I já jsem se dřív bála. Bála jsem se nemoci, měla jsem strach z nemocnice. Dokud do ní nevstoupíš, nevíš nic o tom, jak se v ní žije. Ani mě nenapadlo, že je tolik lidí, kteří tak trpí, a tolik nemocných dětí, které se musí léčit. Myslela jsem si, že rakovina je zřídkavá nemoc, zatímco dnes je, bohužel, velmi častá. …
Chtěla bych proto povzbudit ostatní lidi, kteří jsou zdraví, aby si uvědomili, že nejsou na světě sami. Existuje mnoho jiných, kteří se necítí dobře a trpí kvůli nemocem! A netrpí jen proto, že by je opustil chlapec nebo dívka... Lidé mají strach z nemoci a utrpení. Je hodně nemocných, kteří zůstávají osamoceni ? všichni jejich přátelé je opustí, protože se nemocných bojí. Nebojte se jich! Právě toto vzdálení v nás nemocných probouzí obavy. Ale když jsou ostatní nablízku, stojí po našem boku, kladou nám ruku na rameno a říkají: „Uvidíš, že to zvládneš!“, pak vám to dává sílu žít.
Když nám nemocným ale nablízku není nikdo, ptáme se sami sebe: „Proč se ode mne tak vzdalují? Jestliže se nemoc ani netýká jich osobně a přece se tolik bojí, pak bych se asi měla bát taky… Proč bych měla bojovat za uzdravení, když při mně nikdo nestojí?“
Mne naštěstí nikdo neopustil, a dokonce i lidé, kteří mě neznali, se ke mně naopak přiblížili. Ne všichni ale mají takové štěstí. Chci proto zdůraznit, jak důležití jsou lidé, kteří jsou vám nablízku. A také jak důležitá je modlitba! Není třeba se modlit celý den a noc, ne, můžete být úplně normální mladí lidé. I já poslouchám hlasitou hudbu, ráda se bavím a nakupuju. Nejsem spokojena, dokud něco nevyvedu, bývám roztržitá a nešikovná. Někdy mám třebas pomoct doma s večeří a nechce se mi. Zkrátka jsem úplně normální holka. Ale přece si najdu čas, abych se večer pomodlila k Bohu, najdu si čas, abych jednou týdně na hodinu zašla na nedělní bohoslužbu…
