Papežský kazatel uvedl čtvrté postní kázání připomínkou setkání Františka z Assisi s egyptským sultánem al Kamilem, od něhož letos uplynulo 800 let. Františkánské prameny totiž referují o Františkově listu, adresovaném „Vládcům národů“ po návratu z Orientu. Se zřejmou aluzí na muslimské muezziny svolávající k modlitbám František vybízí křesťanské vládce, aby každý večer „prostřednictvím vyvolávače nebo jiného znamení“ ohlašovali, že „všechen lid má vzdát chválu a dobrořečit všemohoucímu Pánu Bohu“ (Fonti Francescane, č. 213).
„Je to krásný příklad nejen dialogu mezi různými náboženstvími, ale také vzájemného obohacení. Jedna misionářka, která mnoho let pracovala v jisté africké zemi napsala tato slova: „Jsme povolání odpovědět na základní potřebu člověka, na hlubokou potřebu Boha, žízen po Absolutním, učit lidi Boží cestě a učit je modlitbě. Právě proto mají muslimové v těchto oblastech tolik proselytů: učí ihned a prostým způsobem uctívat Boha.“
My křesťané máme jiný obraz Boha – Boha, který je nejprve nekonečnou láskou a teprve pak nekonečnou mocí, pokračoval papežský kazatel. Jako velkou chartu křesťanské adorace ocitoval Ježíšova slova k samařské ženě ze 4. kapitoly Janova evanglia, kde Ježíš vysvětluje, že úcta k Bohu není vázána na místo, protože „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“ (srov. Jan 4, 21-24).
„Teprve Nový zákon povýšil slovo adorace k této důstojnosti, kterou dříve nemělo. Ve Starém zákoně se adorace obracela kromě Boha také v některých případech k andělovi (srov. Nu 22,31) nebo ke králi (1 Sam 24,9). V Novém zákoně však při každém pokusu uctívat někoho jiného než Boha nebo osobu Krista, přichází bezprostřední reakce: „Nedělej to! Adorace patří pouze Bohu“. Jakobychom v opačném případě byli vystaveni smrtelnému nebezpečí. Právě to Ježíš na poušti opakuje ustavičně pokušiteli, který chce, aby se před ním sklonil: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).
Církev rozvinula toto učení a rozlišuje mezi adorací náležející výlučně Bohu, označované jako latria, a úctě ke světcům (dulia), a úctě vyhrazené Panně Marii (iperdulia). Adorace tedy patří jedině Bohu. Původní řecký výraz proskynésis, užívaný v evangeliích a Zjevení sv. Jana, znamenal konkrétní gesto klanění, položení se na zem tváří k zemi na znamení úcty a podřízenosti, vysvětluje dále otec Catalamessa. Pouze v dialogu se Samaritánkou a v 1. listu Korinťanům (14,25) začíná označovat vnitřní postoj duše vůči Bohu.
Nás však zajímá především to, jak tuto adoraci praktikovat, pokračoval papežský kazatel. Navzdory dlouhým přípravám má adorace charakter intuice, a proto zpravidla nemá dlouhého trvání:
„Je jako záblesk světla v noci. Je to však zvláštní světlo: ani ne tak světlo pravdy, jako světlo skutečnosti. Je to prožitek velikosti, majestátu, krásy a zároveň dobroty Boha a jeho přítomnosti, který nám vyráží dech; jakési ztroskotání v bezbřehém a bezedném oceánu Boží vznešenosti.“
Výrazem adorace je ztišení a mlčení. „Když „smysly obklopuje nekonečné ticho a s pomocí ticha zestárnou vzpomínky“, říkal jeden z pouštních otců, nezbývá než adorovat. K tomuto postoji dospívá také Job, když se na konci svého příběhu setkává se Všemohoucím a zvolá: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.“ A svatý Řehoř Naziánský přímo říká, že adorovat znamená vzdát Bohu „chvalozpěv ticha“ (Carmi, 29, PG 37,507).
„Jako když vystupujeme na vysokou horu a s přibývající výškou řídne vzduch, tak také čím více se Bohu přibližujeme slova se stále krátí, až nakonec zmlknou docela a spojí se v tichu s tím, který je nevýslovný (srov. Pseudodyonisio Areopagita, Mystická teologie, 3, PG 3,1033). Pokud už musíme něco říci, abychom „zastavili“ mysl a zabránili jí v těkání po jiných předmětech, je dobré učinit tak nejkratším slovem, jaké máme: Amen, Ano. Adoravat totiž znamená přitakat. Znamená svolit, aby Bůh byl Bohem. A říci ano Bohu jakožto Bohu a sobě sama jako Božímu stvoření.“
Adorace tedy vyžaduje sklonění se a mlčení. Přece však nás může napadnout několik otázek: „Je takové gesto hodné člověka, neponižuje jeho důstojnost? A dokonce, je vůbec hodné Boha má skutečný Bůh zapotřebí, aby se před ním stvoření klanělo? – tázal otec Cantalamessa. Nemá smysl to popírat, adorace obsahuje také aspekt radikálního ponížení, oběti, a proto dosvědčuje, „že Bůh je Bohem a nikdo a nic nemá právo na existenci před ním jinak než z jeho milosti. Za oběť tedy přináším své „já“, svou soběstačnost.
„Při adoraci se osvobozuje „pravda, která byla vězněm nespravedlnosti“. Stáváme se „autentickými“ v nejhlubším slova smyslu. V adoraci předjímáme již návrat všech věcí k Bohu. Svěřujeme se smyslu a proudětí bytí. Tak jako voda nachází pokoj ve svém plynutí do moře a ptáče svou radost v následování poryvů větru, tak adorující je nachází v adoraci.“
Klanění Bohu tedy není povinností, nýbrž privilegiem a hlubokou lidskou potřebou. Právě k tomu byl člověk učiněn. Nitzscheho představa Boha jako orientálního vladaře lačnícího po poctách na svém nebeském trůnu (srov. Radostná věda, č. 135) se naprosto míjí s biblickým Bohem. Adorace totiž musí být svobodná. Právě svoboda ji činí hodnou Boha a zároveň i hodnou člověka.
Katolická církev zná zvláštní formu tohoto klanění, kterým je eucharistická adorace, pokračoval papežský kazatel. Její rozvoj mimo mši je poměrně nedávným projevem křesťanské zbožnosti. Rozvinula se na západě počínaje 11. stoletím v reakci na herezi Berengaria z Tours, který popíral „reálnou“ přítomnost Ježíše v eucharistii a mluvil o pouze „symbolické“.
„Od té doby však, lze říci, nebyl žádný světec, v jehož životě bychom nenašli rozhodující vliv eucharistické úcty. Stala se zdrojem nezměrných duchovních energií, jakýmsi stále planoucím ohništěm v Božím domě, u něhož se hřáli všichni velcí synové církve.“
Tiché a dlouhé setrvání před svátostným Ježíšem dovoluje člověku vnímat jeho vůli s námi. V adoraci klademe před Krista své plány, abychom učinili místo těm jeho. Boží světlo postupně proniká do srdce a obnovuje ho, dodal otec Cantalamessa a připodobnil tento proces k fotosyntéze, nezbytně nutné k růstu zelených rostlin.
„Musíme být jako tyto zelené listy, které jsou symbolem eucharistických duší a kontemplativních duší. V rozjímání „slunce spravedlnosti“, kterým je Kristus, se zaměřují na výživu, kterou je Duch svatý, ve prospěch celého velkého stromu, jímž je Církev. Jde o to, co jinými slovy říká apoštol Pavel, když píše: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně (2 Kor 3,18).“
Jenom Bůh ví, kolik skrytých milostí sestoupilo na církev díky těmto adorujícím duším, pokračoval papežský kazatel. Připomněl také, jak velkou evangelizační sílu eucharistické adorace dosvědčují komunity, které ji zařadili do svého pravidelného programu. Mnozí náhodně vstoupivší do adorační kaple naléhavě zakusili Boží přítomnost.
„Křesťanská kontemplace není nikdy jednosměrná. Nespočívá v pohledu do sebe, v hledání svého hlubokého já. Spočívá vždy ve dvou pohledech, které se setkávají. Skvěle jistě kontemploval eucharistii onen rolník z farnosti v Ars, když na dotaz svatého faráře po tom, co dělá při všech svých návštěvách kostela, odpověděl: „Nic, já hledím na něj a on hledí na mne!“
Přestože my někdy klopíme oči, Boží pohled nikdy nemizí. Naše kontemplace se někdy omezuje na prosté doprovázení Ježíše a setrvávání pod jeho pohledem. Jakkoli jsme nepatrní a hříšní, zůstáváme vždy těmi, které miluje a za které dal život.
„Když kontemplujeme Ježíše v oltářní svátosti, uskutečňujeme proroctví vyslovené ve chvíli Ježíšovy smrti na kříži: „Budou hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19, 37). Tato kontemplace je však sama proroctvím, neboť předjímá to, co budeme navždy činit v Nebeském Jeruzalémě. Je to nejvíce eschatologická a profetická činnost, jakou v církvi můžeme uskutečňovat.“
Když jsme před svatostánkem vytváříme již nyní jediný sbor s církví těch, kdo nás předešli, a jsou takříkajíc po druhé straně oltáře, oni v blaženém patření a my ve víře.
Na závěr své čtvrté postní promluvy papežský kazatel připomněl Charismatickou obnovu v Duchu svatém, která se v katolické církvi rozvíjí od roku 1967. Zdůraznil, že nejde o církevní hnutí v běžném slova smyslu, nýbrž o proud milosti určený pro celou církev. Na jejím počátku byla mimořádná zkušenost adorace, jakou prožili studenti Univerzity Duquesne v Pittsburghu během duchovních cvičení
„Bázeň Hospodinova se rozproudila mezi námi, jakási posvátná hrůza bránila, abychom pozvedli oči. On tam byl osobně přítomen a my jsme měli strach, že neobstojíme v přemíře jeho lásky. Uctívali jsme ho a přitom jsme poprvé objevili, co znamená adorovat. Prožili jsme sžírající zkušenost strašlivé reálnosti a přítomností Boží. Od té chvíle jsme s novou a přímou zřejmostí pochopili obrazy Jahve, který na hoře Sinaj hřměl a vzplanul ohněm svého bytí, pochopili jsme Izájášovu zkušenost a jeho výrok o tom, že náš Bůh je planoucí pohlcující oheň. Tato posvátná bázeň byla v jistém smyslu totéž co láska, alespoň tak jsme ji my vnímali. Bylo to cosi svrchovaně milého a krásného, třebaže nikdo z nás neviděl žádný smysly vnímatelný obraz. Bylo to jakoby nádherná a oslnivá osobní skutečnost Boha vstoupila do místnosti a naplnila ji i nás.“
Citoval otec Cantalamessa svědectví z prvních exercicií katolické charismatické obnovy. Prožitek Božího majestátu a dobroty, bázně a lásky, „strašlivé a fascinující tajemství“, jak jej definují religionisté. Ten, kdo těmito slovy charakterizoval zkušenost toho okamžiku, nevěděl, že činí téměř dokonalou syntézu rysů, které charakterizují biblického Živého Boha.
(job) 5. dubna 2019, 15:02
