Zkouška

Nemáte také někdy takový pocit, že nikdy nebylo tak těžké býti křesťanem, jako právě teď? Jsou, pravda, stále tisíceré situace v životě, z nichž vždy znovu vystupuje do popředí otázka po Bohu. Když člověk nezasype tyto hlubiny, které se otevřou v jeho srdci, nezájmem a neutluče je tupostí, vyžadují po něm odpověď, a to je těžké. Ale kdo si ještě uvědomí, že za mnohým, co zažije, je ruka Boží? Svět, ve kterém žijeme, utíká od sebemenšího, co by mohlo býti mostem k Bohu, co by na něj mohlo ukazovat. A kdopak z nás se ubrání tomuto rysu ducha času? Co je ale ještě těžší, že někdy jako by Bůh sám nám víru dělal ještě náročnější a nesnadnější. Jako by nebylo dost zlé, že tato doba mne vzdaluje z jeho blízkosti, proč on sám ještě se proti mně obklopuje jakoby zdí nepochopitelnosti a nesrozumitelnosti? Proč mi hlásit se k němu, připadá někdy takovým břemenem?

Na tyhle otázky chci hledat odpověď – ne však ve slovech, ale v životě, ve zjevu člověka nám nad jiné drahého a příkladného, u Panny Marie. Odmyslete si trochu toho růžového pozadí, kterým všechno z jejího života hned obestíráme. Podívejme se střízlivě a vpravdě biblicky na ni a přiznáte mi, že žádný v Novém zákoně to neměl tak těžké s vírou jako právě Maria.

Už hned v času jejího požehnaného stavu Bůh zavalil její srdce těžkým soužením. Josef ještě než ji uvedl do svého domu, došel bolestné jistoty, že je v jiném stavu. A to ho mučilo: stál před otazníky, které nechápal, v pochybnostech, které nedovedl luštit. Neměl tušení o zázraku, který se udál při zvěstování. Maria mlčela. Jak by také mohla mluvit? Sama z toho byla ´celá pryč´… Což nebylo celé ono poselství nad všechno lidské chápání? Tady by musel Bůh sám mluvit. Ale on mlčel. A mlčel týdny a měsíce. Kristus ještě není na světě a už kvůli němu trpí dvě nejlepší bytosti nevýslovné soužení. Co je ta za Boha, který takhle se svými věrnými zachází? Proč je sevře do lisu a mučí tak nepochopitelně? Jaký je to Bůh, že dívce z Nazareta zaslibuje skrze anděla, že její Syn bude veliký, synem nejvyššího slouti bude, že vstoupí na trůn Davidův a království jeho nebude konce, pak jí ale dává slehnout ve stáji a vyžene ji i s novorozenětem před vrahem dětí do ciziny? A bylo to později snad lepší? Ne: ve dvanácti letech v chrámě, v Káni, na Kalvárii. Jen si všimněte dobře, že Maria musela každý krok svého života dělat v temnu víry. V celému evangeliu není jediný náznak, že by Maria byla dopředu obdařena mimořádným věděním; její Syn ji ani jediným výkladem nepřipravil dopředu na její poslání. Kdo to je Ježíš, její syn, to se musela pomalu a ustavičně učit mnohé bolestné zkušenosti. Jak tvrdé byly tyto zkoušky Boží, se nám objeví, když uvážíme, že Maria vůbec nevěděla, co my víme. My známe Ježíše divotvůrce, víme o jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. To všechno však pro Marii tenkrát ještě leželo ve tmě budoucnosti. I když byla milostí plná jako nikdo jiný, nebyla přece uchráněna před novými a novými zkouškami víry. Byla také jen poutnicí na cestě zastřené temnými mraky Boží nepochopitelnosti.

Snad se vám nelíbí situace Panny Marie, jak jsem ji ukázal. Ale taková je biblická skutečnost, ne to, čím si naše zbožná sentimentalita P. Marii obestřela. Zdaleka to není tak harmonické a vyžehlené, jak by se nám líbilo. Konečně, Kristus sám řekl takové varovné slovo: Lišky mají svá doupata, ptáci svá hnízda, ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil. To znamená: Kdo si začne s Kristem, riskuje, že bude jako bez domova v tomhle světě, kdo se jemu oddá, musí odrazit ode všech pevných břehů tohoto světa a pustit se na širé moře nezajištěnosti. Musí, obrazně řečeno, vystoupit jako Petr z lodi a jít po vlnách. Běda, když se místo na tvář Kristovu zahledí na bouři, na zmítání vln, to jistě utone. Jen jedno ho může zachránit jako Petra – výkřik víry: Pane, zachraň mne! Praví Matouš: A Ježíš zvedl ruku, zachytil ho a řekl: Malověrný, proč jsi pochyboval?

Být křesťanem tedy znamená nejen nějak věřit v Krista, ale žádá si všechnu odvahu, protože naše víra se jen pořád čistí a zpevňuje v nových a nových zkouškách a protivenstvích. Musí to tak být, protože jinak, když je všechno pohodlné a člověku se dobře daří, víra zploští se, na všechno si zvykne, ke všemu se přizpůsobí, takže nakonec z ní, z pevné víry, nic nezůstane než povrchní nátěr, který víru jen zkompromitoval. Od strusky se zlato očistí jen v ohni. Jen v lisu pustí hrozen svou vzácnou šťávu. Panna Maria by se nikdy nestala tou, kterou dnes s obdivem uctíváme, kdyby ji Bůh tak nevýslovně často nebyl dal přepadnout zkouškami víry, které naším citům připadají kruté. A zrovna tak Boží úmysly s každým člověkem se ukáží, až když prošel pozemskou lázní zajetí a obtíží víry. Proto i všichni svatí mají na sobě rány a jizvy, které upomínají na ukřižovaného. Když mám být nějak podoben Kristu, Božímu synu, nemohu zůstat ušetřen toho, že on vezme dláto a tak dlouho tluče, až nesu rysy Kristovy.

To, co říkám, vám nezní, myslím, moc příjemně. Ale naše situace je už dost zlá, abychom si sypali nějaký voňavý příjemný pudr a brali si masky. Bůh a víra, to není nějaký hezký přídavek  k životu, a rozhodně ne cesta k hezkému a příjemnému štěstí, jak jsme si navykli si je přát. Víra tohle všechno obrací vzhůru nohama a ukazuje cíl života naprosto jinde než v pohodlí a dobrém bydle. Snad vám někdy připadne, že vás Pán Bůh opustil, a tohle pomyšlení vám bude brát dech, snad pochybnosti i výsměch, které z vlastního nitra se vynoří, budou hrozit udusit poslední naději, jíž se držíme. Kolikrát ostří, po němž putujeme tady k Bohu, je tak úzké jako břit nože a z obou stran se před námi hloubí propast a tu jen holá víry, vyléčená ze všeho zesvětštění, nás vede krok za krokem dál.

V takových okamžicích kéž vyvstane před vámi obraz Panny Marie, té, která jako nikdo jiný procházela zkouškami víry, aby zato také dosáhla takové blaženosti jako nikdo jiný. Osud Kristův se stal osudem Marie a musí se stát osudem každého člověka, který je na cestě k Bohu. Amen

Převzato z webu kardinála Vlka www.kardinal.cz