Sekce: Knihovna
Rozlišuj duchy - Úvod
Jsme-li zasaženi Božím voláním a naplněni jeho Duchem, dá se v nás všechno do pohybu. Tím se mění mnoho způsobů chování, které nám dosud byly samozřejmé, a my přechodně upadneme do velké nejistoty...z knihy Rozlišuj duchy
Jsme-li zasaženi Božím voláním a naplněni jeho Duchem, dá se v nás všechno do pohybu. Pavel to vyjadřuje velmi pádně: "Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu." (Fp 3,7). Tím se mění mnoho způsobů chování, které nám dosud byly samozřejmé, a my přechodně upadneme do velké nejistoty. To staré už neplatí, ale ani jsme se ještě nenaučili s novým životem zacházet, protože zatím neznáme jeho zvláštnosti. Především ten, kdo na začátku nové cesty dostal darem velkou radost a určitou lehkost ve styku s Pánem, je překvapen, když to zdánlivě zase pomine nebo když v něm vzniknou dokonce protikladné pocity jako smutek a znechucení.
Jistěže jsme do začátku počítali také s křížem Páně, ale najednou už mu nerozumíme. Je to, co na nás padá, skutečně kříž? Co se ve mně vlastně děje? A je radost skutečně Jeho radostí? Co ode mě Pán skutečně chce? Mnoho myšlenek a přání, občas i proroctví a znamení, nás mate. Mnohé účinky tzv. darů Ducha se nám zdají povážlivé. Znovu hledáme orientaci a vysvětlení, neboť naše dosavadní životní pravidla selhávají. Sice jsme slyšeli, že na to existuje zvláštní dar "rozlišování duchů", ale co to vlastně je?
Pavel vypočítává "rozlišování duchů" mezi oněmi charismaty, které Bůh dává jednotlivcům v církvi, "jak chce" (1 K 12,10 n). Tím myslí nápadné působení Ducha, které můžeme spolu s Koncilem označit za "zářivější dary milosti". Ale i když je některým dán zřetelný projev tohoto daru ve zvláštní míře (čímž tito lidé dostávají zvláštní pověření k výstavbě celku), je "zkoumání rozdílů" přesto darem, který Pavel vyprošuje pro všechny křesťany (Flp 1,10). A v tomto smyslu je "duchovní rozlišování" chápáno zde. Jen když víme, co Pán chce, můžeme ho také celým srdcem následovat. V každém případě je toto rozlišování darem Ducha svatého, nikoliv pouhým užíváním lidských rozumových pravidel. Pavel je proto odvozuje z božské lásky, která vede ke stále bohatšímu "poznání a hluboké vnímavosti" (Flp 1,9).
O prověřování a rozlišování Pavel mluví nápadně často a nikdy tím nemyslí čistě lidskou bystrost. Ve vlastním životě a ve svých obcích zažil, do jakých pohnutí a bouří upadnou lidé, kteří jsou uchváceni Božím Duchem. Podobně se vedlo Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu (1491 - 1556), který se na začátku své cesty s Bohem "učil pozorovat rozlišná hnutí, která v něm vznikala". Mezi ním a Pavlem leží dlouhá tradice mnišství a církevních otců, kteří se stále znovu pokoušeli nově formulovat své zkušenosti s Bohem, aby křesťanům pomohli rozeznávat Boží vedení v jejich životě. Všem je společné přesvědčení, že Duchem svatým je vedena nejen církev jako celek, nýbrž že i jednotlivý křesťan je pod individuálním vedením Páně. Bůh je partnerem každého člověka.
Ale podle čeho poznám Boží působení ve svém životě, jeho příklon a volání? Odpovědí, kterou dává Ignác ve svých klasických "Pravidlech k rozlišování duchů", je jasnost daná vlastními zážitky a současně suma zkušeností staletí. Protože se zde poukazuje na Boží dar, nedává Ignác nějaké konkrétní odpovědi, co je právě teď pro člověka dobré nebo lepší, nýbrž uvádí formální aspekty, podle nichž lze poznat, "odkud vane vítr".
Na následujících stránkách se tato "pravidla" pokusíme přiblížit. Jejich řeč je řečí baskického důstojníka ze 16. století, jež je formovaná středověkou scholastikou a tzv. "devotio moderna", o které máme svědectví v "Následování Krista" Tomáše Kempenského. Proto dnes musíme "Pravidla" překládat právě tak jako řeč a způsob myšlení Písma svatého. Na druhé straně se zdálo přiměřené neměnit nic na samotném doslovném znění. Proto k jednotlivým pravidlům poskytneme vždy krátký úvod a v návaznost na ně vždy několik praktických příkladů.1
Ignác předkládá pravidla v souvislosti se svou knihou "Duchovní cvičení" (dále jen DC), která je určena pro třicetidenní exercicie.2 Rozlišuje dvě skupiny pravidel: taková, která mají na mysli spíše počáteční obtíže a charakterizují cestu obrácení a očišťování (DC 314 - 327) a druhou skupinu "pro přesnější rozlišování" (DC 329 - 336), která ukazuje na jemnější rozdíly, o nichž je třeba vědět v dalším průběhu duchovního růstu.
Jako třetí část zde pak následují pokyny k tomu, "abychom provedli správnou volbu" (DC 169 - 188). Je to další pomoc k užití pravidel rozlišování v otázce, co mám dělat. Ignác výslovně poukazuje na to, že ne všechno, co je řečeno, je vhodné a účinné pro každého člověka v každé situaci. Vytrženo ze souvislosti nebo zpětně použito může vzbudit nedorozumění, a tím škodit. Pravidla předpokládají lidi, kteří jsou ochotní prodiskutovat své zkušenosti s Bohem a z toho vyplývající důležitá rozhodnutí s nějakým duchovně zkušeným člověkem. Texty stále odkazují na modlitbu, neboť jen ve stále novém rozhovoru s Pánem může člověk slyšet jeho odpověď.
Možná bude pro mnohého čtenáře mnohostrannost rad, které zde nalezne, příliš velká a leckdo si může klást otázku: Je-li dar rozlišování tak složitý, je to pak vůbec ještě dar? Je známá skutečnost, že v používání všech darů musí člověk prodělat určitý proces učení. Ignác také nechce, abychom z jeho praktických pomůcek dělali systém. Proto se s nimi také musí zacházet s onou praktickou lehkostí. Vždyť jednou z největších překážek na cestě k Pánu je "moudrost tohoto světa", pokus chtít život pocházející od Boha posuzovat pozemskými měřítky a lidskou chytrostí. Tak se mohou i duchovní zkušenosti a poznatky stát moudrostí tohoto světa, jestliže se jich budeme držet jako nějaké pevné věci, kterou bez rozmyslu a v sebejistotě použijeme na nějaký ojedinělý případ. Jen když veškeré výsledky stále znovu odevzdáváme Bohu, poznáme opravdový spásný význam těchto poznatků. Základní poznávací znamení veškerého rozlišování spočívá v tom, že člověk při něm vstoupí do postoje klanění a hluboké důvěry.
Nejlepší úvod k Pravidlům podává sám Ignác ve "Zprávě poutníka", ve které vypráví, "jak ho Bůh vedl od jeho obrácení". Po těžkém zranění, kdy už počítal se smrtí, se znovu uzdravil natolik, "že se jinak cítil docela zdráv a svěží, jen se nemohl dobře udržet na nohou. A tak byl nucen ležet v posteli. A protože byl velmi oddaný četbě světských a špatných knih, kterým se říká rytířské romány, prosil, když už se cítil dobře, aby mu některé z nich dali, aby tak trávil čas. Ale v onom domě se žádné z těch, které čítal, nenašly. A tak mu dali Život Kristův a nějakou knihu o životě svatých ve španělštině.
Tím že si v nich častěji četl, získal určitou náklonnost k tomu, co tam našel napsané. Avšak když je přestal číst, prodléval někdy při tom, že myslel na ty věci, o kterých četl, jindy na věci tohoto světa, na které myslíval dříve. A z mnohých pomíjivých věcí, které se mu nabízely, zaujala jedna jeho srdce natolik, že byl ihned zabrán do toho, že na ni myslel, dvě i tři i čtyři hodiny, aniž by to zpozoroval. Představoval si, co by udělal ve službě nějaké paní, prostředky, které by použil, aby mohl jít do země, kde byla, věty a slova, která by jí řekl, hrdinské činy, které by v jejích službách vykonal. A byl přitom tak plný ješitnosti, že nedbal na to, že bylo nemožné toho dosáhnout. Neboť ta paní nebyla z obyčejné šlechty, nebyla hraběnka ani kněžna, nýbrž její stav byl vyšší než obojí dohromady.
A přece mu náš Pán přišel na pomoc. Způsobil, že za těmito myšlenkami následovaly jiné, které pocházely z věcí, které četl. Neboť když četl život našeho Pána a svatých, prodléval při tom, že přemýšlel a říkal si u sebe: Co by bylo, kdybych dělal to, co dělal svatý František, a to, co dělal svatý Dominik? A tak prošel mnoho věcí, které shledal dobrými. Odhodlával se pro stále těžší a těžší věci. A když si je umiňoval, zdálo se mu, že v sobě nachází lehkost, aby je proměnil v činy. A přece to byl celý sled myšlenek, než si u sebe řekl: ´Svatý Dominik dělal to a to, takže já to musím dělat taky. Svatý František dělal to a to, takže já to musím dělat taky.´ Také tyto myšlenky trvaly hodnou chvíli. A když mezitím přišly jiné věci, následovaly nato výše zmíněné myšlenky tohoto světa. A také u nich prodléval drahnou dobu. A tento vzájemný sled tak různých myšlenek trval u něho po dlouhý čas, přičemž se vždycky zdržoval u myšlenky, která se vrátila, ať už to bylo o oněch velkých světských činech, které toužil vykonat, nebo o těch druhých od Boha, které se mu nabízely ve fantazii tak dlouho, až s tím z únavy přestal a všímal si jiných věcí.
Existoval ovšem tento rozdíl: kdykoli myslel na to, co je z tohoto světa, velmi ho to těšilo. A přece: když toho pak z únavy zanechal, shledal se vyprahlým a nespokojeným. A kdykoli myslel na to, že půjde bosý do Jeruzaléma a bude jíst jen bylinky a provozovat všechny ostatní strohosti, o kterých četl, že je dělali svatí, byl nejenom potěšen, když byl u těchto myšlenek, nýbrž zůstal i tehdy, když jich zanechal, pokojný a radostný. Přesto na to nedbal a nezdržoval se tím, že by tento rozdíl uvážil, až se mu jednou otevřely oči a on se začal této různosti divit a uvažovat o ní, neboť zkušeností pochopil, že z některých myšlenek zůstal smutný a z jiných veselý. A pozvolna začal rozeznávat rozdílnost duchů, kteří jej ovlivňovali, jeden od ďábla a druhý od Boha. Toto byla první úvaha, kterou o Božích věcech vykonal. A poté, co sepsal Cvičení, začal odtud získávat světlo pro otázku rozdílnosti duchů" (č. 5 - 8).
