01. Maria a Ježíšovo poslání

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Gal 4,4-5 a Mk 3,31-35)

Ať už přijmeme za svou „jihogalatskou“ či „severogalatskou“ teorii sepsání listu svatého Pavla Galaťanům[2], jisté je, že jde o jednu z nejstarších knih Nového zákona, jejíž datování se (právě na základě zmíněných teorií) pohybuje od roku 49 do roku 58 po Kristu.

V tomto dopise svatý Pavel reaguje na kritickou situaci, která vznikla v galatské církevní obci příchodem ‘falešných bratří’; ti se pokoušeli Galaťanům namluvit, že, chtějí-li dojít spásy, musejí zachovávat předpisy mojžíšského zákona. Proti tomu se Pavel energicky ohrazuje a využívá této příležitosti ke katechezi o Boží pedagogice v dějinách spásy: Hospodin připravoval lidstvo skrze Izraele na příchod Spasitele a jednou z těchto etap bylo také ‘období zákona’, v němž byli lidé jako děti, protože měli nad sebou vychovatele (= zákon). Když však dospěli, stali se právoplatnými (a tudíž svobodnými!) dědici.

A právě v této souvislosti zaznívá text, který nás zajímá:
„Když však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod zákonem, aby vykoupil ty, (kdo jsou) pod zákonem, abychom obdrželi přijetí za syny“ (Gal 4,4-5).
Když si tuto větu pozorně prohlédneme, najdeme v ní spolu s A. Vanhoyem[3] následující strukturu:
a) Boží čin = ...poslal Bůh svého Syna,
b) způsob uskutečnění = narozeného ze ženy,
c) způsob uskutečnění = narozeného pod ZÁKONEM,
d) účel = aby vykoupil ty pod ZÁKONEM,
e) účel = abychom obdrželi přijetí za syny.

V tomto schématu nacházíme následující paralelismy: b a c, kde jsou oba prvky uvedeny slovem „narozeného“ (genómenon); d a e, kde jsou podobně oba prvky uvedeny slovem „aby(chom)“ (‘ína); navíc zde však nalézáme protikladný vztah mezi c a d (narození pod zákonem ´ vykoupení zpod zákona) a mezi b a e (Syn se snižuje narozením ze ženy ´ pozvedá ostatní Boží adopcí). Nakonec, i mezi prvním a posledním prvkem (a a e) existuje pojítko: ‘Bůh poslal svého Syna, abychom obdrželi přijetí za syny’.

Tento Pavlův způsob vyjádření obsahuje paradoxní poselství: tím, že se Syn rodí ze ženy (a tedy pod zákonem)[4], umožňuje Boží adopci (vykoupení zpod zákona).

Touto větou tedy Pavel, který ještě výslovně neříká nic ani o způsobu Ježíšova narození ani o kvalitách jeho matky, implicitně naznačuje, že Kristovo narození z Marie tajemně souvisí s naším přijetím za syny, a tedy s osvobozením od zachovávání mojžíšského zákona ve prospěch svobody Božích dětí. Maria má proto velmi důležité místo v dějinách spásy: nachází se v klíčovém bodu zásadního teologálního zvratu historie (navrácení člověka Bohu v Ježíši Kristu)[5] a svým dílem pozitivně přispívá k jeho uskutečnění.

II.
Značně jiný pohled na Mariino místo v Ježíšově poslání nacházíme v pravděpodobně nejstarším evangeliu: u svatého Marka[6]. Verše 31-35 ze třetí kapitoly bývají často dokonce považovány za jakýsi ‘protimariánský’ text, zvláště, jsou-li dávány do souvislosti s verši 20-21.

Tam se totiž hovoří o tom, že když byl Ježíš v domě a shromáždily se kolem něho zástupy (v. 20), jeho příbuzní (doslova: „(ti) jeho“ - ‘oi par’ autou) se o tom doslechli a přišli, aby se ho zmocnili, protože se říkalo, že se pomátl (v. 21). A o něco dále Marek vypráví: „A přišla jeho matka a jeho bratři (příbuzní) a stojíce venku poslali pro něj, aby ho zavolali. A kolem něho seděl zástup, i řekli mu: ‘Hle, tvoje matka a tvoji bratři tě venku hledají.’ A (on) jim odpověděl: ‘Kdo je má matka a bratři?’ A rozhlédl se po těch, kdo seděli v kruhu kolem, a řekl: ‘Hle, to je má matka a moji bratři. Kdo koná vůli Boží, ten je můj bratr i sestra i matka’.“ (3,31-35).

I v případě, že přijmeme logickou návaznost obou míst, není tím ještě vůbec řečeno, že jde o ryze negativní svědectví o Ježíšově matce[7]. Může jít jen o radikální vyjádření skutečnosti, že i Maria rostla ve víře, v chápání a přijetí Synova poslání [8].

Provázanost mezi oběma úryvky však není zcela jistá, a tak, je-li náš text zkoumán zvlášť, je mnohem více svědectvím o Ježíšově nadřazení Božího království (= svého poslání) jakýmkoli lidským svazkům[9], než o údajném Mariině bránění v jeho díle hlásání evangelia.

Nebylo by ovšem možné v popisované události vidět ještě další, velice lidský aspekt Mariina vztahu k Ježíšovi? Nebylo by možné ji chápat jako velmi jemný, avšak o to působivější popis situace, kdy se Ježíš-syn definitivně odděluje od Marie-matky? Pak by šlo o podobnou zkušenost, kterou musí prožít každá matka, když se (někdy velmi bolestně a dramaticky) vzdává svých dospělých dětí, které se osamostatňují.

Toto přirozené přetvoření rodičovsko-synovského pouta jde u Ježíše ruku v ruce s věrností jeho poslání, které mu bylo svěřeno od Otce. Maria se musí naučit, že její Syn bude napříště patřit všem a ona na něj nebude mít žádné výhradní nebo přednostní právo.

Zbývá jí jen jediné: připojit se k těm, kdo „sedí v kruhu kolem“ (perí auton kykló kathémenous - v. 34) a stát se tak učednicí vlastního Syna[10]. A to také, jak vyplyne z dalších novozákonních svědectví, Maria učiní.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Vojtěch Kohut

Témata: Maria

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.