskou rodinu, ávilské spoluobčany a všechny Španěly nádherným dědictvím, které je třeba zachovat a zhodnotit.

Drahý bratře, se srdečným pozdravem vám všem říkám: Je čas jít, kráčet po cestě radosti, modlitby, přátelství a času žitého jako milost. Kráčejme cestou života ruku v ruce se svatou Terezií. Její stopy nás vždycky vedou za Ježíšem.

Prosím vás, abyste se za mě přimlouvali, neboť to potřebuji. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání.

S přátelským pozdravem

                                       František

Se svolením převzato z webu www.Vojtechkodet.cz