09. Žena oděná sluncem

z knihy Maria v Novém zákoně (Vojtěch Kohut)

(Zj 12)

Poslední úryvek, kterému se chceme věnovat, má mezi ostatními zcela jedinečný ráz, jenž nevyplývá pouze z toho, že je součástí ojedinělé knihy v rámci Nového zákona, jakou bezesporu je Janovo Zjevení, ale i proto, že není ‘mariánským úryvkem’ v tom smyslu, v jakém byly všechny předcházející. Ve všech se totiž bez nejmenších pochyb mluvilo o Ježíšově matce a případná nejistota se týkala pouze další interpretace textu. Zde, naproti tomu, bude pro nás první otázkou, zda vůbec a v jakém smyslu se ve dvanácté kapitole knihy Zjevení jedná o ‘mariánský text’.

Nejprve je třeba konstatovat, že jsou-li údaje týkající se autorů, míst a dat sepsání, případně adresátů, u ostatních knih, kterými jsme se zabývali, jen nejpravděpodobnější z možných, pak u Apokalypsy jde o určení ještě mnohem provizornější. Obecně se má však zato, že tato kniha byla sepsána někdy v letech 90-95 prvního století a vykazuje mnohé styčné body s janovskou teologií[69]. Patří tedy k pozdním novozákonním spisům, takže i její teologická reflexe je velmi rozvinutá.

Dvanáctá kapitola, o kterou nám jde, je tvořena osmnácti verši, v nichž se hovoří o velikém znamení ženy, jež rodí své dítě, kterému usiluje o život jiné znamení: ohnivý drak. Dítě je však přeneseno k Bohu a žena prchá na poušť. Po veliké bitvě Michaela (a jeho andělů) s drakem (a jeho anděly), která končí vítězstvím toho prvního, pokračuje drak v pronásledování ženy a ostatního jejího potomstva.

Naše otázka zní nejen: ‘Kdo je tato žena, o které se v textu mluví?’, ale i ‘Jaký je celkový smysl tohoto líčení?’. Předně je třeba zdůraznit zásadní vztah této perikopy k verši Gn 3,15, tradičně označovaném jako ‘protoevangelium’ („první radostná zvěst“): „A nepřátelství položím mezi tebe a ženu a mezi semeno tvé a semeno její: ono ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu“. Ve Zjevení nacházíme jak onoho hada (= draka), jemuž byl tento Hospodinův výrok určen (srov. Zj 12,9), tak ženu, která je jím pronásledována (vv. 13 a nn.), a dítě (= její semeno; v. 5). S ohledem na překlad (a v případě druhého pramene i výklad!) Septuaginty a aramejského targumu lze předpokládat, že je i ve Zjevení chápáno toto nepřátelství jako boj ďábla (srov. Zj 12,9) s Božím lidem (= „ženou“) a Mesiášem (= „jejím semenem/dítětem“)[70].

Symbol ‘ženy’ je totiž typickou personifikací (zosobněním) města Jeruzaléma nebo celého vyvoleného národa[71]. Jde o ‘ženu smlouvy’ (srov. Zj 11,19). ‘Slunce’, do něhož je žena oděná, znamená láskyplnou péči Boha o svůj lid v podobě těch nejskvělejších darů (srov. Mt 5,45), nakolik je slunce v Písmu stvořením, které nejlépe vyjadřuje Boží přesažnost a velikost[72], zatímco gesto odívání představuje láskyplnou starostlivost (srov. např. Gn 3,21 a Mt 6,30). Zvlášť výmluvný je v tomto smyslu následující text z Izaiáše: „Velmi zajásám v Hospodinu, a zaraduje se má duše v mém Bohu, protože mě oděl šatem spásy a přikryl mě pláštěm spravedlnosti...“ (61,10)[73].

‘Měsíc’ je zase znamením, které rozděluje čas na dny, měsíce, roky, období (srov. Gn 1,14-19)[74], a má-li jej žena pod nohama (srov. Zj 12,1), pak to znamená, že času vládne, je jeho paní. ‘Koruna z dvanácti hvězd’ (ib.) pak je známkou vítězství, triumfu a oslavení celého Izraele.

To, že žena ‘rodí’, souvisí s velikonočním Kristovým tajemstvím. ‘Porod’ je běžným židovským symbolem pro velké utrpení a Ježíš sám jej vztahuje na svou smrt a vzkříšení: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; když však porodí dítě, už nevzpomíná na sklíčenost pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek; ale opět vás uvidím, a vaše srdce se zaradují a nikdo vám vaši radost nebude moci vzít“ (Jan 16,21-22). Nespojujme tedy apokalyptické narození ani tak s tajemstvím vtělení jako spíše s tajemstvím vykoupení, třebaže to druhé se nemůže uskutečnit bez toho prvního.

O Božím lidu, církvi, se zde praví, že přebývá na poušti: ta je jak místem Boží blízkosti a ochrany (v. 6), tak i pronásledování a zkoušky (vv. 13 a nn.). Co však znamená oněch 1260 dní (v. 6; srov. také 11,3), či chceme-li „čas a dva časy a půl času“ (v. 14)? To druhé vyjádření nacházíme v Dan 7,25 (srov. také 12,7), kde označuje pronásledování židů Antiochem IV. Epifanem (168-165 př. Kr.), které trvalo přibližně tři a půl roku[75]. To odpovídá dvaačtyřiceti měsícům (kde každý měsíc má třicet dnů), po které má trvat znesvěcení svatého města (Zj 11,2) a vláda rouhavé šelmy (ib. 13,5). Důležitá zde není doba trvání, nýbrž ‘kvalita’ období, které můžeme označit jako dobu velkého pronásledování, zmatku a utrpení, úzkosti, násilí a smrti. Důležitým poselstvím tohoto časového vymezení je jak skutečnost, že i ono má svůj konec (!), tak především, že jde o polovinu sedmi (čísla plnosti, dokonalosti). A ‘polovina z celku’ hlásá, že doba pronásledování, jakkoli se může jevit dlouhá, je nakonec jen částečná a Bohu podléhající.

Základním smyslem úryvku tedy je ukázat postavení církve v dějinách. Je tou, která je obklopena Boží péčí, svým vnitřním životem překračuje čas a oslavená mu vládne; byla v ohrožení, že bude připravena o svého Mesiáše, který však byl vzat k Božímu trůnu, zatímco ona přebývá v útočišti, které jí Bůh připravil na poušti. Zde je pronásledována ďáblem, jenž nad ní ovšem nemůže zvítězit, protože „má málo času“ (Zj 12,12).

To je prvotní záměr svatopisce. Patří však do tohoto rámce i Maria? A pokud ano, pak jakým způsobem? Již bylo uvedeno, že bolestný porod ženy ve Zjevení není ničím jiným než účastí církve na Kristově velikonočním tajemství. Kde však nalézt lépe vyjádření této účasti, než v popisu události, kdy pod křížem stojí několik žen a učedník, kterého Ježíš miloval (srov. Jan 19,25-26)? Je-li navíc Maria v této skupince evangelistou zdůrazněna, kdo spíše je symbolem církve spolutrpící s Kristem, ne-li ona? Také Lukášův popis ‘ženy po porodu’ (= církve po nanebevstoupení Páně) dává vyniknout Marii takřka jako jejímu ztělesnění (srov. Sk 1,14). Její titul kecharitomené (‘zahrnutá milostí’ - Lk 1,28b) v mnohém připomíná ‘ženu oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy’ (Zj 12,1). A v podobných úvahách bychom mohli pokračovat.

Odpovědí na otázku po ‘mariánském’ výkladu dvanácté kapitoly Zjevení kéž je nám následující text jednoho z největších současných exegetů Apokalypsy U. Vanniho. Poté, co konstatuje, že touto ženou Maria není, pokračuje: „Je možné učinit legitimní krok rovněž v mariologickém směru (...a) to nepředstavuje nějaký zbožnůstkářský dodatek a tím spíše nejde o nějaký alternativní exegetický výklad, i na úrovni ekleziální aplikace. Zdůrazňuje spíše, mnohostranné nadpojmové bohatství symbolu, který jen zřídka bývá cele využit. I ‘velké znamení’ dosahuje plnosti svého významu pouze tehdy, když je bezprostředně spojováno s celou skutečností života církve“[76].

V Marii, neoddělované od církve, můžeme právem vidět i ‘veliké znamení na nebi’, znamení pronásledované, a přece vítězící církve, jejíž velikost spočívá v Božím obdarování a jeho láskyplné péči.

Postavou, kolem které krouží jako kolem svého středu všechna novozákonní líčení, je bezesporu Ježíš Kristus. Maria ve srovnání s ním, ale i s některými dalšími osobami, s nimiž se zde setkáváme, ustupuje velmi výrazně do pozadí. To však nic nemění na skutečnosti jejího nemalého významu pro celou radostnou zvěst, jak je v těchto biblických knihách hlásána. Potvrzuje to jen její charakter - posloužit, aby vynikl Ježíš Kristus, její Syn a Pán. Tomu zasvětila celý svůj život; tomu napomohla a napomáhá v životech ostatních jeho učedníků. Přijměme její příklad i pomoc a s důvěrou ji vzývejme!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Vojtěch Kohut

Témata: Maria

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 1. 12. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 7,13-14; Žalm Žl 93,1ab.1c-2.5; Zj 1,5-8
Jan 18,33b-37

Reakce Evropy po první světové válce byla z hlediska křesťanství na první pohled zcela zdrcující. Většina států se vzdala křesťanství jako oficiálního náboženství a deklarovaly víru jako soukromou záležitost občanů. Jak v takovém světě může Ježíš vládnout? Kristus se v evangeliích cíleně vyhýbá provolání králem. Nikdy se nepostavil do čela politické síly. Jeho spása vede jinudy. Sklání se k nejposlednějším z lidí, pozvedá je, uzdravuje, dává naději. Vymítá démony a vede k rozhodnutí žít z dobra a zřeknout se Zla. Jeho království jako světlo proniká systémy, ekonomické koncepty, ideologie, protože je osobní, staví na důvěrném setkání člověka s Bohem, s Dobrem, které zasahuje srdce. Spása nabízená zdarma všem bez výjimky je stálý Boží vklad do světa a přikázání milovat zůstává neměnným zákonem.