1. Část: pravidla rozlišování I

Kdo se vydá Božímu působení, ocitne se v pohybu.

Smysl a cíl pravidel

313 Pravidla, aby se nějak vycítila a poznávala rozličná hnutí, která vznikají v duši: dobrá, aby se přijímala, a špatná, aby se odmítala; a odpovídají více prvnímu týdnu (tj. prvnímu týdnu exercicií; tato skupina pravidel je tedy myšlena spíše pro začátek).

Kdo se vydá Božímu působení, ocitne se v pohybu. Toto je pro Ignáce tak samozřejmé, že je přesvědčen, že není opravdu u věci ten, komu se v duchovních cvičeních nevede podobně (DC 6). Tato hnutí nejsou snad obsahovými poznatky či úsudky, nýbrž vnitřními reakcemi, které vyplývají ze slyšení Božího slova. Není tím míněno ani úsilí vůle, vlastní záměry (předsevzetí) nebo aktivita. Mnohem spíše jde o hnutí, která "vznikají v duši" a která můžeme "vycítit" jako něco, co tu prostě je a povzbuzuje nás to nebo nám v něčem brání, co nás obšťastňuje nebo sráží. Tyto spontánní životní projevy, které leží mimo jakékoliv vědomé řízení, je třeba nejprve vnímat, "vycítit" a nepřehlušovat je vlivy zvenku nebo vlastním rozptylováním. Snažíme se je "poznat" - zda jsou "dobré nebo špatné" - a to s jasným cílem: dát v sobě jedněm prostor a druhé odmítnout.

Ignác ví, že vlastní síly člověka pocházejí z hloubi našeho bytí a my se odtud smíme nechat nést, formovat a vést, musíme jen vědět, kterým silám se můžeme svěřit a kterým ne, abychom se zcela nechali formovat Duchem svatým. Toto uvědomování si vnitřních pochodů je duchovním konáním, v žádném případě to není nějaká sebeanalýza. Jako konáme zpytování svědomí, abychom poznali své chyby, je třeba také poznání, že to a ono bylo dobré, abychom za to Pánu děkovali a s tím větší jasností šli touto cestou dál.

V následujících pravidlech označuje Ignác hnutí často jako působení "dobrých nebo zlých andělů", dobrého ducha nebo zlého nepřítele, a proto také jako "milosti" nebo "pokušení". Tento přímý způsob řeči dnes často budí pohoršení, protože přece není možné všechno špatné v nás připisovat hned přímo ďáblu a to dobré se nesmí jednoduše ztotožňovat s Duchem svatým.

Věřící křesťan ovšem ví, že Bůh sám v nás "působí, že chcete i činíte, co se mu líbí" (Flp 2,13), že tedy koneckonců všechno dobré nese on. A vše, co mu odporuje, pochází vposledku z protibožského vlivu, kterému jsme vystaveni. Obojí však někdy klepe na dveře naší svobody, zprostředkovaně skrze nejrůznější psychické a sociální faktory. Skutečnost, že Ignác sám ve svém nadpise označuje "duchy" jako "hnutí", poukazuje na to, že o mnohých mezipříčinách věděl. Není tedy vůbec zásadní otázkou, jestliže tato zprostředkování, skrze které ony vlivy prožíváme, nejsou příležitostně jednotlivě uvedena a terminologie jde ihned k jádru věci. Toto je pak spíše teologický než psychologický způsob řeči. V Pravidlech smíme "duchy" vždycky nahradit "dobrými nebo špatnými hnutími".

Dva základní směry

Ignác nejprve učí dávat pozor na základní stav, ve kterém se nacházím: zda se pokouším prosadit ve svém celkovém postoji svá vlastní přání a nestarám se ani o hlas Božího přikázání ani o hlas svého svědomí (Ignác to nazývá drasticky "jít z jednoho smrtelného hříchu do druhého"), nebo zda jsem vážně ochoten následovat Boží volání. Vnitřní hnutí, které tomuto základnímu směru odpovídá, bude pak pociťováno jako příjemné, zatímco protikladné hnutí s sebou nese neklid, protože mu přece odporuje. To, čeho je třeba si všimnout nejprve, je tedy směr, který náš vlastní život v tomto okamžiku má. Je-li špatný, je radost podezřelá a neklid uzdravující; je-li naopak dobrý, je vznikající neklid podezřelý a pokoj potvrzením. Přitom bychom si neměli skrupulantsky říkat: "Vždyť já nevím, zda jdu skutečně k Bohu." Samozřejmě mám ještě chyby a otevřené otázky, ale zda jde jen o to, k čemu směřuje má touha a úsilí. Zoufalé zděšené pozorování toho, co jsem udělal, moji existenci blokuje vůči milosti, uzavírá ji a odnímá jí uvolnění a citlivost.

314 První pravidlo. U těch, kteří jdou z jednoho smrtelného hříchu do druhého, má nepřítel obvykle ve zvyku předkládat jim zdánlivé (smyslové) příjemnosti a rozkoše, aby je udržoval v jejich neřestech a hříších a je rozmnožoval. U těchto osob používá dobrý duch opačného způsobu, totiž bodá a hryže jejich svědomí soudností rozumu.

315 Druhé. U těch, kteří se usilovně očisťují od svých hříchů a postupují ve službě Bohu, našemu Pánu, od dobrého k lepšímu, jde o opačný způsob než v prvním pravidle. Neboť pak je vlastností zlého ducha hryzat, dělat smutným, klást překážky, znepokojovat nesprávnými důvody, aby člověk nepokračoval. A vlastností dobrého ducha je dodávat odvahu a sílu, dávat útěchy, slzy, vnuknutí a pokoj a odstraňovat všechny překážky, aby člověk pokračoval v dobrých skutcích.

"Zdánlivými (smyslovými) příjemnostmi a rozkošemi" zde nejsou v prvé řadě míněny sexuální pudy (tyto jsou především něčím přirozeným a zdravým), nýbrž celá paleta lidských hodnot a pocitů, pokud člověka poutají, tedy fascinují, aniž by ukazovaly za sebe: úspěch a kariéra právě tak jako vážnost a sebeospravedlňování, majetek, pohodlí, a pak jistě také nezřízená sexualita. Tendence nacházet v těchto věcech uspokojení je nástrojem, kterým je člověk držen negativním základním směrem, zatímco prvek neklidu je u něj třeba považovat spíše za působení shora.

Zdá se obtížnější jasně prohlédnout opačný případ. Kolik těch, kdo následují Krista, je souženo minulou nebo přítomnou vinou? Stále znovu se tím trápí, a když se přistihnou u nějaké chyby, napadne je myšlenka: "Vidíš, jak jsi neschopný", "je to s tebou marné" nebo "z tebe nikdy nic nebude"! Takové myšlenky nic nevyjasňují ani nebudují, proto nejsou od Boha. Větší nebezpečí leží tedy nikoliv v chybě, které jsme se dopustili, nýbrž ve způsobu, jak se tím zpětně necháváme soužit. V tom vězí další pokušení, totiž pokušení vlastních výčitek, výčitek svědomí a skleslosti a za tím konečně vězí nedůvěra vůči Bohu. Čistá lítost naproti tomu sice ví o chybě, jíž se člověk dopustil, ale nenechá se tím zdeprimovat, nýbrž prosí Boha s důvěrou o odpuštění a také toto odpuštění přijímá. Zde leží pozitivní úkol po poznané vině: v okamžiku přiznat Bohu, že jsem hříšník, a uznat, že skrze něho znovu žiji. Toto je pravá lítost, jež je opakem strachu a výčitek svědomí. Musíme si proto ujasnit, z jakého podnětu poznání viny pochází. "Nikdo nás nesmí obvinit kromě Ducha svatého."

Obě základní zkušenosti člověka, který "postupuje ve službě Bohu"

Od této chvíle mluví Ignác jen o lidech, kteří se upřímně snaží následovat Boží volání, tedy o takových, o kterých byla řeč v posledně jmenovaném pravidle (315). Nejprve vysvětluje obě základní zkušenosti takového člověka, ze kterých se vždycky dá odvodit všechno ostatní. Ignác tím vypracovává ony dva základní pojmy, které tvoří do určité míry nástroj dalšího rozlišování. Proto je důležité oběma těmto pravidlům správně rozumět. Musíme je stále znovu číst a promodlit je.

316 Třetí.O duchovní útěše. "Útěchou" nazývám, když vzniká v duši nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu, že nemůže nadále v sobě milovat žádnou stvořenou věc na světě, nýbrž jen ve Stvořiteli jich všech. Stejně tak, když prolévá slzy, jež ji dojímají láskou k svému Pánu, ať již z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista, našeho Pána, nebo nad jinými věcmi, které jsou přímo zaměřeny na jeho službu a chválu. "Útěchou" nazývám vůbec veškerý vzrůst naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje k nebeským věcem a k vlastní spáse své duše tím, že jí dává pokoj a mír v jejím Stvořiteli a Pánu.

317 Čtvrté.O duchovní neútěše. "Neútěchou" nazývám pravý opak třetího pravidla, jako temno v duši, zmatek v ní, pohnutky k nižším a světským věcem, neklid z různých hnutí a pokušení, která nabádají k nevíře, stav bez naděje, bez lásky, přičemž se duše shledává naprosto lenivou, vlažnou, smutnou a jako odloučenou od svého Stvořitele a Pána. Neboť jako je útěcha protikladem neútěchy, tak jsou i myšlenky, které vycházejí z útěchy, protikladem myšlenek, vycházejících z neútěchy.

Základní pozitivní zkušenost nazývá Ignác "duchovní útěchou" (consolatio). Tím je míněno podstatně víc, než vyznívá z dnešního českého slova. Přesto toto slovo nechceme měnit, musíme ho jen stále chápat v jeho plnějším smyslu. Jak vidíme, jde tu o hnutí směrem k Bohu, které je vždy doprovázeno nějakým pozitivním afektem. Ale útěchou není nazýván jen tento afekt (k čemuž svádí české slovo), nýbrž celé hnutí, tedy pohyb k Bohu samotnému, důvěra a láska k němu! Toto hnutí může být provázeno i bolestnými afekty, které jsou však přesto pociťovány pozitivně. Slzy jsou podle své vnitřní kvality naprosto ambivalentní: tryskají vždycky z nějakého utrpení nebo nějaké mezní zkušenosti, ale pak se mohou u tohoto utrpení zastavit, uzavřít se, křečovitě stáhnout a stupňovat se až k bezmocnému vzteku, nebo mohou vést za toto utrpení, mohou člověka otevřít, osvobodit a uvolnit. Zpozorujeme to velmi rychle, zeptáme-li se sami sebe, zda naše slzy mají nějaký protějšek či nikoliv. Slzy, které otvírají směrem k Bohu, od Boha také pocházejí a Ignác je rovněž nazývá "útěchou".

Dále je třeba si povšimnout, že cílem tohoto (utěšujícího) hnutí není snad jenom Bůh sám, nýbrž že jím může být současně i každý tvor, pokud je milován "ve svém Stvořiteli" nebo "v Kristu" a "v Duchu" (sv. Pavel). Duchovní útěcha tedy člověka otevírá také ke stvoření, zvláště k člověku. Toto "nacházet Boha ve všech věcech" je charakteristikou ignaciánské zkušenosti s Bohem a tvoří v "Nazírání k nabytí lásky" závěr "Duchovních cvičení" (DC 230 - 237). Stvoření a především lidé nejsou pouhým průchodem k Bohu, nýbrž jsou zároveň i sami láskyhodní, neboť jsou obrazem a darem Božím a mohou tedy být milováni v Něm a spolu s Ním. Zde se rozvíjí úžasné bohatství křesťanské zbožnosti, neboť Bůh není jenom nad námi, nýbrž skrze svého Ducha i v nás a mezi námi, a tím propůjčuje každému tvoru jeho pravou hodnotu.

Nesmíme tedy pravidlu 314 rozumět špatně, jako by smyslová radost ze stvoření byla něčím špatným. A ani v 317 není snad s "hnutím k nízkým a pozemským věcem" zakazovaná třeba ona "radost z malých věcí". Mnohem víc jde o náklonnost, která chce stvořené hodnoty bezpodmínečně mít a nevidí je v jejich vztahu k Bohu, podlehneme-li nějakému víru a staneme-li se otroky svých pudů, když po nějaké době duchovní radosti náhle necítíme už žádné spojení s Bohem a pociťujeme vůči modlitbě přímo odpor. Často je s tím spojená hektika, neklid a neuměřenost. Ty "nízké věci", které nás pak drží v zajetí, mohou být i vysokými duchovními hodnotami jako je věda nebo kariéra. Přistupujeme k nim však "nízkým", nedobrým způsobem, přičemž podléháme jakémusi fascinujícímu víru a ztrácíme něco z vnitřního klidu a svobody, které jsme předtím měli. Mnozí se pak "vrhnou" do práce, aby vnitřní prázdnotu přehlušili. Ale "neútěcha" se může pevně zachytit i na malých věcech jako je jídlo nebo televize. Rozhodujícím poznávacím znamením je, že se člověk ve vztahu k Bohu nachází "líný a vlažný", že vztah k Bohu mu už náhle nepůsobí radost. To je jádrem "duchovní neútěchy".

Kdo si není jistý, zda nějaký smutek je tohoto druhu, nebo pouze nějakou psychickou náladou, která může být podmíněna počasím, nemocí nebo neúspěchem, má se zaměřit na Boha. Jestliže spojení s Bohem zůstalo v základě stejné nebo přinejmenším nenastalo žádné citelné odcizení, pak to zřejmě není zde míněná neútěcha. S takovými negativními zkušenostmi může být duchovní vyprahlost samozřejmě spojená. Tímto způsobem se postupně naučíme rozlišovat mezi čistě psychickými a duchovními pochody. Říkám "čistě psychickými", neboť i duchovní pochody mají samozřejmě vždycky nějakou psychickou složku, jen centrum pak leží v rovině vztahů k Bohu.

Jako "útěcha" tedy označuje nejen nějaký pozitivní pocit, nýbrž spojení s Bohem, tak je "neútěchou" míněn nejen nějaký afekt, smutná nálada, nýbrž celková negativní tendence, ve které se společenství s Bohem zdá jakoby odříznuto. Je to temnota, která leží v nitru "duše" a se kterou může být navenek spojena určitá veselost právě tak jako stísněná nálada, která se pak ale netýká onoho středu a není tedy duchovní povahy. Tato stísněnost může ovšem neútěchu ještě zesilovat. Není lehké rozhodnout, co je teď podmíněno rozpoložením a povahou a co vyplývá z duchovní neútěchy. Člověk, který ve svém základním nasměrování kráčí k Bohu, zakouší často určité rozštěpení, protože jeho duchovní a přirozeně-lidská situace nejsou spolu v souladu, nýbrž vydávají (více nebo méně zřetelný) falešný tón. Duchovní útěcha naproti tomu dává prožitek rostoucí jednoty a celistvosti. Abychom předešli nedorozumění: neútěcha nebo absence citelné Boží blízkosti až k tendenci "pryč od Boha" není hříšná sama o sobě, neboť je to především spontánně vznikající hnutí. Může z viny pramenit, ale nemusí, jak uvidíme dále (viz DC 322 a náš komentář). Přesto to často vede k pokušení, že místo toho, abychom duchovní vyprahlost přestáli, se ji budeme snažit kompenzovat tím, že budeme hledat "náhradu" ve věcech, které si můžeme "opatřit" sami a hned. Tím se tyto hodnoty stávají "bůžky".

Pokyny pro chování v dobách temnoty a pokušení

V životě s Bohem jsou důležité dvě věci: vědět, pod jakým vlivem stojím (chceme-li: "odkud vane vítr", srov. J 3,8), a pak vědět, co mám dělat. Toto rozhoduje mnohem víc než dlouhé obsažné úvahy a hluboko sahající sebeanalýzy. Tak ani v pastorační rozhovoru nemáme mluvit především o tom, co si myslíme nebo co cítíme, nýbrž o tom, co děláme. Přitom záleží zvlášť na formálních prvcích (jak ukážou následující pravidla), takže o tom můžeme mluvit i bez toho, že bychom se zmiňovali o všech obsahových jednotlivostech. Tomu, kdo vede exercicie (a každému, kdo je žádán o duchovní radu), Ignác říká (DC 17): "Je velmi prospěšné, když ten, kdo dává cvičení, aniž by se chtěl vyptávat nebo znát osobní myšlenky a hříchy toho, kdo je dostává, je věrně informován o rozličných hnutích a myšlenkách, které v něm vyvolávají rozliční duchové. Neboť tak mu může dát podle jeho většího nebo menšího prospěchu různá vhodná duchovní cvičení (rady), která odpovídají potřebě jeho zmítané duše."

318 Páté. V době neútěchy nedělat nikdy žádnou změnu, nýbrž zůstat pevným a vytrvalým v předsevzetích a v rozhodnutí, v němž stál člověk předešlého dne před takovou neútěchou, nebo v rozhodnutí, jež udělal člověk v předcházející útěše. Neboť jako nás v útěše vede a nám radí dobrý duch, tak v neútěše zlý, podle jehož rad nepůjdeme cestou ke správném jednání.

319 Šesté. I když v době neútěchy nemáme měnit dřívější předsevzetí, přece však velmi prospívá rozhodně se změnit právě ve vztahu k této neútěše, že se např. více věnujeme modlitbě, rozjímání, mnoho se zpytujeme a konáme nějakým přiměřeným způsobem velkoryseji pokání.

320 Sedmé. Kdo je v neútěše, ať uvažuje, jak ho Pán ponechal na zkoušku s jeho přirozenými schopnostmi za tím účelem, aby odporoval různým znepokojováním a útokům nepřítele. To může s pomocí Boží, které se mu stále dostává, i když je zřetelně nepociťuje, poněvadž mu Pán sice odňal svůj velký žár, vroucí lásku a mocnou milost, ponechal mu však dostačující milost k věčné spáse.

321 Osmé. Kdo je v neútěše, ať se snaží vytrvat v trpělivosti, která je lékem proti trápení, která na něho doléhají. Ať uváží, že se mu brzy dostane zpět útěchy. Přitom ať vykoná opatření proti oné neútěše, jak bylo řečeno v šestém pravidle (319).

V pravidle 318 vidíme, že Ignác neklade útěchu prostě na jednu rovinu s působením dobrého ducha, nýbrž chápe ji spíše jako prostor, ve kterém může dobrý duch lépe působit. Ignác velice dobře ví, že "hnutí v duši" jsou i lidskými pochody (srov.. níže náš komentář k DC 336). Ta pozitivní jen více odpovídají Bohu, a proto je člověk v tomto rozpoložení lépe disponován k tomu, aby poznal jeho vůli. Pravá láska otevírá oči, jen vášeň zaslepuje. Pokud je nutná změna, musí k ní dojít ve světle a ne pod tlakem. Bůh nám daruje světlo a pokoj, především jestliže vytrváme. Zařízení se podle tohoto pravidla je často rozhodujícím předpokladem dalšího pokroku.

Když Ignác v následujícím pravidle (319) vyzývá k větší rozhodnosti, není tím míněn žádný rigorismus, jako bychom svým konáním měli Boha k něčemu nutit. V této době je však dobré prokázat nějaké znamení věrnosti a lásky. Co tím Ignác míní, vysvětluje na příkladu plné hodiny rozjímání, kterou si člověk při exerciciích předsevzal (DC 13): "Jako je v době útěchy lehké a snadné setrvat v nazírání celou hodinu, tak je v době neútěchy velmi těžké ji dodržet. Proto musí ten, kdo se cvičí, aby potíral neútěchu a zvítězil nad pokušeními, setrvat ve cvičení vždy o něco déle než hodinu, aby si zvykl nejenom klást protivníkovi odpor, nýbrž jej dokonce porážet." Mnohým pak pomáhá položit si na stůl kříž, slovo Písma nebo nějaký obraz, aby se vědomě stále obraceli ke Kristu (a tak se dostávali do přesně opačného pohybu, než kterým na ně působí pokušení).

Od toho je třeba odlišit to, co se v duchovním životě často stává: něco jsme si na delší dobu předsevzali a vidíme, že na to nestačíme. Pak se ještě několikrát rozjedeme, ale vždycky přijdeme ke stejnému výsledku. Kdo se v tom zavrtá, může nakonec úplně ztratit odvahu. V takovém případě bychom si měli položit otázku, zda takovéto předsevzetí bylo vůbec správné, nebo zda nám Bůh nechce pomoci nějakým jiným způsobem. Pak se doporučuje duchovní rozhovor. Co zde naproti tomu myslí Ignác, je okamžitá reakce na momentální pokušení, ke které má dojít nějakým "přiměřeným způsobem", přičemž větší horlivost v modlitbě nespočívá bezpodmínečně v delší době modlitby, "víc" pokání neznamená žádný aktivismus a "zpytování" nesmí vést k hloubavému kroužení kolem sebe. Ono "Víc" spočívá ve větší pozornosti srdce. K tomu nejsou třeba žádné velké výkony. Často jsou to malé dobrovolné sebezápory, které znovu roznítí oheň lásky a očistí srdce.

Důvody neútěchy

To, co Ignác myslí "neútěchou", není nějaká všední nálada, nebo tělesně-duševní vyčerpání, nýbrž stav, kdy už "v Bohu nemáme zálibu" (srov.. výše náš komentář k DC 317). V takové době vyprahlosti se nesmíme nechat zastrašit myšlenkou: "jsem na špatné cestě" nebo "takový život s Bohem nevede k ničemu". Ale jak je potom možné takový stav vysvětlit?

322 Deváté. Jsou hlavně tři důvody, proč se nacházíme v neútěše:
První je, poněvadž jsme vlažnými, lenivými a nedbalými ve svých duchovních cvičeních: takto ztrácíme duchovní útěchu vlastní vinou.

Druhý je, aby nás Bůh prověřil, jak jsme daleko a v jaké míře jsme schopni mu sloužit a chválit ho bez tak veliké odměny útěch a zvláštních milostí.

Třetí je, aby nám dal pravé poznání a pochopení, abychom si vnitřně uvědomili, že není v našich silách získat a uchovat si hlubokou zbožnost, vroucí lásku, slzy nebo jakoukoliv duchovní útěchu, nýbrž že je to všechno darem a milostí Boha, našeho Pána, a abychom se nezahnízdili na cizím a nenadýmali se pýchou a marnivostí, když bychom si připisovali zbožnost nebo jiné druhy duchovní útěchy.

Co se týče prvního bodu, musíme se chránit před neplodným zaobíráním se vlastními chybami. Jinak by bylo dosaženo právě opaku. Mnozí lidé, kteří to myslí dobře, jsou zrovna v této situaci náchylní k "zavrtání se" do svých problémů. Když po klidném zpytování zjistíme nějaké chyby, budeme Pána prosit o odpuštění. Pokud by tyto chyby byly hlavním důvodem neútěchy, muselo by jít už o nějakou zřetelnou vinu, která by nám při přemýšlení byla jasná a vedla by k lítosti.

Když však neútěcha zůstává, jedná se asi o druhý bod našeho pravidla: Bůh nás chce prověřit! Není to znamením, že se o nás stará a chce nás vést? Jestliže jsme mu předtím dali svůj život, bere nás nyní za slovo. Můžeme mu teď dokázat (a sobě také!), že jsme to mysleli upřímně! Tím se z neklidu vyklube rušení (viz výše DC 315 a komentář), kterým se nenecháme vyprovokovat. I když ještě nějakou dobu musíme snášet břemeno neútěchy, nenecháme se už ve svědomí zneklidňovat a znovu Pánu řekneme, že mu chceme být věrní. "Hospodin dal, Hospodin vzal (útěchu), jméno Hospodinovo buď požehnáno" (Jb 1,21).

K tomu opět uvádíme komentář ze "Zprávy poutníka" (č. 21): První období poté, co Ignác začal přísný život v chudobě a modlitbě, "nacházel se vesměs ve vyrovnaném stavu. Cítil v sobě stále stejnou radost, a přece se ještě vůbec nevyznal v otázkách vnitřního duchovního života." Po nějaké době však začal ve své duši pociťovat pozoruhodnou proměnu. "Jednou se cítil tak neveselý, že už vůbec neměl radost z modlitby, slavení mše nebo jiných cvičení modlitby, která konal. A jindy ho zas přepadl přímo opak toho, a sice tak náhle, že se mu zdálo, že smutek a neútěcha mu byly odňaty, jako se jinému člověku snímá s ramen plášť. Tu začal s úžasem pozorovat tuto změnu, které si nikdy dříve nevšiml, a řekl si u sebe: Co to má být za nový život, který teď začínáme?" V tomto období se tu a tam bavil s nábožensky založenými lidmi, kteří si ho velmi cenili a přáli si s ním být ve styku. "Neměl sice ještě hlubší znalosti duchovního života, ale v jeho řeči se projevovalo velké nadšení a pevné rozhodnutí dělat v Božích věcech pokroky."

Neútěcha je jako zeď mezi mnou a Bohem. Pramení-li z mé viny, vystavěl jsem ji já sám a stále znovu ji podepírám, pokud zůstávám v hříšném postoji. Bůh pak tuto zeď zboří jen tehdy, když odpovím na jeho podnět k obrácení a prosím ho o odpuštění. - Povstala-li však tato zeď z jiných důvodů (častým poznávacím znamením je, že nějaká útěcha náhle ustane nebo počátek neútěchy nelze stanovit podle žádného obsahu), pak z mé strany k této bariéře neexistuje žádný vztah. Prožívám neútěchu spíše jako něco, co po mně sahá, zatímco já bych v nitru chtěl být Bohu blíž (ale nemohu). Jestliže tedy v sobě rozeznám, že jsem své rozhodnutí pro něho nikdy nezměnil nebo nevzal zpět, pak tato temnota jistě není následkem nějaké viny ve mně. Pak mohu hledat spojení s Bohem tím, že mám na paměti jeho slovo a předchozí dar jeho útěchy. Tím onu závoru tak říkajíc "podběhnu". Nenechám se tím zastrašovat a určovat, ale ponechám na Bohu, kdy a jak tu zeď odstraní, aby mi k sobě znovu daroval "nerušený" přístup. Pro něho samotného však tato bariéra není překážkou, je mi nakloněn, ať už to cítím nebo ne.

Třetí bod našeho pravidla (322) nám připomíná, že zde máme co dělat s dary. Jestliže mi včera někdo dal velký dar, není jeho povinností, aby mi dnes dal totéž ještě jednou. I když nám Bůh dává rád a hojně, protože je náš Tvůrce, nemáme přesto na duchovní útěchu žádné "právo". Aby tedy naše srdce zůstalo bdělé, v postoji přijímání, dává nám Bůh zakusit, že jeho dary nikdy nemáme "v hrsti".

Když velká radost náhle zmizí, leckdo z toho vyvodí závěr, že asi všechno, co předtím prožil, byl jenom klam. A tady nás Ignác učí naší logiku převrátit: jestliže dnes pozoruješ, že nemáš onu lehkost pohybu v Bohu, kterou jsi včera měl, pak se z toho nauč, že ani včera nebyla tvým dílem, nýbrž darem Božím! Buď tedy vděčný za to, co bylo. Nepokoušej se ono dění opakovat, ale nedívej se ani na svůj smutek, nýbrž snaž se vzpomínat na dřívější dar a děkovat Bohu za to, žes ho měl! Tak při veškeré zátěži přesto může být v hloubi našeho nitra pokoj. Samozřejmě smíme, jako Ježíš na Olivové hoře, Otce prosit, aby nás z této bídy vyvedl, ale v Ježíšově základním postoji: "Otče, ne má, ale tvá vůle se staň."

Praktické pokyny pro chování při vzpruze a duchovní radosti

323 Desáté. Kdo je v útěše, ať přemýšlí, jak se zachová v neútěše, která přijde později, a ať shromažďuje pro tu dobu nové síly.

324 Jedenácté. Kdo je v útěše, ať se hledí pokořovat, jak jen může, a ať přemýšlí, jak málo zmůže v době neútěchy bez této milosti nebo útěchy. Naopak, kdo je v neútěše, ať uváží, že zmůže mnoho s milostí, která dostačuje, aby odporoval všem svým nepřátelům, bude-li čerpat síly u svého Stvořitele a Pána.

Zde nemá být zpochybňováno "halleluja", nýbrž má se jen zabránit jeho zneužívání. Pravý duchovní život je vždycky skromný a plný úcty, protože člověk hluboce prožívá, že to všechno je darem milosti (charisma). Toto je pak případ, kdy v nás propuká spontánní dík: Zůstaneme-li v tomto postoji vděčnosti, jsme přesto při vší radosti v určité vnitřní rovnováze.

Ignác varuje před tím, abychom "v nějakém radostném rozpoložení bez rozmyslu a překotně skládali nějaký slib" (DC 14). Bůh má čas, ďábel nutí ke spěchu.

Tři způsoby chování nepřítele a jak jim čelit

U následujícího pravidla se nebudeme zdržovat u obrazu, který si Ignác zvolil, nýbrž budeme dávat pozor na to, co tím chce říci o rozhodujícím boji našeho života. Srovnání s DC 326, kde žena sehrává dobrou a falešný milovník špatnou úlohu, ukazuje, že zde přirozeně nemá být dáno žádné speciální ohodnocení pohlaví. Jedná se o příklady pro nutnost rozhodného a upřímného chování.

325 Dvanácté. Nepřítel se chová jako žena. Jeho síly jsou slabé, rád by dělal dojem silného. Neboť jako je ženě vlastní v hádce s nějakým mužem, když se muž proti ní rázně postaví, pozbývat odvahu a dávat se na útěk, a obráceně, když muž začne uhýbat a pozbývat odvahu, stává se zuřivost ženy takřka bezmeznou, právě tak si počíná nepřítel: ochabuje a ztrácí odvahu a jeho pokušení ustávají, když se člověk, který se cvičí v duchovních věcech, rázně postaví proti jeho pokušením a dělá pravý opak. Když naopak ten, kdo se cvičí, začíná mít strach a při pokušeních ztrácet odvahu, tak není na celém světě žádné tak zuřivé šelmy, jako je nepřítel lidské přirozenosti při sledování svého lstivého záměru s tak vystupňovanou zlobou.

"Rázně se postavit" můžeme jen v Boží síle, jak Ignác právě vysvětlil. Sáhneme tedy ke "zbraním Ducha", kterými v nás působí sám Duch svatý (Ef 6,10-12) a nebudeme se chovat jako nějaký krotitel, protože jsme sami "mocnostem a světským vládcům této temnoty" rozhodně nedorostli.

326 Třinácté. Stejně tak se chová jako nepravý milenec. Přeje si zůstat ve skrytu a nebýt odhalen. Neboť jako tento falešný člověk, který svádí dceru dobrého otce nebo manželku dobrého manžela a přemlouvá je k zlému, si přeje, aby jeho slova a přemlouvání zůstala utajena, a jemuž se nelíbí, když dcera otcovi nebo manželka manželovi vyjeví jeho neupřímná slova a špatný záměr, poněvadž snadno pochopí, že započaté dílo nepřivede ke konci, stejně tak si přeje a chce nepřítel lidské přirozenosti, když našeptává své lsti a přemlouvání spravedlivé duši, aby to bylo přijato a uchováno v tajnosti. Odhalí-li se to však nějakému dobrému zpovědníkovi nebo jiné osobě, která zná nepřítelovo klamání a zloby, velice ho to souží, neboť je mu jasné, že svou započatou zlobu nemůže dokončit, poněvadž jeho zřejmé podvody byly odhaleny.

Toto je jistě jedna z nejdůležitějších pomocí, jak pokušení překonávat. Když po nějakém činu musíme vyznat nějakou vinu, jíž jsme se dopustili, ve svátosti smíření, proč bychom nemohli říci už pokušení samotné, které přece není hříchem? Ale právě zde existují často nevysvětlitelné zábrany. I Ježíš byl pokoušen. Ovšem pokušení nás postihnou vždycky na nějakém bolavém místě. Proto už jsme se s nimi často identifikovali, dřív než jsme je jako takové poznali, a pak je těžké rozlišovat mezi myšlenkami, které jsou zakořeněny v mém nespaseném srdci, s myšlenkami, které se mi vtírají. Protože se tyto myšlenky často bez míry stupňují, bude stud tím větší. Zde však leží nesprávný závěr, neboť potom se stydím za něco, čím v tomto rozsahu nejsem. Ignác říká, že jsou odhaleny "lsti a přemlouvání nepřítele", tedy někoho jiného! Mými myšlenkami se v plném smyslu stanou až tehdy, když s nimi souhlasím! Pak potřebujeme jako partnera v rozhovoru nějakého duchovního člověka, jemuž důvěřujeme, a to zvlášť, jsme-li nejistí, zda ta či ona myšlenka je skutečně pokušením nebo ne.

Duchovní porada na druhé straně nespočívá v tom, vsugerovat tomu, kdo hledá radu, svůj vlastní názor, nýbrž pomoci mu, aby sám našel před Bohem jasno. Neboť vede-li někdo správný duchovní život, je podle Ignáce "mnohem lepší, aby se Stvořitel a Pán sám sděloval jemu oddané duši tím, že ji přivine ke své lásce a chvále a disponuje pro tu cestu, na které mu od této chvíle bude moci lépe sloužit" (DC 15). Často se v rozhovoru tomu, koho se to týká, samotnému vyjasní, co má dělat. Je-li zaručen tento prostor osobního poznání a rozhodování, nemůže být žádné sdělení nikdy převráceno, zatímco nechávat si něco pro sebe je zátěží. Buď se v rozhovoru vyjasní, že se zde jedná o pokušení, nebo vycítím, že věc vůbec nemá tu váhu, kterou jsem jí v skrytu svého srdce přikládal, nebo poznám, že v tom, co se mi zdálo jako pokušení, leží skryto pravé Boží oslovení. Pomysleme jen na Petra, který měl jíst nečistá zvířata (Sk 10, 10 - 16)3.

327 Čtrnácté. Také si počíná (nepřítel) jako nějaký velitel, aby dobyl a vyloupil to, co si přeje. Neboť jako náčelník nebo vůdce tábora zaujme postavení a vyšetří síly a stav pevnosti a napadne ji na nejslabším místě, tak stejným způsobem obchází nepřítel lidské přirozenosti a sleduje všechny naše teologické, kardinální a mravní ctnosti. A kde nás najde nejslabšími a nejubožejšími pro naši věčnou spásu, tam nás napadne, aby nás dostal do své moci.

Zlý tedy vždycky hledá naše nejslabší místo. Z toho bývá často vyvozován závěr: Musíme se tedy ve svém boji na toto nejslabší místo soustředit. Ignác proto dává v nějaké jiné souvislosti radu, dělat k duchovnímu pokroku vždycky dvě věci současně: něco, co se mi dobře daří a v čem mi Pán dává radost, a současně dávat pozor na jeden bod, kde jsem slabý. To první dodává sílu pro to druhé, je současně motorem pro onu námahu.

To, co jsme slyšeli o základním směru, budeme teď pozorovat ještě jednou vzhledem k jednotlivým menším procesům. Kdo v zásadě kráčí k Bohu, prožívá jeho působení vždycky jako posilu a povzbuzení. To však nevylučuje, že Bůh pracuje i tehdy, jsem-li vnitřně sklíčen. Ale Bůh pak není v onom "tlaku" (sklíčenosti), nýbrž v tom, co tomuto tlaku odporuje, tedy v pozitivní síle. Přes správný základní postoj stále znovu chybujeme, a to Bůh nemůže hodnotit jako dobré. Proto nás bude stále znovu kárat a ukazovat naše chyby. Ale ani tehdy jeho výtka nikdy nepůsobí matoucím nebo deprimujícím způsobem, nýbrž vytváří jasno a má nás vést k lásce. To platí dokonce o "hryzání svědomí", o kterém byla řeč v prvním pravidle (314). Vede-li však naopak zabývání se vinou k zasmušilosti a ke kroužení kolem sebe samotného, pak si toho nemám, pokud jde o mne, všímat, nýbrž stále znovu se mám obracet k Bohu a pozorovat jeho samotného. On už mi pak ukáže, když u mě nebude něco v pořádku.

Nyní je jasné, že toto odvrácení pozornosti není žádným potlačováním, nýbrž vychází z postoje naslouchat jen jeho hlasu. Je totiž velký rozdíl, zda je mi můj stav ukazován od Boha nebo od zlého! Totéž platí o věcech, které leží přede mnou. Je-li myšlenka nebo volání doprovázeno důvěrou, že mi k tomu Bůh dá sílu (i když se to zdá těžké), je to dobré znamení. Cítím-li se však bezmocný nebo prázdný, musím se lépe podívat, zda se nejedná o nějaký klam.

K tomu znovu odkazujeme na pravidlo 326 a na jeden text "Zprávy poutníka" (č. 20): V době, kdy Ignác měl často jedno pozoruhodné zjevení podobné hadu, které teprve mnohem později prohlédl jako pokušení, "přepadla ho mocně myšlenka, jež na něj velmi dorážela. Před jeho duší totiž předstoupily obtíže jeho současného asketického života, a bylo to, jako by mu někdo v nitru říkal: ´Jak budeš moci takový život vydržet ještě těch sedmdesát let, které máš ještě žít?´ Ale on na to odvětil, rovněž v nitru, s velkou rozhodností - neboť dobře zpozoroval, že otázka pocházela od zlého nepřítele: ´Ty ubožáku, můžeš mi skutečně zaručit i jen jedinou hodinu, kterou bych měl ještě žít?´ Tak překonal to pokušení, jež ho přepadlo po těch událostech, o kterých jsme vyprávěli v souvislosti se zjevením podobným hadu. To celé se událo, právě když chtěl vstoupit do kostela, kde denně poslouchal mši, nešpory a kompletář. A pocítil přitom velikou útěchu. Obyčejně při mši četl o utrpení Páně. A jeho vnitřní vyrovnanost trvala dál."

Radost nebo zmatek se může konečně vztahovat i na jiné lidi. Jsem-li při myšlence na jiné nebo při modlitbě za ně naplněn hlubokou, uvolněnou radostí, je to dobré znamení. Jsem-li stísněn, musím se lépe podívat: je-li v tom pravý soucit s nouzí druhého, který vede k vnitřnímu spolunesení, přičemž se necítím silnější, nýbrž solidární na jeho straně, takže přitom vkládám veškerou naději do Krista, je v tom jistě nějaké oslovení shora. Někdy nás ale přepadne bezmocný pocit soucitu nebo nějaký strach, určitá panika a hektika, která nutí ke vší možné aktivitě a budí rozčilení. Pak bychom měli být velmi skeptičtí, zda se tu se starostí o bratra nespojují nevytříbené motivace a vlivy, možná prostě proto, že ze svého svědomí dělám jeho svědomí; cítím se tedy nesprávným způsobem odpovědným a nenechám ho, aby byl sám sebou.

Je třeba dávat pozor zvlášť tehdy, kdy nás přepadává strach z démonických vlivů. Nikoliv vědění o démonických vlivech nebo stísněnost, nýbrž strach z toho je podezřelý. Existuje jemná hranice mezi utrpením a sebetrýzněním, mezi pravou účastí na utrpení nebo pokušení bratra a neklidným nutkáním mu odporovat nebo se mu postavit. Jak rychle je ten, koho podezřívám z démonického vlivu, jako osoba ponížen a nebrán vážně!

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!