Poležel jsem si několik dní v nemocnici. Každý, kdo tam alespoň pár dní pobýval, ví, že nemocnice je tak trochu jiná realita. Svět ve světě. Platí tam trochu jiné zákonitosti, než „venku“. I čas tam plyne jinak.
A také platidla tam také platí jiná - větší hodnotu než zlato tam má spíše laskavost, vstřícnost a milé slovo (od blízkých, spolubydlících i od personálu). Člověk tam život vidí z jiného úhlu pohledu.
A víte, jaká je jedna z nejčastějších otázek, která zaznívá v nemocnici z úst pacientů? „Kdy už půjdu domů?“ Když jsem tuto otázku opakovaně slyšel od svých spolubydlících, uvědomil jsem si, že je to zásadní otázka i pro křesťany. My totiž také žijeme v podobné „nemocniční“ realitě. Náš onemocnělý svět je světem ve Světě. Nevíme, na jak dlouho tu ještě budeme. Každý ale máme postupně zrát a uzdravovat se ze svých (vnitřních) bolestí, zranění a nemocí. Také máme pomáhat v uzdravování druhým. A naše cesta Domů vede ve šlépějích Lékaře, který říká: „Vezmi každý den svůj kříž a následuj mne“ - vezmi vše to, co tě každodenně potkává a nereptej, nebrblej, nenadávej, neproklínej, ale jdi s tím v mých stopách až ke vzkříšení, protože já jsem Cesta.
Na tuto cestu se nemáme vybavovat nejrůznějšími krámy - jakýmkoliv „zlatem“. Domů si z toho totiž nedoneseme vůbec nic. Jediná investice, která je převoditelná do pokladu Nebeské banky, je investice naší lásky a laskavosti. Platit tam bude jen to, co (každodenně) děláme s láskou, každé dobré a laskavé slovo, každé odpuštění a smíření… Jak říká Abbe Pierre: „Život je trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat, a tak se připravili na setkání s Věčnou láskou.“
Přeji hodně světla a síly na cestě Domů, kde máme každý své připravené místo.
