08. Pod křížem

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Jan 19,25-27)

S událostí prvního znamení učiněného na svatbě v galilejské Káně se logicky pojí i druhé místo, v němž hovoří evangelista Jan o Panně Marii. Jde o známou podrobnost, kterou nám ostatní evangelisté ve svých pašijových líčeních nezprostředkovávají: Ježíšovo svěření milovaného učedníka matce a matky učedníkovi.

Toto spojení je dáno nejen oním prostým faktem, že jsou to jediná místa (nepočítáme-li okrajovou zmínku v 6,42), kde je ve čtvrtém evangeliu řeč o Marii, ale i proto, že je v obou případech označována jako „Ježíšova matka“ (2,1 a 19,25) a „žena“ (2,4 a 19,26) a v obou případech je řeč o Ježíšově „hodině“ (2,4 a 19,27). A právě pojetí Ježíšovy „hodiny“ vysvětluje trochu i to, jaký je vzájemný vztah mezi oběma vyprávěními: zatímco v prvním případě ‘ještě nepřišla Ježíšova hodina’ (srov. 2,4b), ve druhém se naplnila (srov. 19,27b); to, co událost v Káně předznamenává, se pod křížem definitivně naplňuje.

Text, jímž se budeme zabývat, zní takto: „U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a vedle ní stojícího učedníka, kterého miloval, řekl matce: ‘Ženo, hle, tvůj syn.’ Pak řekl učedníkovi: ‘Hle, tvá matka.’ A od oné hodiny ji vzal ten učedník k sobě“ (19,25-27).

Pomiňme otázku určení počtu a totožnosti osob, které stály u Ježíšova kříže[58], a zabývejme se rovnou Ježíšovým gestem. Ve verších 26-27 čteme, že Ježíš uviděl svou matku (a učedníka) a řekl matce: ‘Hle, tvůj syn’. Pak řekl učedníkovi: ‘Hle, tvá matka’. Exegeta M. De Goedt v nich vidí takzvané ‘schéma zjevení’ [59], které sestává ze tří prvků: vidět?říci?hle. Jde o literární model známý již z prorocké literatury, který se používá tehdy, když chce Hospodin prostřednictvím svého ‘mluvčího’ sdělit určité ‘zjevení’, tj. doktrinálně velmi důležité poselství[60]. Jan používá tohoto schématu kromě našeho úryvku ještě třikrát: když Jan Křtitel dvakrát ukazuje na Ježíše Krista a prohlašuje o něm, že je ‘beránek Boží’ (srov. 1,29.35-36) a když Ježíš charakterizuje přicházejícího Natanaela jako ‘Izraelitu, v němž není lsti’ (srov. 1,47).

Použil-li tedy Jan i v našem textu tohoto způsobu vyjádření, znamená to, že Ježíš chtěl podle něj svými slovy zjevit velmi důležité poselství, nikoli se jen materiálně postarat o svou matku. To nakonec můžeme vytušit i z prosté skutečnosti, že svěřuje nejen svou matku učedníkovi, ale i (a to dokonce dříve!) učedníka své matce. Toto „opakování má, se vší pravděpodobností, ukázat, že mezi učedníkem a Marií se začíná utvářet intimnější a tajemnější vztah“ [61].

Co tímto gestem Ježíš sledoval, nám snad pomůže odhalit zamyšlení nad oslovením Panny Marie ‘ženo’ (v. 26b) a charakterizováním učedníka jako toho, koho Ježíš miloval.

Již v úryvku o prvním znamení v Káně Ježíš takto oslovuje svou matku (srov. 2,4) a toto označení je přinejmenším zvláštní. „Není známo, že by existovaly případy jak v židovské tak v řecké literatuře, kde by se syn obracel na svou matku a použil přitom oslovení ‘ženo’“ [62]. Někteří exegeté se (v souvislosti se svatební scénou v Káně) domnívali, že jde o jakési Ježíšovo radikální distancování se od Mariiny prosby, avšak tento názor ztrácí své opodstatnění pod křížem. I tam je totiž Maria oslovována ‘ženo’. Není zde spíše na místě uvažovat o mesiášském kontextu obou míst a vnímat proto Mariinu pozici nejen jako mateřství vzhledem k Ježíšovi, ale také vzhledem k jiným osobám? Existují totiž biblicko-židovské paralely, v nichž je slovo ‘žena’ spojováno s ‘mateřstvím’ v mesiášsko-duchovní rovině[63]. A proto se biblické studie posledních desetiletí stále častěji přiklánějí k tradiční tezi, že v našem úryvku jde o ustanovení duchovního Mariina mateřství vzhledem k Ježíšovým učedníkům [64].

Tento náhled je nepřímo potvrzen také analýzou označení ‘učedník, kterého (Ježíš) miloval’ (v. 26a; srov. také Jan 13,23; 20,2; 21,7.20). Tradiční názor v něm vidí samotného autora čtvrtého evangelia, který je zase ztotožňován s apoštolem Janem[65]. Objevila se také domněnka (na základě Jan 11,3.36), že jde o Lazara, avšak nejčastěji se exegeté přiklánějí ještě k jiné teorii: vzhledem k evangelistově tendenci vidět v jednotlivých postavách charakter ‘reprezentativnosti’[66], je v této postavě možné nazírat spíše symbol všech těch Ježíšových učedníků, kteří jej ideálně následují (srov. Jan 14,21). V tom případě ovšem svěření učedníka Marii a Marie učedníkovi rozhodně přesahuje rámec historicky ojedinělé realizace a vyžaduje tradiční chápání: jsme svěřeni Marii jako její synové a Maria je svěřena nám jako naše duchovní matka.

Evangelista končí toto své krátké vyprávění následující větou: „A od oné hodiny ji vzal ten učedník k sobě“ (19,27b). Předně je třeba znovu si povšimnout termínu ‘hodina’ a konstatovat, že na rozdíl od Jan 2,4b zde již Ježíšova hodina přichází (srov. vv. 28-30). A právě v tento okamžik ‘ji vzal ten učedník k sobě’ či doslova „mezi své (věci)“ (eis ta idia - v. 27b). Tím nelze myslet pouze materiální sféru, nýbrž celý souhrn životních hodnot[67]. Tak i Ježíš má ‘své (věci)’ (srov. Jan 10,4; 13,1), učedníci mají ‘své (věci)’ (srov. Jan 16,32), ale i ďábel a svět (srov. Jan 8,44; 15,19). S ohledem na tato ostatní evangelijní místa můžeme charakterizovat, že od této chvíle přijal ten učedník Marii mezi všechna svá duchovní dobra, hodnoty víry, životní prostor[68].

Chceme-li být opravdovými Ježíšovými učedníky, měli bychom se podle tohoto slova zařídit i my!